Kapitola 1
o svého zaměstnání jsem nikdy nebyl příliš žhavý. Pak mě postřelili a já málem ztratil nejen zaměstnání, ale i život. Ten kus olova z osmatřicítky, který mi prošpikoval střeva, ve mně nadělal paseku i jinak. Bez něj bych se nesetkal se Zannou Martinovou, žil bych napořád v pavučinách zašlé slávy a nebyl bych prospěšný nikomu, nejméně pak sobě. Ta střela byla začátkem mého osvobození, i když tehdy bych to neřekl. Kulku jsem schytal, protože jsem nedával pozor, a pozor jsem nedával, protože jsem se nudil. V nemocnici jsem postupně přicházel k sobě v soukromém pokoji, za který mi brzy poslali pořádně mastný účet. Ještě než jsem otevřel oči, už jsem litoval, že jsem ze světa neodkráčel nadobro. Měl jsem pocit, že mi někdo zapálil táborák přímo pod pupkem. Nade mnou poletoval hlasitý a rozčilený hovor. Hlavu jsem měl tupou a narkóza se mi ještě pořád převalovala v mozku jako mraky na letním nebi. Ani jsem se moc nesnažil pochopit, o čem je vlastně řeč. „Píchnete mu něco, aby se dřív vzbudil?“ „Ne.“ „Nemůžeme nic dělat, dokud si ho neposlechnem, to přece musíte uznat. A teď je sedm hodin po operaci. Tak snad...“ „Ale předtím byl na sále celé čtyři hodiny. Nebo chcete dokončit, co načala ta střela?“ „Pane doktore...“ „Je mi líto, ale budete muset počkat.“ To je ono. Ty jsi můj hoch. Budou muset počkat. Kdo by po-
D
(5