0037061

--f-

--------- --1 I divkajizjsi tu zanechal_prebal_Sestava 1 9/18/15�12�:5_6_P_M_St_rá_n�ka�1------------------------------- ---------------------------------�----------�------

I Jojo Moyesová (nar. 1969) vystudovala na University of London žurnalistiku a no­ vinařině se věnovala po deset let - praco­ vala pro britský deník The Independent a pobývala též v Hongkongu jako dopi-· sovatdka listu Sunday Morning Post.

V roce 2002 jí vyšel první román Shelte­ ring Rain a od té doby je spisovatelkou na volné noze.

Je autorkou více než desítky románů, její parketou jsou především romantické příběhy, které se však vyhýbají tradičním žánrovým klišé a schématům z telenovel a za nimiž se skrývá vážnější podtext. Její knihy jsou vydá­ vány v 35 zemích po celém světě a každý nový titul se pravidelně umisťuje na předních mís­ tech evropských i amerických žebříčků best­ se�erů.

Jojo Moyesová je jednou z mála autorek, která získala dvakrát prestižní britské oce­ nění Roniantic Novel of The Year Award (v roce 2004 za Foreign Fruit a v roce 2011 za The Last Letter From Your Lover, · česky 2013 jako Poslední dopis Qd tvé lásky), které už od roku 1960 udílí The Rod

,,Vypadá úplně jako vy."

Ohromilo mě, že si toho všiml. Nechtěla jsem mu přitakat. Že mě v té dívce poznal, mezi námi vytvářelo jakousi důvěrnost. Sepjala jsem ruce tak pevně, až mi zbělely kloubky prstů. ,,Ano. No, je to už dávno." ,,Trochu mi ten styl připomíná ... Matisse."

To mě tak překvapilo, že jsem odpověděla bez rozmýšlení. ,,Édouard u něj studoval, na Académie Matisse v Paříži." „O té jsem slyšel. Nesetkala jste se někdy s malířem jménem Hans Purrmann?" Zřejmě jsem sebou polekaně škubla, protože se po mně krátce ohlédl. ,,Velmi obdivuji jeho dílo."

Hans Purrmann. Académie Matisse. Z těch slov, jež vyšla z úst němec­ kého Kommandanta, se mi zatočila hlava. .Přála jsem si, aby už se sebral a šel. Nechtěla jsem, aby o nich mluvil.

To byly moje vzpomínky, drobné dárečky, jimiž jsem se mohla těšit ve dnech, kdy mě už život příliš zmáhal. Nechtěla jsem, aby mi nějaký Němec pošpinil nejšťastnější dny mého života ledabyle troušenými poznámkami. ,,Herr Kommandant, musím· tu uklidit. Kdybyste mě laskavě omlu­ vil." Začala jsem na sebe skládat talíře a sbír;t skleničky. Ale on se ani nehnul.

Píše se rok 1916, když francouzský malíř· Édouard Lefevre odchází bojovat na frontu. Jeho mladé manželce Sophii po něm zůstane na památku akorát její por­ trét, na svou dobu poněkud nezvyklý.

Když však městečko, v němž Sophie žije, padne do rukou Němcům, ocitají se jeho obyvatelé na samé hranici absolutní bídy a pro kousek chleba musejí často dát všanc i holý život. A tehdy Sophiin portrét upoutá pozornost nového Kommandanta.

Německý důstojník je obrazem doslova posedlý a Sophie je odhodlaná riskovat co­ koliv - rodinu, svou pověst i _život -, jen aby mohla znovu spatřit svého muže.

O bezmála sto let později dostane Liv Halstonová od svého muže darem půso­ bivý portrét mladé ženy, který koupil za pár šupů na ulici. Posléze se ovšem ukáže, že obraz má nesmírnou cenu, a rozhoří se boj o to, kdo je jeho skutečným vlastní­ kem. A Livino přesvědčení o správnosti věcí podstoupí náročnou zkoušku. Stejně jako Sophk je však pevně odhodlaná bo­ jovat za to, co má na světě nejraději. ..

+--

dívka_Sestava 1 21.09.15 8:20 Stránka 4

THE GIRL YOU LEFT BEHIND Copyright © Jojo Moyes, 2012 All rights reserved Translation © 2015 by Lucie Mikolajková ISBN 978-80-249-2865-4

dívka_Sestava 1 21.09.15 8:20 Stránka 5

Charlesovi, jako vždycky

dívka_Sestava 1 21.09.15 8:20 Stránka 7

1. č á s t

dívka_Sestava 1 21.09.15 8:20 Stránka 9

1 St. Péronne Říjen 1916 Zdálo se mi o jídle. O křupavých bagetách s panensky bílou střídkou, ještě horkých z trouby, o uleželém sýru, který skoro přetéká z talíře. O hroznech a švestkách navršených na míse, tmavých a aromatických, jak zavoní vzduchem. Zrovna jsem se chystala jednu si vzít, když mě má sestra zarazila. „Nech toho,“ zamumlala jsem. „Já mám hlad!“ „Sophie! Probuď se!“ Úplně jsem ten sýr cítila na jazyku. Ukousnu si pořádné sousto reblochonu, namažu si ho na kus toho teplého pečiva a zajím to hrozny. Už teď jsem měla v ústech tu pronikavě sladkou chuť a čichala tu lahodnou vůni.

Jenže pak mě sestřina ruka popadla za zápěstí a zastavila mě.

Talíře začaly mizet, vůně se vytrácely. Sáhla jsem po nich, ale ony začaly praskat jako mýdlové bubliny. „Sophie!“ „Co je?“ „Mají Auréliena!“ Převalila jsem se na bok a zamžikala. Sestra měla na hlavě bavlněný čepec, aby jí nebyla zima, stejný jako já. I v chabém svitu svíčky měla tvář zbělelou a oči v úleku vytřeštěné. „Mají Auréliena!

Dole!“ V hlavě se mi začalo rozjasňovat. Zezdola se ozval mužský křik, 9

dívka_Sestava 1 21.09.15 8:20 Stránka 10

J O J O M O Y E S O Vá

který se rozléhal po kamenném nádvoří, a slepice v kurníku se rozkdákaly. V husté tmě se vzduch chvěl strašlivými úmysly. Prudce jsem se posadila, natáhla si župan a usilovně se snažila zapálit svíčku na nočním stolku.

Protáhla jsem se kolem sestry, doškobrtala k oknu a vyhlédla na dvůr. Ve světlech vozu jsem spatřila vojáky a svého mladšího bratra.

Chránil si rukama hlavu a snažil se uniknout úderům pažbami pušek, jež na něj pršely. „Co se děje?“ „Vědí o tom praseti!“ „Cože?“ „Monsieur Suel nás musel udat. Slyšela jsem od sebe z pokoje, jak křičí. Prý Auréliena odvedou, jestli jim neřekne, kde ho máme!“ „On jim nic nepoví,“ ujistila jsem ji.

Zaslechly jsme bratrův výkřik a bolestně sebou trhly. Skoro jsem svou sestru nepoznávala: vypadala o dvacet let starší než na svých čtyřiadvacet. Bylo mi jasné, že mám ve tváři stejnou hrůzu jako ona. Přesně tohohle jsme se celou dobu děsily. „Mají s sebou i Kommandanta,“ zašeptala Hélène a hlas se jí zlomil zděšením. „Jestli ho najdou, všechny nás zatknou! Víš, co se stalo v Arrasu. Udělají z nás odstrašující příklad. A co bude s dětmi?“ Horečně jsem uvažovala, ale strach, že bratr něco prozradí, mi ochromoval mysl. Přehodila jsem si přes ramena šál, po špičkách se přikradla k oknu a vyhlédla na nádvoří. Jestliže tu je i Kommandant, nejspíš si vojáci nechtějí jen v opilosti vybít nespokojenost trochou vyhrožování a nějakou tou ranou: jsme v bryndě. Přítomnost velitele znamená, že jsme spáchali nějaký vážný zločin. „Oni ho najdou, Sophie! Na to jim bude stačit chvilička.

A pak…,“ zvýšila Hélène v hrůze hlas.

V mysli se mi zatmělo. Zavřela jsem oči. A pak je otevřela. „Jdi dolů,“ přikázala jsem. „Tvrď, že nic nevíš. Zeptej se, co Aurélien provedl. Mluv s ním, zabav ho. Potřebuju jenom trochu času, než půjdou dovnitř.“ 10

dívka_Sestava 1 21.09.15 8:20 Stránka 11

Dívka,

již jsi tu zanechal

„Co chceš dělat?“ Popadla jsem sestru za paži. „Běž! Ale nic jim neříkej, rozumíš?

Všechno popři!“ Sestra zaváhala, ale pak se rozběhla chodbou, až za ní noční košile zavlála. Nevím, jestli jsem si kdy připadala víc sama než v těch pár vteřinách. Strach mi svíral hrdlo a osud mé rodiny ležel na mých bedrech. Vběhla jsem do otcovy pracovny, začala se přehrabovat v zásuvkách velkého psacího stolu a vyhazovat na podlahu jejich obsah – stará psací pera, útržky papíru, součástky z rozbitých hodin a prastaré účty. Konečně jsem našla, co jsem hledala, a v duchu děkovala Bohu. Pak jsem seběhla dolů, otevřela dveře do sklepa a seskákala po chladných kamenných schodech s takovou jistotou, že jsem ve tmě skoro ani nepotřebovala třepotavou zář svíčky.

Zvedla jsem těžkou petlici na dveřích do zadního sklepa, který kdysi býval až po strop plný soudků piva a dobrého vína, odsunula prázdný sud a otevřela dvířka staré litinové pece.

Selátko, pořád ještě nedorostlé, na mě ospale zamrkalo. Zvedlo se na nožky, vykouklo na mě z pelechu ze slámy a zachrochtalo.

Copak jsem vám o tom prasátku neřekla? Ukořistili jsme ho, když rekvírovali statek monsieur Girarda. Bylo to jako dar z nebes: v tom zmatku se jedno selátko zatoulalo od ostatních, která nakládali na korbu německého nákladního vozu, ale hned ho pohltily mohutné sukně stařenky Poilânové. Celé týdny jsme ho vykrmovali žaludy a zbytky jídla v naději, že vyroste dost na to, abychom si všichni mohli dopřát trochu masa. Pomyšlení na tu křupavou kůžičku, na to šťavnaté vepřové pozvedalo všem obyvatelům Le Coq Rouge v uplynulém měsíci ducha.

Venku znovu vyjekl můj bratr a pak se ozval sestřin hlas, slova se z ní sypala překotně a naléhavě, ale hned ji přerušil ostrý tón německého důstojníka. Prasátko na mě pohlédlo chytrýma, chápavýma očkama, jako by už vědělo, jaký ho čeká osud. „Moc mě to mrzí, mon petit,“ zašeptala jsem, „ale vážně to jinak nejde.“ A sáhla jsem po něm.

Za pár chvil už jsem byla venku. Stačila jsem ještě probudit Mi11

dívka_Sestava 1 21.09.15 8:20 Stránka 12

J O J O M O Y E S O Vá

mi: řekla jsem jí jen, ať jde se mnou, ale že musí být zticha. Chudinka malá už toho za uplynulé měsíce viděla tolik, že poslouchala bez ptaní. Vzhlédla ke mně, spatřila, že držím v náruči jejího bratříčka, vyklouzla z postele a chytila se mě za ruku.

Vzduch už byl štiplavý v předtuše zimy a stále ještě lehounce voněl kouřem z ohně, který jsme si večer na chviličku zapálili. Skrze kamenný oblouk zadních dveří jsem zahlédla Kommandanta a zaváhala. Tohle nebyl Herr Becker, kterého už jsme znali a svorně jím opovrhovali. Tenhle muž byl štíhlejší, hladce oholený, nezúčastněný. I ve tmě bylo zřejmé, že se mu ve tváři zračí inteligence, nikoli zvířecká tupost, a já dostala strach.

Nový Kommandant zkoumavě hleděl do našich oken. Možná přemýšlel, jestli by tu nebylo lepší ubytování než na Fourrierově statku, kde přespávali němečtí důstojníci. Nejspíš věděl, že náš dům stojí trochu výš, a on by tak měl vyhlídku na celé město. Byly tu stáje a deset pokojů – pozůstatek z dob, kdy tenhle dům ještě býval prosperující hotel.

Hélène se choulila na kamenné dlažbě a chránila pažemi Auréliena.

Jeden z mužů zvedl pušku, ale Kommandant ho zadržel gestem ruky. „Vstaňte,“ nařídil. Hélène se před ním rychle odsunula nazpět. Zahlédla jsem její tvář, napjatou strachem.

Mimi mi při pohledu na svou matku stiskla ruku ještě pevněji a já jí stisk opětovala, i když jsem měla srdce až v krku. A pak jsem rázně vykročila ze dveří. „Co se to tu proboha děje?“ zazvonil nádvořím můj hlas.

Kommandant na mě pohlédl, překvapen mým tónem. Z klenuté brány do dvora proti němu vyšla mladá žena, za sukně se jí drželo jedno dítě s palcem v puse a druhé tiskla zavinuté k hrudi. Noční čepec jsem měla trochu nakřivo a bílá bavlněná noční košile už byla tak obnošená, že jsem ji na sobě skoro necítila. Modlila jsem se, aby si nevšiml, jak prudce mi buší srdce.

Promluvila jsem přímo na něj: „A za jaký údajný přečin nás vaši muži přišli ztrestat tentokrát?“ 12

dívka_Sestava 1 21.09.15 8:20 Stránka 13

Dívka,

již jsi tu zanechal

Tušila jsem, že od jeho poslední dovolené s ním žádná žena takhle nemluvila. Na dvoře se rozhostilo ohromené ticho. Bratr se sestrou se na zemi obrátili, aby na mě viděli; dobře věděli, jak takový projev vzdoru může dopadnout. „A vy jste kdo?“ „Madame Lefèvrová.“ Bylo mi jasné, že očima hledá můj snubní prsten. Nemusel se namáhat: jako většina žen v našem kraji už jsem ho dávno vyměnila za jídlo. „Madame, máme informaci, že nezákonně přechováváte hospodářské zvíře.“ Francouzštinu měl slušnou, což naznačovalo, že už na okupovaném území strávil nějakou dobu. Mluvil klidně. Neočekávané věci ho zjevně z míry nevyváděly. „Zvíře?“ „Víme ze spolehlivého zdroje, že tu někde máte vepře. Je vám jistě známo, že podle nařízení se zadržování zvířat před úřady trestá vězením.“ Neuhnula jsem před jeho pohledem. „A já přesně vím, kdo vás o tom informoval. Byl to monsieur Suel, non?“ Do tváří se mi vehnala červeň. Vlasy zapletené do dlouhého copu, který mi visel přes rameno, jako by byly nabité elektřinou. Na šíji mi mravenčilo.

Kommandant se obrátil k jednomu ze svých poskoků. Jeho postranní pohled mu prozradil, že mám pravdu. „Monsieur Suel k nám chodí nejméně dvakrát za měsíc, Herr Kommandant, a snaží se nás přesvědčit, že vzhledem k nepřítomnosti našich manželů potřebujeme právě od něj útěchu. Jelikož jsme se rozhodly jeho údajné laskavosti nevyužít, oplácí nám pomluvami a ohrožuje nás.“ „Úřady by nejednaly, kdyby neměly informaci ze spolehlivého zdroje.“ „Řekla bych, že vaše návštěva to zrovna nepotvrzuje, Herr Kommandant.“ Věnoval mi neproniknutelný pohled. Prudce se otočil a vydal se ke dveřím do domu. Rozběhla jsem se za ním a málem zakopla 13

dívka_Sestava 1 21.09.15 8:20 Stránka 14

J O J O M O Y E S O Vá

o sukni, abych mu stačila. Věděla jsem, že už jen moje troufalá odpověď by se dala považovat za zločin. A přece jsem se v tu chvíli najednou přestala bát. „Podívejte se na nás, pane veliteli. Vypadáme snad, jako když si pochutnáváme na hovězím, pečeném jehněčím nebo vepřových řízcích?“ Otočil se a oči mu sklouzly ke kostnatým zápěstím, jež mi vykukovala z rukávu županu. Jen za poslední rok jsem zhubla v pase o pět centimetrů. „Myslíte, že tu snad tloustneme a užíváme si hojnosti? Ze dvou tuctů slepic nám zbyly tři. Tři slepice, které milostivě smíme chovat a krmit, aby si vaši muži mohli brát všechna vejce. A my zatím přežíváme na stravě, kterou nám německé úřady povolí – žijeme z čím dál nižších přídělů masa a mouky a chleba z otrub, kterým bychom dříve nekrmili ani zvířata.“ Vešel do zadní chodby a na kamenné dlažbě se rozlehl klapot jeho podpatků. Zaváhal, pak došel k výčepu a vyštěkl jakýsi rozkaz.

Odkudsi se vynořil voják a podal mu svítilnu. „Nemáme žádné mléko pro děti, takže nám pláčou hlady, jsme nemocní z podvýživy. A vy si sem vtrhnete uprostřed noci, vyděsíte dvě ženy a ztlučete nevinného chlapce, chcete nás bít a vyhrožovat nám jen proto, že jste od jednoho podlého zpustlíka slyšel, že si tu děláme hody?“ Ruce se mi třásly. Dítě se mi v náruči zavrtělo a já si uvědomila, že jej z nesmírného napětí svírám příliš pevně. Poodstoupila jsem, upravila si přehoz na ramenou a tiše mu zabroukala. Pak jsem zvedla hlavu. Nedokázala jsem skrýt hořkost a hněv v hlase. „Tak si to tu prohledejte, Herr Kommandant. Obraťte to tu vzhůru nohama a zničte i to málo, co ještě zničené není. Dejte prohledat i všechny hospodářské budovy, tedy alespoň ty, které vaši muži ještě úplně nevyklidili a nezabrali pro sebe. A až to bájné prase najdete, doufám, že si na něm vaši muži pochutnají.“ Hleděla jsem na něj o chviličku déle, než by byl možná čekal.

Oknem jsem viděla, jak sestra otírá Aurélienovi rány svou sukní a snaží se zastavit krvácení. Nad nimi se tyčili tři němečtí vojáci.

Oči mi už přivykly tmě a já si uvědomila, že je Kommandant vy14

dívka_Sestava 1 21.09.15 8:20 Stránka 15

Dívka,

již jsi tu zanechal

vedený z míry. Jeho muži se tvářili nejistě a čekali na jeho rozkazy.

Mohl by jim nařídit, aby rozebrali náš dům až na nosné trámy a všechny nás pozatýkali jako trest za můj nečekaný výbuch. Ale já věděla, že myslí na Suela a říká si, jestli se náhodou nenechal obalamutit. Nevypadal jako muž, kterého by těšilo, že by někdo byl svědkem jeho omylu.

Když jsme kdysi s Édouardem hrávali poker, vždycky se smíchem říkával, že se proti mně nedá hrát, protože moje tvář nikdy neprozrazuje, co opravdu cítím. Teď jsem si přikázala mít jeho slova na paměti: tohle byla ta nejdůležitější hra mého života. Hleděli jsme s Kommandantem na sebe. Na okamžik jsem měla pocit, že se svět kolem nás utišil. Slyšela jsem rachot pušek daleko na frontě, sestřin kašel a škrábání našich ubohých vyzáblých slípek v kurníku.

A pak se všechny zvuky vytratily a zbyli jsme jen my dva, dívali se jeden na druhého a oba vsázeli na svou pravdu. Přísahala bych, že jsem slyšela, jak mi buší srdce. „Co je tohle?“ „Co?“ Pozdvihl svítilnu a bledě zlaté světlo matně ozářilo můj portrét, který Édouard namaloval krátce po naší svatbě, v prvním roce našeho manželství. Husté lesklé vlasy mi spadaly na ramena, pleť jsem měla jasnou a zářivou a hleděla jsem z obrazu s vyrovnaností zbožňované ženy. Před pár týdny jsem obraz vytáhla ze skrýše a oznámila sestře, že si nehodlám od Němců nechat diktovat, na co se ve svém domě smím dívat.

Zvedl svítilnu výš, aby si obraz mohl lépe prohlédnout. Nedávej ho sem, Sophie, varovala mě Hélène. Koleduješ si o potíže.

Když se ke mně konečně znovu obrátil, jako by od obrazu musel s námahou odtrhnout oči. Pohlédl mi do tváře a pak znovu na obraz. „To maloval můj manžel.“ Nevím, proč jsem měla potřebu mu to říct.

Možná to byla má jistota a spravedlivé rozhořčení. Možná ten zjevný rozdíl mezi dívkou na obraze a tou, která stála před ním.

Možná to uplakané plavovlasé dítě u mých nohou. Je možné, že 15

dívka_Sestava 1 21.09.15 8:20 Stránka 16

J O J O M O Y E S O Vá

po dvou letech okupace už i Kommandanty unavovalo pronásledovat nás za malicherné prohřešky.

Ještě okamžik hleděl na obraz a pak sklopil oči. „Myslím, že jsme se vyjádřili jasně, madame. My dva jsme spolu ještě nedomluvili. Ale dnes v noci už vás nebudu rušit.“ Všiml si stěží potlačeného překvapení v mé tváři a bylo zjevné, že ho to nějakým způsobem uspokojilo. Možná mu stačilo vědomí, že jsem na chvíli považovala svůj osud za zpečetěný. Tenhle muž byl chytrý a rafinovaný. Věděla jsem, že se před ním budu muset mít na pozoru. „Vojáci!“ Jeho podřízení se otočili, jako vždy slepě poslušní, a já vyšla směrem k jejich vozu. Ve světle reflektorů byly vidět jen siluety jejich uniforem. Následovala jsem velitele a zastavila se přede dveřmi.

Ještě jsem zaslechla, jak dává řidiči příkaz vrátit se do města. Čekali jsme, až vojenské vozidlo zmizí na silnici. Reflektory si opatrně hledaly cestu mezi výmoly. Hélène se roztřásla. Vyškrábala se na nohy, ruku si tiskla na čelo, až jí zbělely kloubky prstů, a oči měla pevně zavřené. Aurélien stál rozpačitě vedle mě, za ruku držel Mimi a zjevně mu bylo trapně, že plakal jako dítě. Čekala jsem, až zvuk motoru v dálce úplně utichne. Vůz s kvílením přejel kopec, jako by i on protestoval. „Neublížili ti, Auréliene?“ Sáhla jsem mu na hlavu. Povrchová zranění. A modřiny. Co je to za lidi, že se vrhnou na neozbrojeného chlapce?

Trhl sebou. „Nebolelo to,“ prohlásil. „Nebál jsem se jich!“ „Myslela jsem, že tě zatknou,“ vydechla sestra. „Myslela jsem, že nás zatkne všechny.“ Při pohledu na její výraz jsem dostala strach: vypadala, jako když stojí jen krůček nad ohromnou propastí.

Otřela si oči, vynutila na tváři úsměv, sklonila se ke své dcerce a objala ji. „Hloupí Němci. Všechny nás pořádně vyděsili, co? Máma je taky hloupá, že se nechala tak vystrašit.“ Mimi se na matku jen tiše a vážně podívala. Někdy jsem si říkala, jestli se ještě vůbec někdy zasměje.

16

dívka_Sestava 1 21.09.15 8:20 Stránka 17

Dívka,

již jsi tu zanechal

„Moc mě to mrzí. Ale už je to dobré,“ pokračovala Hélène. „Pojďme dovnitř. Mimi, máme tam trošku mlíčka. Ohřeju ti ho.“ Otřela si ruce do zakrvácených šatů a vztáhla ke mně paže, aby si vzala miminko. „Nemám si vzít Jeana?“ Křečovitě jsem se roztřásla, jako by mi teprve teď došlo, jak moc jsem se předtím měla bát. Nohy jsem měla najednou slabé, jako by z nich vytekla všechna síla na dlažební kostky. „Ano,“ přisvědčila jsem, „asi bys měla.“ Sestra sáhla po dítěti, ale pak najednou slabě vykřikla. Zabalené tak úhledně v pokrývkách, že k němu noční vzduch skoro ani nepronikl, si hovělo prasátko a vystrkovalo růžový chlupatý rypáček. „Jean spí nahoře,“ pronesla jsem. Opřela jsem se rukou o zeď, abych se udržela na nohou.

Aurélien nahlédl sestře přes rameno. Oba na sele vytřeštili oči. „Mon Dieu!“ „Je mrtvé?“ „Omámené chloroformem. Vzpomněla jsem si, že měl papá jednu lahvičku v pracovně, ještě z dob, kdy sbíral motýly. Myslím, že se probere. Ale musíme ho schovat někde jinde, kdyby se vrátili.

A ty víš, že se vrátí.“ Tu se Aurélien usmál, váhavě a nezvykle. Hélène se sklonila, aby uspaného čuníka ukázala Mimi, a obě se na sebe zazubily. Hélène mu opakovaně sahala na rypák a pak si pokaždé přitiskla ruku na tvář, jako by nemohla uvěřit, co má v náruči. „A tys to prase celou dobu držela před jejich očima? Přišli sem a tys jim ho strčila až pod nos? A pak jsi jim ještě vynadala, že se vůbec objevili?“ vydechla nevěřícně. „Strčila jim ho až pod rypák,“ ozval se Aurélien, který jako by najednou nabyl ztracené sebevědomí. „Cha! Strčilas jim ho pod rypák!“ Sesunula jsem se na dlažbu a dala se do smíchu. Smála jsem se, až jsem byla celá prochladlá, a nevěděla jsem, jestli se směju, nebo pláču. Můj bratr nejspíš dostal strach, že se mě zmocňuje hysterie.

Popadl mě za ruku a opřel se o mě. Bylo mu čtrnáct: někdy se 17

dívka_Sestava 1 21.09.15 8:20 Stránka 18

J O J O M O Y E S O Vá

naparoval jako dospělý chlap, jindy až dětsky potřeboval útěchu.

Hélène byla pořád ještě zamyšlená. „Kdybych to byla věděla…,“ přemítala. „Jak to, že jsi tak statečná, Sophie? Moje malá sestřička!

Kdo to z tebe udělal? Když jsme byly malé, byla jsi jako myška. Jako myška!“ Sama jsem nevěděla.

A pak, když jsme se konečně vrátili do domu, Hélène začala ohřívat mléko a chudák Aurélien si šel umýt zbitý obličej, jsem se zastavila před portrétem.

Dívka, s níž se Édouard oženil, na mě hleděla s výrazem, který už jsem ani nepoznávala. Rozpoznal ho ve mně dřív než kdokoli jiný: zračilo se v něm poznání, ten úsměv vypovídal o uspokojení, vlastním i poskytnutém. Byla v něm hrdost. Když tenkrát jeho pařížští přátelé nemohli pochopit, proč se do mě zamiloval – do mě, pouhé prodavačky –, vždycky se jen usmál, protože už ho ve mně dávno viděl.

Nevím, jestli někdy pochopil, že ten výraz ve mně probudil až on.

Hleděla jsem na tu dívku a na pár vteřin jsem si vybavila, jaké to bylo jí být, jaké bylo nemít hlad ani strach a v hlavě mít jen lenošivé představy důvěrných chvil s Édouardem. Připomínala mi, že na světě stále ještě může být krása a že kdysi byl můj život plný jiných věcí než strachu, kopřivové polévky a zákazu vycházení – bývalo v něm umění, radost, láska. V tom výrazu jsem spatřila jeho.

A pak mi došlo, co jsem právě udělala. Připomněl mi mou vlastní sílu, dovolil mi uvědomit si, že v sobě stále ještě mám bojovného ducha.

Až se vrátíš, Édouarde, slibuji ti, že zase budu tou dívkou, kterou jsi tenkrát namaloval.

18

dívka_Sestava 1 21.09.15 8:20 Stránka 19

2 Do oběda už o té příhodě s prasátkem vědělo skoro celé St. Péronne. Do výčepu v Le Coq Rouge proudily davy zákazníků, i když jsme jim nemohli nabídnout skoro nic než cikorkovou kávu – pivo nám dodávali jen zřídka a jinak jsme měli jen několik nezřízeně drahých láhví vína. Ohromilo nás, kolik lidí přišlo, jen aby nám popřáli dobrý den. „A vy jste mu tedy dala co proto? Řekla jste mu, ať vypadne?“ Starý René se hihňal pod vousy, pevně se držel opěradla židle a po tváři mu tekly slzy smíchu. Už jsme mu to celé museli vyprávět čtyřikrát – a při každém opakování si to Aurélien o něco přikrášlil, takže teď už se na Kommandanta vrhl se šavlí a já přitom křičela: „Der Kaiser ist Scheisse!“ Hélène zametala podlahu kavárny. Pousmály jsme se na sebe.

Nevadilo mi to. V poslední době toho bylo ve městě jen málo k oslavování. „Musíme si dávat pozor,“ začala Hélène, jakmile René s pozvednutím klobouku na pozdrav odešel. Dívaly jsme se za ním, jak jde kolem pošty, ale pak ho přemohl další záchvat veselí a on se musel zastavit, aby si otřel oči. „Už se to moc rozneslo.“ „Nikdo nic neřekne. Němce nemůže nikdo ani cítit,“ pokrčila jsem rameny. „A navíc by všichni rádi trochu vepřového. Těžko nás udají, ještě než dostanou svůj příděl.“ 19

dívka_Sestava 1 21.09.15 8:20 Stránka 20

J O J O M O Y E S O Vá

Nad ránem se prasátko nenápadně přestěhovalo k sousedům.

Před několika měsíci Aurélien štípal ve sklepě staré pivní sudy, abychom měli dříví na zátop, a objevil přitom, že náš rozlehlý vinný sklep odděluje od sklepa Foubertových jen tenká stěna na šířku jedné cihly. S pomocí Foubertových jsme opatrně několik cihel odstranili a získali tak jakousi nouzovou únikovou cestu. Když tenkrát Foubertovi ukrývali v domě mladého Angličana, vtrhli k nim jednou za soumraku bez ohlášení Němci. Madame Foubertová předstírala, že důstojníkovým příkazům nerozumí, a mladík tak měl dost času proklouznout do sklepa a přelézt na naši stranu. Němci jim obrátili celý dům vzhůru nohama, hledali dokonce i ve sklepě, ale v chabém světle si nikdo nevšiml, že ve spárách mezi cihlami se podezřele nedostává malty.

Takový byl teď náš život: drobné rebelie, nepatrná vítězství, občasné příležitosti vysmívat se našim utlačovatelům – maličké loďky naděje na ohromném moři nejistoty, bídy a strachu. „Takže už jste viděla toho nového Kommandanta?“ ozval se starosta od stolu u okna. Donesla jsem mu kávu a on mi pokynul, ať si přisednu. Často jsem si říkala, že pro něj je od zahájení okupace život nesnesitelnější než pro kohokoli jiného: musel neustále vyjednávat s Němci, aby zajistil pro město, co bylo potřeba, ale vojáci ho pravidelně brali jako rukojmí, aby je vzpurné obyvatelstvo poslouchalo. „Nebyli jsme zrovna formálně představeni,“ podotkla jsem a postavila před něj šálek kávy.

Obrátil ke mně hlavu a pronesl tiše: „Herr Becker byl převelen zpátky do Německa, aby tam řídil zajatecký tábor. Vypadá to, že měl nějaké nesrovnalosti v účetnictví.“ „To mě nepřekvapuje. Je to jediný člověk v okupované Francii, který za dva roky zdvojnásobil svoji váhu,“ zažertovala jsem, ale ve skutečnosti jsem měla ohledně jeho odjezdu smíšené pocity. Na jednu stranu byl Becker surový a měl sklon k nepřiměřeným trestům, zřejmě z nejistoty a strachu, že by ho jeho muži mohli považovat za slabocha. Ale byl také až příliš hloupý – a slepý vůči čet20

dívka_Sestava 1 21.09.15 8:20 Stránka 21

Dívka,

již jsi tu zanechal

ným projevům odporu ve městě –, než aby si dokázal vybudovat vztahy, které by mu pomohly. „Tak co mu říkáte?“ „Novému Kommandantovi? Já nevím. Řekla bych, že by to mohlo být horší. Nepřevrátil nám dům vzhůru nohama, což by byl Becker nejspíš udělal, jen aby nám ukázal převahu. Ale…,“ svraštila jsem nos, „… je chytrý. Možná bychom měli být ještě opatrnější.“ „Jako vždycky mi mluvíte z duše, madame Lefèvrová.“ Usmál se na mě, ale jeho oči zůstaly vážné. Pamatovala jsem doby, kdy býval starosta veselý bouřlivák, proslulý svou dobrosrdečností: na každém shromáždění ve městě ho bylo nejvíc slyšet. „Přijde něco tenhle týden?“ „Myslím, že bude trochu slaniny. A káva. Taky máslo, ale jen maličko. Snad dnes dostanu přesný rozpis přídělů.“ Oba jsme pohlédli z okna. Starý René právě došel ke kostelu.

Zastavil se, aby prohodil pár slov s farářem. Nebylo těžké uhodnout, o čem se baví. Když se kněz rozesmál a René se už počtvrté ohnul smíchy, nedokázala jsem potlačit zachichotání. „Máte nějaké zprávy o manželovi?“ Pohlédla jsem zpět na starostu. „Nevím nic od srpna, to mi přišla pohlednice. Byl někde poblíž Amiens. Moc toho nenapsal.“ Myslím na Tebe dnem i nocí, stálo na pohlednici jeho nádhernými klikyháky plnými kudrlinek. Záříš mi jako hvězda v tomhle světě plném šílenství. Dvě noci jsem pak obavami nespala, až Hélène podotkla, že „svět plný šílenství“ může zrovna tak znamenat svět, v němž je člověk nucen žít o černém chlebu tak tvrdém, že na něj musí jít se sekáčkem, a v troubě schovávat prasata. „Mně psal nejstarší syn naposledy už skoro před třemi měsíci.

Blížili se zrovna ke Cambrai. Nálada je prý dobrá, říkal.“ „Doufám, že jim vydržela. A jak se daří Louise?“ „Děkuji za optání, není to tak zlé.“ Jeho nejmladší dcerka se narodila s obrnou. Neprospívala, směla jíst jen některé potraviny a ve svých jedenácti letech byla každou chvíli nemocná. O její zdraví se 21

dívka_Sestava 1 21.09.15 8:20 Stránka 22

J O J O M O Y E S O Vá

staralo celé město. Kdykoli někdo přišel k mléku nebo troše sušené zeleniny, obyčejně alespoň část skončila ve starostově domě. „Až jí bude zase dobře, povězte jí, že se po ní Mimi ptala.

Hélène pro ni šije panenku; bude vypadat přesně jako ta Mimina.

Ptala se, jestli by nemohly být sestry.“ Starosta mě pohladil po ruce. „Vy jste na nás tak hodné. Děkuji Bohu, že jste se k nám vrátila, a přitom jste mohla zůstat v bezpečí v Paříži.“ „Pcha! Nikdo nezaručí, že za chvíli nebudou Němci pochodovat i po Champs-Élysées. A kromě toho jsem tu nemohla nechat Hélène samotnou.“ „Bez vás by to nepřežila. Stala se z vás skvělá mladá žena. Paříž na vás měla dobrý vliv.“ „To můj muž na mě má dobrý vliv.“ „Pak ho Bůh ochraňuj. Bůh ochraňuj nás všechny.“ Starosta se usmál, nasadil si klobouk a zvedl se k odchodu.

St. Péronne, v němž rodina Bessettových už po generace provozovala hotel Le Coq Rouge, bylo jedním z prvních měst, které na podzim roku 1914 padlo do německých rukou. Naši rodiče byli dávno mrtví, naši manželé na frontě, ale my s Hélène jsme byly odhodlané hotel nezavřít. Nebyly jsme jediné ženy, které se musely chopit mužské práce: místní obchody, statky i školu teď řídily téměř výhradně ženy, s pomocí starců a mladších chlapců. V roce 1915 už ve městě skoro žádní dospělí muži nezbyli.

V prvních měsících se nám dařilo dobře: městem projížděli francouzští vojáci a hned za nimi Britové. Jídla bylo ještě dost, vojskům vyhrávala do pochodu hudba a doprovázelo je volání slávy.

Většina z nás pořád ještě věřila, že nanejvýš do pár měsíců bude po válce. Jen občas se objevily nějaké náznaky, jaké hrůzy se dějí jen sto mil od nás: darovali jsme jídlo belgickým uprchlíkům, kteří se tudy plahočili s majetkem naloženým na povozech. Někteří měli na nohou jen domácí trepky a na sobě stejné oblečení, v jakém byli 22

dívka_Sestava 1 21.09.15 8:20 Stránka 23

Dívka,

již jsi tu zanechal

vyhnáni z domovů. Někdy, když vanul vítr z východu, jsme v dálce zaslechli slabé dunění střelby. A přestože jsme věděli, že válka je blízko, jen málokterý obyvatel St. Péronne by věřil, že naše pyšné městečko bude mezi těmi, která ovládnou Němci.

Jak moc jsme se mýlili, nám ukázal rachot pušek jednoho tichého, studeného podzimního rána. Madame Fougèrová a madame Dérinová se jako každé ráno ve tři čtvrtě na sedm vydaly procházkou do boulangerie – a Němci je zastřelili, než stačily přejít náměstí.

Roztáhla jsem při tom rámusu závěsy a několik chvil mi trvalo, než jsem pochopila, co vidím: obě ženy, vdovy, které se přátelily už přes sedmdesát let, ležely mrtvé na chodníku, šátky na hlavách nakřivo, prázdné košíky převržené u nohou. Kolem nich se rozlila kaluž lepkavé krve v téměř dokonalém kruhu, jako by vyšla z jediného těla.

Němečtí důstojníci posléze prohlašovali, že po nich někdo střílel ze zálohy a že šlo pouze o odplatu. (To zjevně tvrdili v každé vsi, kterou obsadili.) Kdyby byli chtěli ve městě vyvolat vzpouru, nemohli k tomu poskytnout lepší záminku než vraždu těch dvou stařenek. Násilnostem však nebyl zdaleka konec. Němci zapalovali stodoly a odstřelili sochu starosty Leclerka. O čtyřiadvacet hodin později už pochodovali v útvaru po hlavní třídě, piklhaubny na hlavách jim zářily v chladném slunci a my stáli před domy a obchody a ve vyděšeném tichu je sledovali. Těm pár mužům, kteří ještě ve městě zbyli, nařídili vyjít z domů, aby je mohli spočítat.

Obchodníci a trhovci jednoduše zavřeli krámy a odmítli je obsluhovat. Většina z nás si dávno udělala zásoby jídla: věděli jsme, že můžeme přežít. Nejspíš jsme věřili, že tváří v tvář naší neústupnosti to vzdají a odpochodují někam jinam. Jenže potom Kommandant Becker vyhlásil, že obchodníci, kteří nebudou mít v běžné hodiny otevřeno, budou zastřeleni. A tak všichni zase otevřeli, jeden po druhém: boulangerie, boucherie, stánky na trhu a nakonec i Le Coq Rouge. Město se neochotně a z donucení vrátilo k životu, byť vzpurnému a nevlídnému.

23

dívka_Sestava 1 21.09.15 8:20 Stránka 24

J O J O M O Y E S O Vá

Po roce a půl už se toho mnoho koupit nedalo. St. Péronne bylo odříznuto od všech sousedních měst, nedostávalo žádné zprávy a plně záviselo na nepravidelných dodávkách zásob, které občas doplnilo drahé zboží z černého trhu, bylo-li zrovna k dispozici.

Někdy bylo těžko věřit, že svobodná část Francie ví o našem utrpení. Dobře tu jedli jen Němci; jejich koně (naši koně) se jen leskli zdravím a pochutnávali si na mleté pšenici, z níž bychom my správně měli péci chleba. Němci nám zplenili vinné sklepy a zkonfiskovali všechno jídlo vypěstované na našich statcích.

Ale nešlo jen o jídlo. Týden co týden se u někoho ozvalo obávané zabušení na dveře a vojáci mu strčili pod nos další seznam věcí, které hodlali zabavit: lžičky, záclony, talíře, pánve, přikrývky. Občas dokonce důstojník předem provedl inspekci, zjistil, co by se hodilo, a pak se vrátil se seznamem, na němž byly právě ony potřebné věci.

Vystavovali nám úpisy, které bylo údajně možno směnit za peníze.

Nikdo v St. Péronne ovšem neznal nikoho, kdo by opravdu dostal zaplaceno.

„Co to děláš?“ „Chci ho přestěhovat.“ Sundala jsem portrét a přemístila ho do tichého kouta, kde nebyl tolik na očích. „Kdo to je?“ zeptal se Aurélien, když jsem obraz znovu pověsila a rovnala tak dlouho, dokud nevisel rovně. „To jsem přece já!“ otočila jsem se k němu. „Copak mě nepoznáš?“ „Ach,“ zadíval se na obraz přimhouřenýma očima. Nechtěl mě urazit – ta dívka na obraze se opravdu nepodobala hubené vážné ženě s šedavou pletí a ostražitýma, unavenýma očima, která na mě každý den hleděla ze zrcadla. Snažila jsem se na ni moc často nedívat. „To maloval Édouard?“ „Ano. Krátce potom, co jsme se vzali.“ „Nikdy jsem jeho obrazy neviděl. Je to… jiné, než jsem si představoval.“ 24

dívka_Sestava 1 21.09.15 8:20 Stránka 25

Dívka,

již jsi tu zanechal

„Co tím myslíš?“ „No – vypadá to zvláštně. Ty barvy jsou takové divné. Udělal ti na kůži zelené a modré fleky. Lidi přece nemají zelenou a modrou kůži! A podívej, jak je to nedbale namalované. Vždyť on přetahoval!“ „Pojď sem, Auréliene.“ Došla jsem k oknu. „Podívej se mi do tváře. Co vidíš?“ „Příšeru.“ Dala jsem mu jednu za ucho. „Ne! Podívej se – opravdu pořádně. Podívej se, jakou barvu má moje pleť.“ „Jsi prostě bledá.“ „Podívej se líp – pod oči, do jamky na krku. Nechci slyšet, co očekáváš, že uvidíš. Podívej se pořádně. A pak mi řekni, jaké barvy vidíš.“ Můj bratr se mi zahleděl na krk. Pak pomalu přejel očima po mé tváři. „Vidím modrou,“ připustil, „pod očima. Modrou a fialovou. A opravdu, na krku máš zelenou. A oranžovou. Alors, dojděte někdo pro doktora! Vždyť ty máš na tváři milion barev. Jsi jako klaun!“ „Všichni jsme klauni,“ řekla jsem. „Édouard to prostě vidí jasněji než ostatní.“ Aurélien seběhl ze schodů a utíkal se podívat do zrcadla, aby se mohl trápit nad vší tou modrou a fialovou, kterou na sobě nepochybně objeví. Ne že by snad teď potřeboval nějakou záminku. Byl zakoukaný nejméně do dvou dívek a trávil spoustu času tím, že si starou tupou břitvou po otci holil jemnou mladistvou pleť, aby uspíšil proces stárnutí. „Je nádherný,“ pronesla Hélène a poodstoupila, aby se na portrét mohla lépe podívat. „Ale…“ „Ale co?“ „Není bezpečné ho tu takhle vystavovat. Když Němci vtrhli do Lille, spálili všechna umělecká díla, která jim připadala podvratná. Édouardův obraz je… hodně jiný. Jak můžeš vědět, že nám ho nezničí?“ 25

dívka_Sestava 1 21.09.15 8:20 Stránka 26

J O J O M O Y E S O Vá

Hélène se pořád strachovala. Bála se o Édouardovy obrazy, dělala si starosti o bratrovu prchlivou povahu; měla strach kvůli dopisům a deníkovým zápiskům, které jsem psala na útržky papíru a zastrkovala je do skulin v trámech. „Chci ho mít tady, kde na něj budu vidět. Neboj se – ostatní jsou v Paříži, v bezpečí.“ Netvářila se přesvědčeně. „Chci tu nějaké barvy, Hélène, chci tu trochu života. Nechci se dívat na Napoleona nebo na otcovy hloupé obrázky truchlivých pejsků. A oni –“ pokývla jsem směrem ven k městské kašně, kde zrovna pokuřovali němečtí vojáci, kteří nebyli ve službě –, „oni mi nebudou diktovat, na co se ve svém vlastním domě můžu dívat!“ Hélène nade mnou zavrtěla hlavou, jako bych byla pošetilá naivka, k níž ale možná bude muset být shovívavá. A pak šla obsloužit madame Louvierovou a madame Durantovou, které sice často prohlašovaly, že moje cikorková káva chutná jako splašky, ale přesto přišly, aby si poslechly historku o selátku.

Tu noc jsme s Hélène spaly v jedné posteli, mezi námi Mimi a malý Jean. Dokonce i teď v říjnu byla někdy taková zima, až jsme měly strach, že je jednou najdeme v nočních košilkách zmrzlé na kost, a tak jsme se všichni choulili k sobě. Bylo už pozdě, ale já věděla, že sestra ještě nespí. Škvírou mezi závěsy prosvítala měsíční záře a já ve tmě rozeznala její oči, doširoka otevřené a upřené kamsi do dálky. Tušila jsem, že asi přemýšlí, kde je teď zrovna její muž, jestli je mu teplo, jestli je ubytovaný v domě podobném tomu našemu, nebo jestli mrzne někde v zákopu a upírá oči na tentýž měsíc.

Z dáli se ozvalo tlumené dunění – znamení, že se tam kdesi bojuje. „Sophie?“ „Ano?“ Obě jsme jen tichounce šeptaly. „Přemýšlíš někdy o tom, jaké to bude… jestli se už nevrátí?“ Ležela jsem ve tmě bez hnutí.

26