1
Od července ve druhém ročníku na vysoké až do ledna následujícího roku žil Cukuru Tazaki téměř výhradně jen myšlenkou na smrt. Mezitím nastal den jeho dvacátých narozenin, plnoletost však pro něj celkem nic neznamenala. Zemřít vlastní rukou mu po celé ty dny připadalo jako to nejpřirozenější a nejrozumnější, co může udělat. A dodnes pořádně neví, proč vlastně tenkrát neudělal i ten poslední, rozhodující krůček. Překročit práh mezi životem a smrtí by tehdy přece bylo jednodušší než vypít syrové vejce. Že se Cukuru o sebevraždu skutečně nepokusil, vyplývalo možná z toho, že bylo jeho pomýšlení na smrt až příliš čisté a intenzívní a on pak v své mysli nenacházel konkrétní podobu pro způsob sebevraždy, který by se s takovou čistotou a intenzitou shodoval. Sama otázka konkrétnosti tu byla spíše druhotná. Mít tehdy někde po ruce dveře, za nimiž leží smrt, bez váhání by je byl rozrazil dokořán. Bez kdovíjakého hloubání, takříkajíc v logickém důsledku své každodenní rutiny. Naštěstí nebo naneštěstí ale podobné dveře nikde nablízku neobjevil. Možná by bývalo lepší, kdybych byl tenkrát umřel, myslí si Cukuru často. To by pak celý ten svět tady kolem prostě neexistoval. Což mu připadá svůdné. Celý svět kolem by nebyl, a to, co se tu považuje za realitu, by přestalo být reálné. Z téhož důvodu, z jakého by on sám neexistoval pro svět, by zase svět přestal existovat pro něho. 5