Kapitola první
NECHÁVALA SE NADNÁŠET, paže měla roztažené, přes tělo se jí přelévala voda a ona vdechovala letní vůni soli a kokosů. V ústech ještě cítila chuť příjemně syté snídaně; slaniny, kávy a možná i nějakých croissantů. Nadzvedla hlavu a od hladiny se odráželo tak jasné dopolední slunce, že před světelnými třpytkami musela mhouřit oči, aby viděla před sebe na svoje chodidla. Nehty na nich měla nalakované každý jinou barvou. Červenou. Zlatou. Purpurovou. Tak zvláštní. Lak nebyl nanesený nijak zvlášť dobře, byl hrudkovitý a nerovnoměrně rozetřený. Na hladině vedle ní se nadnášel někdo další. Někdo, koho má moc ráda a kdo ji umí rozesmát. Ta druhá osoba měla nehty nalakované úplně stejně. Pestrobarevnými prsty u nohou na ni kamarádsky zavrtěla a jí se zmocnila příjemná ospalost. Někde v dálce volal mužský hlas: „Marco?“ a sbor dětských hlásků mu odpovídal: „Polo!“ Muž zavolal ještě jednou: „Marco, Marco, Marco?“ a hlásky mu odpověděly: „Polo, Polo, Polo!“ Nějaké dítě se rozesmálo; dlouhým, klokotavým chichotáním, jako proud mýdlových bublinek. Nějaký hlas jí tiše a naléhavě šeptal do ucha: „Alice?“ a ona nechala chladnou vodu, aby se jí nehlučně přelila přes obličej. Před očima jí tančily droboučké světelné tečky. Byl to sen, nebo vzpomínka? „Já nevím!“ říkal nějaký vyděšený hlas. „Neviděla jsem, jak se to stalo!“ 9