0036870

VRAŽEDNÁ APLIKACE

/ 7

Molekuly inzulinu vtrhly dovnitř jako miniaturní loupeživá armáda. Rychle infiltrovaly do žil a překotně po nich spěchaly směrem k srdci, které je pak pumpovalo tepnami dál. Během vteřin se invaze rozšířila do celého těla, molekuly se připojovaly na receptory na buněčných membránách a v důsledku toho se glukóze otevřely buněčné brány. Glukóza se okamžitě vlila do všech buněk těla, takže došlo k prudkému poklesu hladiny cukru v krevním řečišti. První buňky, které to negativně ovlivnilo, byly nervové buňky, které nemohou ukládat glukózu, a aby byly schopny fungovat, potřebují vysoce regulovaný, stálý přísun cukru. Jak minuty ubíhaly a útok inzulinu pokračoval, neuronům, zvláště těm v mozku, začala zoufale chybět jejich životodárná glukóza a jejich funkce selhávala. Zanedlouho počaly vysílat bu1 chybné signály, nebo žádné signály. Začínaly umírat…

Předmluva

8 /

ROBIN COOK

Kasey Lynchová sebou trhla a probudila se ze strašné noční můry. Ještě stále v ní doznívala úzkost a děs hrozného snu. Byla dezorientovaná a netušila, kde je. Pak si vzpomněla. Spí přece doma u svého snoubence doktora George Wilsona. Poslední měsíc u něj bývá dvakrát nebo třikrát týdně, vlastně vždycky, když George neslouží ve Zdravotním centru UCLA, kde je už třetím rokem rezidentem na oddělení radiologie. Vedle sebe slyšela jeho tiché, pravidelné, pokojné oddechování.

Westwood, Los Angeles, Kalifornie pondělí 7. dubna 2014, 2:35

Kasey vystudovala univerzitu v Los Angeles, kde se specializovala na dětskou psychologii. V minulém roce pracovala jako dobrovolnice v dětském oddělení Zdravotního centra, kde se seznámila s Georgem. Když doprovázela své malé pacienty na radiologické oddělení na snímkování, okamžitě ji zaujal Georgův klid a sebejistota. Udělal na ni dojem způsob, jak zacházel s pacienty, zejména s dětmi. Hezká tvář a šibalský, trochu křivý úsměv její zájem ještě zvýšily. Byl citlivý, vřelý a příjemný, právě tak jako (alespoň doufala) ona sama. Právě před pouhými čtyřmi týdny se zasnoubili, i když datum svatby zatím ještě nestanovili. Georgova žádost o ruku ji příjemně překvapila, možná proto, že byla sama poněkud opatrná, pokud šlo o záležitosti „trvalého“ charakteru, což bylo možná dáno skutečností, že měla zdravotní problémy. Oba se do sebe bezhlavě zamilovali a dělali si legraci, že do toho šli tak rychle proto, že už jeden druhého nevědomky hledali celá léta.

Ale teO ve 2:35 ráno na nic z toho Kasey nemyslela. Jakmile se probudila, okamžitě věděla, že je něco v nepořádku, a že je to vážné. Tohle bylo horší než jen děsivá noční můra, zvláště vzhledem k tomu, že byla zmáčená potem. Od dětství trpěla diabetem prvního typu, a moc dobře tedy věděla, o co jde – tohle je hypoglykemie. Má nízkou hladinu cukru v krvi. V minulosti to již mnohokrát zažila a věděla, že potřebuje cukr, a to rychle.

Pokusila se vstát, avšak místnost se s ní začala točit. Hlava jí padla zpátky na polštář, pocítila náhlý mohutný příval nevolnosti a srdce se jí prudce rozbušilo. Zašmátrala po mobilu, který nechala v nabíječce na nočním stolku. Vždycky dbala na to, aby jej měla po ruce. Pomyslela si, že promluví se svým novým lékařem, který ji jistě uklidní, a přitom si zaběhne do kuchyně pro pomerančový džus. Tenhle doktor byl neuvěřitelný, mohla mu klidně zavolat i v tuhle noční hodinu.

VRAŽEDNÁ APLIKACE

/ 9

Hlava se jí točila už trochu méně, ale cítila, že je jí tentokrát hůř než obvykle. Možná to bylo tím, že spala, když jí klesl cukr, takže situace dospěla do mnohem kritičtějšího stadia, než kdyby byla vzhůru a mohla rozeznat první symptomy. Kvůli takovéhle situaci vždycky měla po ruce nějaký ovocný džus, teO si pro něj jen musí zajít. Znovu se pokusila vstát, ale nešlo to. Příznaky hypoglykemie se děsivou rychlostí zhoršovaly a vysávaly z jejího těla veškerou sílu. V několika málo vteřinách byla naprosto bezmocná. Nemohla ani udržet telefon, který jí vyklouzl z ruky a s temným žuchnutím dopadl na koberec.

Okamžitě si uvědomila, že potřebuje pomoc, a natáhla se, aby probudila George, avšak připadalo jí, že její paže váží snad tunu. Nedokázala ji dokonce ani pozdvihnout z postele, natož dosáhnout na George. Ležel sice úplně blízko, avšak zády k ní, takže vůbec nevěděl o rychle se prohlubující krizi. Kasey zmobilizovala veškerou energii a tentokrát se pokusila pohnout levou rukou, dokázala však pouze maličko natáhnout prsty. Snažila se zavolat jeho jméno, nebyla však schopna vydat ani hlásku. Potom se jí začala zoufale točit hlava a bylo to o hodně horší než před několika momenty. Srdce jí zběsile bušilo, jak se snažila nabrat do úst trochu vzduchu. Dýchání bylo obtížnější a obtížnější, začala být čím dál paralyzovanější a v důsledku toho se dusila.

V tom okamžiku se s ní začala místnost točit ještě rychleji a v uších jí hučelo. Zvuk zněl stále hlasitěji a pak na ni padla temnota jako nějaká dusivá deka. Nemohla se hýbat, nemohla dýchat, nemohla myslet…

Krátce po šesté ráno zazvonil budík na Georgově chytrém telefonu a vzbudil ho z pokojného spánku. Rychle zvonění vypnul a opatrně vstal z postele, aby Kasey neprobudil. Byla to jejich ranní rutina. George byl rád, když ji mohl nechat vyspat do poslední možné minutky, protože často špatně usínala. Došel do koupelny a telefon si vzal s sebou. Stejně jako většina lidí v dnešní době měl mobil stále u sebe. Zavřel se v koupelně a jako obvykle se osprchoval a oholil ani ne za deset minut. Měl radost, že je tak disciplinovaný. Tahle vlastnost se mu velmi hodila po celých sedm let na lékařské fakultě a v nemocniční praxi. Byl to vyčerpávající vytrvalostní závod, který se často popisoval slovy „přežijí jen ti nejsilnější“, což v tomto případě nebyl pouhý abstraktní slovní obrat. Šest hodin dvacet! Je čas vzbudit Kasey. Otevřel dveře koupelny a přitom si energicky sušil vlasy ručníkem. Viděl, že Kasey má otevřené oči a upřeně zírá do stropu. To bylo neobvyklé. Normálně spala velmi tvrdě a často bylo nutné ji budit několikrát.

10 /

ROBIN COOK

„Už jsi dlouho vzhůru?“ zavolal George a dál si sušil vlasy ručníkem. Žádná odpověO. Pokrčil rameny a šel si vyčistit zuby do koupelny. Dveře nechal pootevřené. Nijak ho nepřekvapilo, že je Kasey v jakémsi transu, tohle už u ní zažil. Když se na něco doopravdy soustředila, měla tendenci úplně vypnout. V posledních několika měsících se zoufale pokoušela najít nějaké vhodné téma pro svou disertační práci, ale zatím se jí to nepodařilo. Včera v noci o tom dlouze diskutovali, dokud George neusnul.

Došel zpátky do ložnice. Kasey ležela naprosto stejně, vůbec se nepohnula. Podivné. Došel k posteli, stále si přitom čistil zuby a snažil se nepokecat pastou. „Kasey?“ Znělo to spíš, jako kdyby kloktal. „Pořád ti dělá starosti ta disertační práce?“ A opět žádná reakce. Dívala se do stropu, ani nemrkla a zdálo se, že má rozšířené zornice.

Georgovi přejel mráz po zádech. Něco není v pořádku, něco tu určitě není v pořádku! Je příliš nehybná. George zpanikařil, vyndal kartáček z pusy a naklonil se nad postel. Má snad záchvat? „Kasey! Slyšíš mě? VzbuO se!“ Popadl ji za ramena a pořádně jí zatřásl, ale pocítil, že je její tělo abnormálně strnulé. A pak si uvědomil, že Kasey nedýchá! „Kasey, miláčku! Panebože, prosím, to snad…“ Skočil na postel a pokoušel se najít na jejím krku pulz. Znervóznil ho chlad její pokožky. Snažil se přemoci děs, odhodil přikrývku a začal Kasey resuscitovat. Hned při prvním pokusu pocítil neobvyklou ztuhlost jejího těla a všiml si, že její oči nejsou jen otevřené, ale vypadají jako zmrzlé. „Panebože… Kasey!“ Hrůzou vytřeštil oči a ucouvl. Tohle je počínající rigor mortis. Je mrtvá! Jeho snoubenka, celý jeho svět – v noci zemřela a on to zaspal, přestože je lékař!

Zhroutil se na podlahu, opřel se zády o stěnu a rozplakal se. Trvalo dvacet minut, než dokázal zavolat na tísňovou linku.

KNIHA PRVNÍ

VRAŽEDNÁ APLIKACE

/ 13

Dnes byl Georgův poslední den jeho třetího roku na radiologii Zdravotního centra UCLA. Zítra začne čtvrtý a poTéměř o tři měsíce později slední rok rezidentury a pak může koZdravotní centrum UCLA nečně začít vydělávat nějaké slušnější Westwood, Los Angeles, peníze. Po všech letech studia medicíny Kalifornie měl přes dvě stě tisíc dluhu, a teO kopondělí 30. června 2014, 8:35 nečně začínalo být vidět nějaké světýlko na konci tunelu. Soustředil se na vydělávání peněz, což byl jeho způsob, jak se vyrovnat s ničivou ztrátou ženy, kterou miloval, vlastně jediné ženy, kterou kdy miloval. Přestože věděl, že to není ten nejzdravější způsob, jak se s tím začít učit žít, byla to jediná možnost, jak to v tuhle chvíli dokázal řešit. Když dostane zaplaceno, dobře zaplaceno za svou práci, bude to pro něj alespoň určité zadostiučinění, že všechny ty roky studií nebyly promarněným časem, a taky bude moci začít splácet vypůjčené peníze. Alespoň jeho profesní život se začíná rozjíždět.

Během minulých tří zoufalých měsíců George předstíral, že má ke svým spolupracovníkům přátelský vztah, ale ve skutečnosti se z něj stal v podstatě poustevník. Pokud se někdo pokusil proniknout pod přátelskou slupku, narazil na nedobytnou schránku, do níž George uzamkl své pocity.

Takhle držel na uzdě démony, kteří ho pronásledovali, nebo si to alespoň myslel. Ve skutečnosti však věděl, že porušuje slavnostní slib, který kdysi dal Kasey. Když ji tehdy požádal, aby si ho vzala, nejprve se zdráhala a tvrdila, že není fér, aby si uvázal na krk někoho se závažnými zdravotními problémy. K Georgovu zděšení to myslela naprosto vážně a nakonec souhlasila, že se za něj vdá, avšak až poté, co prohlásil, že kdyby se s ní něco stalo, neuzavře se před svými přáteli a pokusí se najít nový vztah. Kasey ho dokonce donutila, aby jí to slíbil písemně.

George povzdechl. Byl vyčerpaný. Minulou noc nemohl usnout skoro až do rána, protože ho trápil pocit viny, že porušil slib, který jí dal, a mnohem silnější pocit viny kvůli tomu, že se neprobudil, když umírala. Tohle byla věc, která ho bude pronásledovat celý život. Ode dne, kdy umřela, nemohl pořádně spát, a nespavost byla čím dál horší.

Pohlédl na hodinky. Bylo 8:35 ráno. George byl na jednotce magnetické rezonance a měl dohled nad Claudine Boucherovou, která byla na praxi druhým rokem. Oddělení radiologie a obzvláště jednotka magnetické rezonance byly velkým zdrojem příjmů a vedení to odměnilo skvělou polohou

Kapitola 1

14 /

ROBIN COOK

v přízemí centra hned vedle oddělení pohotovosti. Celý předešlý měsíc pracovala Claudine pod Georgovým vedením, ale teO už nebyla jeho přítomnost nutná.

Seděl tedy stranou dění a listoval odborným radiologickým časopisem.

Občas vzhlédl k monitoru, na němž počítač generoval snímky. Byl příliš daleko, takže neviděl všechny detaily, ale zdálo se, že je to v pořádku. Dál upíjel ze šálku své oblíbené kostarické kávy. Kávu prostě miloval. Ta chu[.

A ta vůně. Káva ho vždy nabudila a vyvolávala v něm pocit euforie. Kofein však na něj působil velmi silně. Jeho metabolismus jej podle všeho nedokázal odbourat tak, jak je tomu u ostatních lidí. Jeden šálek ráno byl pro něj maximum. Kdyby to přehnal, lítal by až do časných ranních hodin ode zdi ke zdi a hlava by mu třeštila bolestí. V jeho současném zdravotním stavu byl i jeden hrníček kávy na hraně. George si však to potěšení klidně dopřál, protože měl dojem, že za tu hranu už stejně spadl.

Veliké okno ze speciálního skla umožňovalo lékařům vidět do vedlejší místnosti, kde pracovala obrovská jednotka MRI za mnoho milionů dolarů, která byla dokladem technického pokroku. V tuhle chvíli z ní trčely nohy pacienta, který byl právě na vyšetření. Vysoce kvalifikovaná laborantka Susan Fournierová monitorovala postup skenování. Všechno šlo hladce. Claudine seděla vedle Susan a prohlížela horizontální řezy jater, které se postupně objevovaly. V místnosti bylo naprosté ticho, jen občas přerušené tlumeným bouchnutím jednotky MRI, které k Georgovi doléhalo přes odhlučněnou stěnu. Ve vedlejší místnosti byl však děsivý rámus, takže pacient musel mít ucpávky v uších.

Jmenoval se Greg Tarkington a byl to velice úspěšný osmačtyřicetiletý manažer investičního fondu. Všichni tři přítomní zdravotníci věděli o jeho anamnéze. Trpěl rakovinou pankreatu. Dobře také znali všechny detaily rozsáhlých chirurgických zákroků a chemoterapie, které prodělal. Po operacích se u něj objevil diabetes a chemoterapie měla za následek dočasné selhání ledvin. V současnosti byl pacient odkázán na dialýzu, která ho udržovala naživu. Tarkingtona k nim poslal jeho onkolog, jemuž dělalo velké starosti, jestli jsou pacientova játra normální. „Jak to vypadá?“ přerušil George ticho v místnosti. „Mně to přijde dobrý,“ odpověděla Susan tiše. Přestože nehrozilo nebezpečí, že by je mohl pacient slyšet, lékaři a laboranti měli ve zvyku šeptat, když probíhalo vyšetření. „Mně taky,“ pokývla Claudine a obrátila se k Georgovi. „Chceš se mrknout?“ George se postavil a došel blíž k monitoru. Nespěchal a v tichosti se

VRAŽEDNÁ APLIKACE

/ 15

díval na objevující se snímky. Susan vrátila film zpět, začala na spodině jater a pokračovala kraniálně, to znamená směrem vzhůru. „Počkej,“ požádal George. „Zastav to.“ Laborantka obrázek na monitoru zastavila. „Ukaž mi ještě ten předchozí řez,“ řekl George a naklonil se kupředu, aby lépe viděl. Většina lidí se domnívá, že radiologie je exaktní věda, což znamená, že léze tam buO je, anebo není. Když začínal, George si to myslel také, ale v předchozích třech letech zjistil, že tomu tak není. Poznal, že v tomto lékařském oboru je spousta místa pro interpretaci, zvláště pokud jde o drobné změny.

Měl pocit, že vpravo od středu je na snímku cosi abnormálního. Promnul si oči a podíval se znovu. „Dej mi tam řez o centimetr níž!“ Prohlížel si vyžádaný snímek a náhle si byl jistý. Byly tam dvě drobné nepravidelnosti. „Vra[ se k původnímu snímku, který jsi tam měla, k tomu, který se tam teprve objevoval.“ „Už ho tam dávám,“ ujistila ho laborantka.

I na tomto snímku byly nepravidelnosti. George vytáhl z kapsy bílého pláště laserové ukazovátko a posvítil na problematická místa. „Tohle nevypadá dobře,“ prohlásil.

Claudine s laborantkou si snímek pozorně prohlížely. V různých odstínech šedi teO rozeznávaly dvě léze. „Panebože,“ pronesla Claudine. „Máš pravdu.“ „Je to ale zatraceně nenápadný,“ dodala Susan.

George došel k monitoru nemocničního počítače, vyhledal si v systému předchozí Tarkingtonovu magnetickou rezonanci a rychle našel řezy ze stejného místa jater. Byly normální. Léze byly tedy nové. George se na okamžik zamyslel a uvažoval, co by to mohlo znamenat. Na jednu stranu objev lézí dokazoval, že svou práci dělá dobře. Avšak pro muže plného úzkosti, který leží ve vedlejší místnosti s hlavou nacpanou do magnetu o síle 3,0 tesla – což bylo magnetické pole 60 000krát silnější než magnetické pole Země –, to znamenalo něco zcela jiného. Hrozivé dopady takovéto situace nikdy nepřestaly George vyvádět z míry. Navíc se znovu vynořily zoufalé pocity a vzpomínky na Kaseyinu smrt. Před očima se mu objevila její tvář jako posmrtná maska – ta mrazivá bledost, oči nehybně zírající do stropu, rozšířené zornice. „Je ti dobře?“ zeptala se Claudine. „Jo, dobrý. Díky.“ Dobře mu ale nebylo. Problém ukrytý pod povrchem hnisal jako nevyčištěná rána. Skoro ho vyděsilo, jak naprosto jasně se mu před očima

16 /

ROBIN COOK

objevila Kaseyina mrtvá tvář. Po její smrti zjistil, že jí na skenu, který jí dělali v univerzitní nemocnici v Santa Monice, objevili čtvrté stadium velmi agresivní rakoviny vaječníků. Skenovali ji v pátek a brzo ráno v pondělí pak zemřela, takže se výsledky testu nedozvěděla. Vzhledem k tomu, že to byla sesterská nemocnice, mohl George použít svůj přístupový kód a podívat se na výsledky. Bylo to porušení pravidel o ochraně práv pacientů, ale George si tenkrát nemohl pomoci. Měl štěstí, že na to nikdo nepřišel a nezažaloval ho, ale stejně mu to dělalo starosti. „Tak pojOte, dokončíme to vyšetření,“ prohlásil a snažil se setřást rušivé myšlenky. „Už nám zbývá jen čtrnáct minut,“ oznámila Susan.

George se zase posadil na židli, pouze bezmyšlenkovitě listoval radiologickým časopisem a snažil se nemyslet. Už se neobjevily žádné abnormality kromě těch dvou malých lézí, které byly nepochybně nádory, a důsledky toho zjištění visely nad místností jako dusivé výpary. „Obávám se,“ přerušila konečně ticho Claudine a vyslovila nahlas to, co si beztak všichni mysleli, „ že s ohledem na pacientovu anamnézu tyhle léze budou pravděpodobně metastázy jeho původního nádoru slinivky.“ George přikývl a neomaleně poznamenal hlavně na Claudininu adresu: „Tak teO jen rychlá poznámka: Pacientovi v žádném případě nic neřekneme ani nenaznačíme, jenom se zmíníme, že vyšetření šlo dobře, což tedy šlo. Materiál si prostuduje primář radiologického oddělení a pacientův onkolog a ošetřující lékař dostanou zprávu. Veškeré informace poskytnou pacientovi oni. Je to jasné?“ Claudine přikývla. Samozřejmě to chápala, ale Georgova připomínka a hlavně ostrý tón jeho hlasu vyzněly drsněji, než zamýšlel, a tak nastalo nepříjemné ticho. Susan sklopila oči a začala pečlivě urovnávat papíry na stole.

George si uvědomil, jak jeho slova působila, a pokusil se trochu zachránit situaci. „Promiň. To bylo nemístné. Děláš tu práci skvěle, Claudine.

Nejenom dneska, ale celý ten měsíc, co jsi tu na kolečku.“ Myslel to upřímně. Claudine se viditelně uvolnila a dokonce se i usmála. Nepříjemná atmosféra se rozplynula a George si ulehčeně povzdechl. Musí si dávat větší pozor na to, jak s lidmi jedná. „Co máme dneska ještě na programu?“ zeptal se.

Claudine se podívala na svůj iPad. „Ještě dvě magnetické rezonance.

Jedna je v jedenáct a ta druhá ve třináct třicet. A pak samozřejmě to, co nám pošlou z pohotovosti.“ „Myslíš, že budou nějaké problémy s těmi naplánovanými rezonancemi?“