PROUTNÍK ak se Spirit of Des Moines za chladného úsvitu blížil k nádraží v Cincinnati, vysílal signály, které Šaman zprvu vnímal jako jemné, sotva znatelné chvění dřevěného staničního nástupiště, později jako zřetelné otřesy a nakonec jako prudké dunění. Najednou se objevila příšera vonící rozpáleným naolejovaným kovem a parou, řítící se k němu šerým přítmím. Na černém dračím těle se leskly mosazné armatury a kmitaly mohutné ojnice; k obloze, jako sloup vody vystřikovaný velrybou, trhavě stoupal oblak světlého kouře, rozpadající se vzápětí v rozplizlé cáry. Lokomotiva se blížila k zastávce. Ve třetím vagonu bylo volných jen pár tvrdých dřevěných sedadel, a sotva se usadil na jednom z nich, vlak sebou trhl a pokračoval v jízdě. Vlaky byly stále ještě novinkou, a přesto jimi cestovaly spousty lidí. On raději jezdil sám na koni, ponořený v myšlenkách. Dlouhý vagon byl nacpaný vojáky, obchodními cestujícími, farmáři a ženami všeho druhu, s malými dětmi či bez nich. Křik a pláč dětí ho přirozeně vůbec nerušil; horší bylo, že vůz byl prosycený pestrou směsicí ostrých pachů – nepraných ponožek, usoplených kapesníků, špatného trávení, zpocených a nemytých těl a hustého kouře z doutníků a dýmek. Jistou spásou se zdálo být okno, ale bylo velké a vzpříčené, a když se Šamanovi konečně podařilo ho otevřít, ukázalo se to spíš jako chyba. Byli jen tři vagony za lokomotivou, mohutným mackem, vrhajícím do vzduchu kromě kouře směs sazí, žhavých i vychladlých jisker a popela, valící se nazpět rychlostí vlaku a nacházející otevřeným oknem cestu dovnitř vozu. Zanedlouho jeden uhlík způsobil, že Šamanův nový kabát začal doutnat. S kašlem a rozčileným klením okno zabouchl a tloukl kabátem, dokud jiskra nezhasla. Přes uličku se na něj dívala nějaká žena a usmívala se. Byla tak
J
9