Léto 1920, Československo
Pražce, koleje, pořád stejné zvuky. Horký pach sluncem rozpálených dřevěných stěn dobytčáku. Stejný tady jako na druhé straně světa. Nic nového, nikdy nic nového. Všechno se opakuje. Život se obrací, vrací, nepřináší nic nového. Tam byly jejich škatulky, domky na kolejích hezčí, upravenější a milejší. Jinak pořád stejný příběh dokola. Mění se kulisy, příběh zůstává. Muži sedí tiše ve vagónech, žádná radost, žádné nadšení a zpěv jako kdysi. Hrdinové se vrací. Obavy, strach, vzpomínky. Co si myslí? Zarostlé tváře mužů, kteří odjížděli z domova a vlastně se neuměli ani holit. Chvatně umotaná cigára ze zbytků hrubé machorky. Vtipy, kterým se nikdo nesměje. Vlak brzdí. „Jsme doma, to určitě zastavují na hranicích,“ říká kdosi opatrně, jako kdyby se bál, že na něj ostatní budou křičet. Možná by i křičeli, podobných falešných poplachů už bylo. Ticho. Zvenku kdosi křičí, že jsou tady. Doma! Konečně doma! „Blboune,“ odpovídá vousatý špinavý voják úplně v rohu vagónu. „Nějak to uteklo, kluci, ne? To jsme zpátky, a byli jsme někdy vůbec pryč?“ Nějak to uteklo. „Běžte, kluci, běžte ven. Já s vámi nepůjdu.“ Někdo roztahuje dveře a do šera vagónu vpadává jásavý sluneční svit. „Blboune! Zatáhni to a zalez na pryčnu. Nikam nejdu, a vy se na to taky vyserte!“ křičí podsaditý dobrovolec s odpornou jizvou přes levou polovinu obličeje. „Pokud chcete dělat vopičky, tak vypadněte rychle, chce se mi chrápat.“ Obrací se zády k doširoka rozevřeným dveřím a přikrývá se řídkou, špinavou dekou. „Jděte s tím vším někam, s vejletama, politikou, kutálkama [9]