jedna
Doktor mi nasnímkoval plíce. Vanul skrz ně sníh. Když jsem vyšel z ordinace, všichni lidi v čekárně byli očividně rádi, že nejsou já. Některý věci jsou lidem prostě vidět v obličeji. Věděl jsem, že se mnou něco je, protože když jsem před pár dny honil nějakýho maníka přes dvě patra, lapal jsem na schodech po dechu, jako kdyby mi na prsou ležela vzpěračská činka. Už pár týdnů jsem sice dost nasával, ale věděl jsem, že tohle má jinou příčinu. Ta nenadálá bolest mě rozčílila tak, že jsem dotyčnýmu zlomil ruku. Vychrchlal pár zubů a stěžoval si pak Stanovi, že jsem to přehnal. Jenomže právě proto mi dávají práci. Že to přeženu. Řekl jsem Stanovi o tom bolení na hrudi a on mě poslal k doktorovi, co mu dluží čtyřicet táců. Před ordinací jsem z bundy vytáhl cigarety a už jsem se chystal rozmačkat krabičku v dlani, ale pak jsem usoudil, že tohle není vhodná chvíle, kdy přestat kouřit. Na ulici jsem si zapálil, ale nechutnalo mi to a kouř mi připomněl ty bavlněné nitky, co se mi vinou skrz plíce. Kolem pomalu přejížděly autobusy a auta a od skla a chromu se