kapitola první
K
dyž jsem před pár měsíci ležel v nemocniční posteli, nenapadlo by mě, že dneska budu ještě naživu. A už vůbec ne, že budu čekat dítě a mít snoubenku, co vypadá jako anděl s ďábelsky nevymáchanou pusou. Ale přesně tady jsem. Tady jsme, Camryn a já, a táhneme spolu světem, i když jinak, než jsme si to představovali. Věci nedopadly zrovna tak, jak jsme si plánovali, jenže to je asi normální. A nikdo z nás by na tom, jak to dopadlo, nezměnil ani čárku, i kdyby to šlo. Tohle křeslo miluju. Měl ho v oblibě můj táta, a je to jediná věc z jeho pozůstalosti, o kterou jsem stál. Jasně, zdědil jsem taky slušné peníze, ze kterých s Camryn můžeme nějakou dobu žít, a taky jeho chevelle, ale k tomu křeslu mám obzvlášť sentimen tální vztah. Camryn ho nenávidí, ale neřekne proti němu ani slovo, protože bylo tátovo. Těžko jí to můžu mít za zlé. Je staré, smrdí a má propálený potah z doby, kdy ještě táta kouřil. Slíbil jsem jí, že aspoň někoho objednám, aby ho vyčistil. A taky to udělám, jen co se Camryn rozmyslí, jestli zůstaneme bydlet tady v Galvestonu, nebo se přestěhujeme do Severní Karolíny. Mně je to jedno, ale mám pocit, že Camryn se kvůli mně zdráhá dát najevo, co opravdu chce. Slyšel jsem, že ve sprše přestala hučet voda, a vzápětí zaduněla bytem hlasitá rána. Vyskočil jsem z křesla, až mi dálkový ovladač spadl z klína, a rozběhl jsem se ke koupelně. Cestou jsem se pří šerně bolestivě praštil o roh konferenčního stolku. Rozrazil jsem dveře koupelny. „Co se stalo?!“