P ROLOG 374 n. l. – Egypt, Západní poušť Tarasios z Luxoru hleděl vyššímu muži do chladných pronikavých očí. Nabroušená čepel dýky, rytinami zdobeného římského pugia, které mu voják tiskl k hrdlu, už byla potřísněna krví a ostří dosedající na hrtan mu téměř znemožňovalo dýchání. Tarasios si dobře uvědomoval, že ať už bude následovat cokoli, střetnutí skončí tím, že ten hřmotný chlap zprudka pohne rukou, čepel prořízne hrdlo a on odejde z tohoto života. Věděl to najisto. Jeho pozemská cesta dospěla ke konci. Přesto se těšil nadějí na příznivé, dokonce skvělé vyústění. Čekalo ho vysvobození, přinášející zároveň jistotu pro jejich věc. Vysoký muž, s císařskými znaky na už značně obnošeném oděvu, rázný voják každým coulem, popadl Tarasia volnou rukou za vlasy. „Tak vidíš, jak tě tu tví přátelé nechali, skrčku. Tvoji ubozí následovníci se rozprchli jako pouštní krysy do písku.“ Cedil slova mezi zuby se surovou záští. „Však už poznali pronásledování,“ odpověděl Tarasios a tváří v tvář jisté smrti se přiměl, aby to znělo vzdorně. „Vědí, co bys jim se svými muži udělal, kdybyste je chytili.“ Důstojník se spokojeně usmál. „Výborně. Aspoň se bojí 5
Uhelny_kamen_10_(imprimatur).indd 5
15.5.2015 10:43:47