PROLOG Jižní Írán, 1979
Pouštní vítr naříkal jako zvíře ve smrtelné agonii. Ahmad
Bašír mu v podřepu naslouchal v narychlo zbudovaném stanu, jehož tenké stěny ukotvené tyčemi a kůly vlnila a nadouvala nepolevující vichřice. Místo aby bouře slábla, nabírala na intenzitě. Bašír se ji snažil nevnímat a raději se soustředil na otevřený hrob před sebou. Na dně metr a půl hlubokého výkopu odpočívala částečně odkrytá kostra, ozářená svítilnou a slábnoucím denním světlem deroucím se dovnitř stanovým plátnem. U nohou kostry ležela hrubě odhalená kamenná deska; nebožtíkovy prsty svíraly trubičku z jakéhosi kovu. Bašír si rourku pozorně prohlížel. Zdála se vyrobená z mědi a místy na ní ulpívaly kousky vyčiněné kůže. Usoudil, že kdysi byla ovinutá zvířecí usní, na níž poušť hodovala sedm tisíc let. Za Bašírovými zády seděl opálený mladík s kudrnatými vlasy a dlouhými licousy. Neúnavně ladil tranzistorové rádio a přes skučení bouře se pokoušel zachytit zpravodajství BBC. Pokaždé, když se mu podařilo příjem nepatrně vylepšit, nárazový vítr zesílil a přehlušil vysílání. „Ale no tak,“ domlouval přístroji a drobnými pohyby pootáčel ladicím knoflíkem. Bašír se k němu otočil. „Nech to plavat, Petere.“ Přivolal ho mávnutím ruky. „Radši se mrkni na tohle.“ 5