0036830

1

K

dyž mi bylo sedmnáct a bezvýhradně jsem se podřizoval nejnaléhavějším diktátům svého srdce, uhnul jsem daleko z cesty normálního života a v jediném okamžiku jsem zničil všechno, co jsem miloval – miloval tak hluboce. A když se ta láska přetrhla, když se její nehmotné tělo scvrklo hrůzou a moje fyzické tělo se ocitlo pod zámkem, bylo pro ostatní těžké uvěřit, že je možné, aby tak mladý život utrpěl natolik nezvratnou újmu. Od té chvíle však už uplynuly roky, a noc 12. srpna 1967 nadále rozděluje můj život.

Byla to horká, těžká chicagská noc. Na nebi nebyly žádné mraky, nesvítily hvězdy ani měsíc. Trávníky vypadaly černě a stromy ještě černěji; reflektory aut mi připomínaly ty odvážné svítilny, které nosí horníci, když jezdí dusivou šachtou nahoru a dolů. A té dusné, obyčejné srpnové noci jsem podpálil dům, ve kterém byli lidé, jež jsem zbožňoval víc než kohokoli jiného na světě a jejichž domov mi byl dražší než domov mých rodičů.

Než jsem dům zapálil, schovával jsem se na velké dřevěné půlkruhové verandě a nahlížel oknem dovnitř. Trpěl jsem žalem. Byl to rozrušený, vzteklý žal mladíka, jehož dlouhý, bouřlivý příběh zůstal nepochopen. Mé emoce byly rozjitřené a plné bolesti, a když jsem Butterfieldovy pozoroval přes nařasené záclony, v očích jsem měl slzy opravdové a bezmocné touhy. Díval jsem se (s láskou) na tu dokonalou rodinu, jak poklidně tráví večer, aniž by o mně věděla.

9

SCOTT SPENCER

Byl sobotní večer a oni byli spolu. Ann a její manžel Hugh seděli před prázdným krbem, na holé podlaze z borovice vejmutovky. (Jak jsem obdivoval, že nechávají své pěkné dřevěné podlahy nezakryté.) Ann a Hugh seděli vedle sebe a listovali v knize o umění. Obraceli stránky mimořádně pomalu a opatrně. Tu noc působili dojmem, jako by byli jeden druhým okouzleni. Jejich vztah občas připomínal věčné namlouvání: zdráhavý, vzrušený, neklidný. Jen málokdy brali toho druhého jako něco, co mají jisté, a já jsem nikdy neviděl manžele, u nichž by okamžiky blízkosti měly takovou auru vítězství a úlevy.

Keith Butterfield, nejstarší syn, který byl v mém věku a jehož krátkodobý zájem o mne byl tím, co mi původně otevřelo dveře do domácnosti Butterfieldových, také seděl na podlaze, nedaleko rodičů, a vrtal se ve vnitřnostech stereorádia, které stavěl. Zdálo se, že i Keith má pomalejší pohyby než obvykle, a mě napadlo, jestli je náhodou všechny nepozoruji přes lepkavou agónii snu. Keith svým vzhledem přesně odpovídal tomu, co byl: nejchytřejší kluk z Hyde Park High School. Učení pro něho znamenalo něco naprosto přirozeného. Kdyby šel na ruský film, už při sledování titulků by pochytil dvacet nebo třicet ruských slov. Nedokázal se dotknout hodinek, aniž by je chtěl rozebrat. Bledý Keith, s kulatými brýlemi a rozcuchanými vlasy, v modrých džínách, černém tílku a beatnických sandálech, kladl ruce na rozložené součástky svého sterea, jako by je nechtěl sestavit, ale vyléčit. Potom uchopil malý šroubovák a přes jeho žlutooranžovou plastovou násadu se zadíval do stropního světla. Našpulil rty – Keith občas vypadal starší než jeho rodiče –, vstal a odešel po schodech nahoru.

Sammy, dvanáctiletý mladší syn, se válel na pohovce, až na khaki kraťasy nahý. Byl plavovlasý, s bronzovou pletí a modrýma očima, svou pohledností skoro až směšně konvenční – vypadal přesně jako kluk z těch obrázků, které si holčičky strkají do rohu zrcadla. Sammy se butterfieldovské šabloně jaksi

10

NEKONEČNÁ LÁSKA

vymykal. V rodině, která si pěstovala smysl pro výstřednost a osobní jedinečnost, jako by Sammyho génius získával už tehdy podobu dokonale vzorné konvenčnosti. Sammy byl sportovec, tanečník, doručovatel novin, pokrevní bratr a miláček dívek, což z něj dělalo nejméně uzavřeného, nejméně niterného Butterfielda; už když mu bylo dvanáct, skutečně jsme všichni věřili, že se Sammy jednou stane prezidentem.

A pak tam byla Jade. Seděla schoulená v křesle, na sobě volnou, staromódní halenku a nelichotivé šortky, které jí sahaly skoro až po kolena. Vypadala cudně, ospale a působila jaksi uvězněně – šestnáctiletá dívka, která v sobotu večer sedí doma se svou rodinou. Skoro jsem se neodvažoval na ni podívat; měl jsem strach, že bych se neovládl, proskočil oknem a znovu si ji vzal. Od chvíle, kdy jsem byl vykázán z jejich domu, uběhlo sedmnáct dní, a raději jsem nepřemýšlel o tom, k jakým změnám tam v mé nepřítomnosti došlo. Jade se dívala do zdi. Její obličej mi připadal voskově bledý, prázdný. Nervózní cukání kolenem bylo pryč – že by se mým vypovězením vyléčilo? – a ona seděla až znepokojivě nehybně. Mezi útlý bok a opěrku křesla měla vklíněnou psací podložku a v ruce držela takovou tu tlustou propisku, která má tři různé náplně; černou, modrou a červenou.

Pořád se domnívám, že nejpřesněji bych své rozpoložení z té noci popsal tak, že jsem požár založil proto, abych Butterfieldovy donutil vyjít z domu a postavit se mi tváří v tvář.

Jenže problém s výmluvami je v tom, že po několikerém použití začne být dost těžké jim věřit. Je to jako ta hra se slovy, na kterou přicházíme už jako děti: když se nějaké slovo opakuje dost často, ztratí veškerý smysl. Noha. Noha. Stokrát noha, až nakonec vyvstane otázka, co to je noha? Ale ačkoli pravdivost mé motivace vzala trochu za své (a já jsem schopen přes její průsvitný střed zaznamenat jiné možné motivy), stále mohu říct, že ta nejjasnější myšlenka, kterou jsem měl, když jsem

11

SCOTT SPENCER

škrtl zápalkou, byla, že rozdělat oheň na verandě je z nějakého důvodu lepší způsob, jak Butterfieldovy vytrhnout z jejich soukromého večera, než zakřičet z chodníku nebo jim hodit do okna kámen – anebo jakýkoli jiný zoufalý, potenciálně ponižující způsob, k němuž bych se mohl uchýlit. Představoval jsem si je: zavětří kouř vzešlý z hromady starých novin, podívají se na sebe a pak po jednom vyjdou ven, aby zjistili, co se děje.

Moje strategie byla následující: jakmile noviny začnou hořet, seskočím z verandy a rozběhnu se ulicí pryč. Až budu v bezpečné vzdálenosti, zastavím se, abych popadl dech, vydám se volným krokem zpátky k Butterfieldovým a budu doufat, že dorazím právě ve chvíli, kdy se vynoří z domu. Nejsem si jistý, co jsem chtěl udělat potom. Buď tam skočit a pomoci ten ohýnek uhasit, nebo ochromeně stát, jako bych byl překvapený, že je vidím, a doufat, že si mě Jade nebo Ann všimnou a zamávají, pozvou mě dál. Šlo mi jen o to, nenechat je existovat další den bez toho, že by mě viděli.

Nevzpomínám si, že bych plán činu nějak zvlášť rozebíral. Prostě jsem ho, vynervovaný a ztrápený láskou, vymyslel a krátce nato už jsem škrtal sirkou. Chvíli jsem počkal (s nohama roztřesenýma touhou seskočit z verandy a pádit jako o život), abych měl jistotu, že se oheň doopravdy rozhořel. Plamen stránku za stránkou zvedal rohy té hromady papírů, pronikal čím dál hlouběji, ale nerozšiřoval se. Dokázal bych ho uhasit, kdybych na něj několikrát šlápl, a málem jsem to taky udělal, ne z předvídavosti, ale z paniky. Vzpomínám si, jak mi blesklo hlavou: Tohle se nemůže podařit.

Plamen se prokousal několika vrstvami a konečně se propracoval do nitra hromady – vypadalo to, jako by našel dokonalý suchý můstek, po kterém se mohl rozběhnout. Pořád to nebyl působivý oheň, to ani náhodou. Na upečení pstruha by nestačil a v okamžiku, kdy jsem vzal nohy na ramena a ponechal jej jeho osudu, byste si nad tak chabým plamínkem jen

12

NEKONEČNÁ LÁSKA

s obtížemi opekli špekáček. Ale oheň se uchytil, už nebylo pravděpodobné, že by ho sfoukl sebemenší vánek, a stejně tak mu podle všeho nebylo předurčeno, aby uhasl sám od sebe.

Byl opravdový, živý, a já jsem seskočil z verandy do vysoké neudržované trávy, kterou se trávník Butterfieldových odlišoval od ostatních. Na okamžik jsem se otočil, abych se podíval na ten dům, goticky výstřední, novoanglický roubený dům uprostřed Chicaga, pak na měkce osvětlené okno obývacího pokoje, v němž zatím chyběly zvědavé tváře, a nakonec na hromádku novin, lehce zahalenou prvním hustším dýmem a korunovanou ohnivým hřebínkem. A pak jsem se rozběhl.

Dům Butterfieldových stál na Blackstone Avenue v chicagské čtvrti, která se jmenuje Hyde Park. Se ztuhlými koleny jsem se rozběhl na sever, k 57. ulici. Pokud si vzpomínám, nepotkal jsem nikoho. A žádný kolemjdoucí neprošel kolem Butterfieldových tak blízko, aby si doutnajících papírů všiml.

Hyde Park se ještě vinou strachu z kriminality neproměnil ve společnost lidí, kteří se zásadně zdržují doma. Stále docházelo k náhodným setkáním na ulicích, a třebaže Chicagská univerzita již měla svůj soukromý policejní sbor a zvláštní autobusovou linku pro dopravu studentů po této části města, Hyde Park byl otevřené, rušné místo, dokonce i v noci. (Než se rodiče Jade s naší láskou a všemi jejími neústupnými nároky smířili, často jsme spolu těmi ulicemi chodili ve dvě, tři nebo i čtyři hodiny ráno, opírali se o zaparkovaná auta, abychom se políbili, objímali se, dokonce si na sebe lehali na ztemnělé verandové schody, a nikdy jsme se necítili ohrožení – jediné, čeho jsme se báli, bylo vyrušení.) Ale té noci, kdy mohl jeden všímavý chodec všechno změnit, jsem měl onen dlouhý blok sám pro sebe.

Když jsem doběhl na 57. ulici, přešel jsem k druhé fázi svého plánu. Snad minutu jsem pomalu přecházel na rohu ulice – ačkoli jak znám svůj sklon spěchat, když jsem napjatý, nejspíš ta doba byla kratší. Pak jsem znovu vykročil na jih, vrátil jsem

13

SCOTT SPENCER

se ve stopách svých toporných nohou k jejich domu. Cestou jsem se snažil vymyslet pohotovou, věrohodnou výmluvu, kde jsem se v ulici vzal, pro případ, že by se mě Jade nebo někdo jiný z Butterfieldů zeptal. Srdce mi bušilo s osamělou, šílenou prudkostí, ale nemohu říct, že bych si v tu chvíli přál, abych tou zápalkou nikdy neškrtl. Jade jsem neviděl a nemluvil s ní sedmnáct dní (ale když mi Hugh Butterfield při vykazování z domu řekl, že se s Jade dohodli zapovědět mi přístup na třicet dní, zmocnilo se mě nepodložené, ovšem silné podezření, že zosnovali odloučení, které neskončí možná nikdy). Toto vykázání, toto náhlé vyhnání ze středobodu mého života bylo těžištěm všech mých myšlenek a citů. A i když kolem mého odhodlání kroužily pochybnosti a nejistoty, svedly toho asi tolik jako mouchy. Lekala mě představa, že jsem udělal něco tak podivného, jako bylo zapálení novin, jež se nahromadily Butterfieldovým na verandě, ale nemá smysl označovat svou nervozitu, překvapení sebou samým, za lítost. Mojí hlavní obavou bylo, že mi lest nevyjde.

Před jejich domem jsem se zastavil. Chodník byl od verandy vzdálený patnáct metrů a já jsem velice dobře viděl, že oheň neuhasl. Ale také se nerozhořel. Z novin se linul stálý závoj dýmu, žádného z Butterfieldů však zatím nevyburcoval.

Zmocnilo se mě nutkání znovu se vplížit na verandu a plamen rozfoukat, nebo možná papíry uvolnit, aby se mohly snadněji rozhořet. Ale nechtěl jsem příliš pokoušet štěstěnu. Jelikož celé mé fingované setkání mělo být založeno na předstírání náhody, chtěl jsem ponechat malý prostor klikatým cestám osudu: pokud bych se snažil všechno režírovat moc pečlivě, mohlo se stát, že v pravou chvíli nedokážu sehrát údiv. Prošel jsem kolem domu, tentokrát jižním směrem až na roh Devětapadesáté.

Na 59. ulici jsem skutečně uviděl procházející se lidi, ale nikoho, koho bych znal. Všiml jsem si docela atraktivní starší ženy (což tenkrát znamenalo, že jí bylo přes dvacet), která ven-

14

NEKONEČNÁ LÁSKA

čila velkého, neklidného rezavého psa. Na očích měla brýle, na hlavě slamák se širokou měkkou krempou, a kouřila cigaretu z dlouhé, černostříbrné špičky. Asi jsem si ji nápadně prohlížel, jen abych zaměstnal své myšlenky. Zvedla hlavu, usmála se a řekla mi ahoj. Její hlas mě zaskočil a v tu chvíli se mi sevřely útroby, jak se člověku občas přihodí v posteli, když si myslí, že padá. Odpověděl jsem rázným přikývnutím britského vojáka (maska měsíce, vypůjčená z psychologického skladiště, v němž byly uloženy odhozené osobnosti jiných lidí) a hlavou mi blesklo: zkazím si načasování! Můj život by musel být film, aby ten plán skutečně vyšel, jak jsem si přál – chtěl jsem to sladit tak, abych míjel dům Butterfieldových právě v okamžiku, kdy z něho budou vycházet. Ale náhle se mě zmocnila jakási naléhavost, a tak jsem se rychle vydal směrem k domu, nejdřív poklusem a potom úprkem, co mi nohy stačily.

Běžel jsem proto, aby mi vyšel můj hlavní plán, nebo jsem nějakým způsobem poznal, že oheň, který jsem založil, se vymkl kontrole? Ucítil jsem kouř, nebo se ta část mého já, která od začátku chápala důsledky mých činů, konečně probojovala houštinou umíněnosti a zoufalství a zakřičela na poplach?

Běžel jsem a moje srdce teď netlouklo s truchlivou nervozitou milence, ale zdálo se, že se mi v hrudi zmítá jako rozzuřený pes dorážející na plot.

Nechápu, jak oheň funguje; nevyhledal jsem si vědecká vysvětlení jeho vychytralosti a nenasytnosti. Zášleh plamene hledajícího nejvybranější sousto paliva dokáže pelášit jako kočka.

Oheň v plenkách je podřízen vládě živlů. Ale v čase dospívání je kurážný a prohnaný jako revoluční banda, tady získává snadná vítězství, tam rozšiřuje hranice své moci, konsoliduje, útočí, září triumfem. V plné síle, kdy je jeho vítězství nad stálým světem úplné a vše je mu vydáno na milost, dórskými sloupy počínaje a stojany na časopisy konče, je oheň mesiášský, vládne svému panství s nevybíravou, totalitní autoritou a jako

15

SCOTT SPENCER

by věřil, že veškeré stvoření by se mělo odehrát v plamenech.

Ve chvíli, kdy jsem k domu doběhl, ještě oheň, který jsem založil, nedosáhl nekontrolovatelné dospělosti, avšak pokročil do troufalé puberty. Hlavní oheň, usídlený v hromadě novin, vyslal útočné skupiny menších plamenů, aby pohrozily samotnému domu. Osamocené plamínky se rozptýlily po boční straně domu a třepetaly se jako oranžové praporky. Kruh ohně, který se rozprostřel na podlaze verandy, jako by se krátce honil kolem novin a pak, nadšený pouhou svou existencí a opilý zběsilostí svého cíle, se rozšířil tuctem různých směrů.

Couvl jsem. Ucítil jsem na obličeji žár, propalující se pasivním teplem srpnového vzduchu. Couval jsem tak dlouho, až jsem sklouzl z obrubníku a vrazil do Hughova auta, deset let starého bentleyho, jehož si hýčkal a nezřízeně ho miloval. Promnul jsem si záda – idiot, který se dívá, jestli si v kříži neudělal modřinu, zatímco všichni, které má rád, sedí v hořícím domě.

Plameny, které se rozbíhaly hned tady a hned tam po samotném domě, vesměs patřily k těm slabým, ale bylo jich mnoho a věřily své síle natolik, že se neustále dělily. A pak, skoro jako by se oheň řídil regulátorem jako plamen plynového sporáku, plameny v jediném okamžiku – všechny najednou – ztrojnásobily svou velikost a intenzitu. Vykřikl jsem a rozběhl se k domu.

Verandu už požár napůl zachvátil – odnože ohně bujely všude, připomínaly ohnivou zahrádku. Rozrazil jsem síťové dveře a pokusil jsem se otevřít velké dřevěné dveře, které bývaly obvykle odemčené (nikoli jako výraz důvěry, ale pro pohodlí neustále procházejících osob). Jenže ten večer byly zamčené. Zabušil jsem na ně pěstmi a zakřičel – ne, žádné „Hoří!“, ale „Pusťte mě dovnitř! Pusťte mě sakra dovnitř!

Pusťte mě dovnitř!“ Sammy dveře otevřel. Vlastně byl na cestě ven, protože teď už konečně ucítili kouř všichni. „Davide,“ řekl a zvedl své drobné ruce, jako by mě chtěl zastavit.

16

NEKONEČNÁ LÁSKA

Vytáhl jsem ho ven na verandu a sám jsem vběhl do domu.

Malá vstupní hala, plná nepotřebných věcí, už byla cítit kouřem, a když jsem zahnul doprava do obývacího pokoje, jak už jsem to znal, Hugh právě couval od okna a zakrýval si oči rukou. „Hoříme,“ řekl jsem. (Později Hugh ve svém svědectví uvedl, že jsem to řekl „normálním“ tónem. Může se to zdát neuvěřitelné, ale já si to nepamatuju.)

V obýváku bylo větší horko než v kterýkoli letní den. Spíš, než že se kouř valí dovnitř, to vypadalo, že vzduch samotný se mění v kouř. Oheň díky svému taktickému instinktu obklíčil zvenku rám největšího okna, umně se propracoval k nejsnazšímu vstupu do domu. Rozběhl se po měkkém, napůl trouchnivém dřevě kolem dokola a tančil, křepčil jako válečníci, kteří se vybičovávají k činu před bojem, až byl žár natolik velký, že okno explodovalo, načež dovnitř sáhla dlouhá oranžová ruka a podpálila záclony.

Právě zde, v tomto okamžiku, kdy se rozlétlo okno a záclony začaly hořet, získal sled událostí nevratný charakter.

Předpokládám, že jako každá jiná skupina lidí v hořícím domě jsme potlačovali svou hrůzu bezcennou představou, že ve skutečnosti se nic tak strašně vážného neděje. Jediný Hugh, který bojoval ve válce a strávil nějaký čas v zajateckém táboře, jediný Hugh věděl z první ruky, jak se někdy obyčejný život v mžiku obrátí vzhůru nohama. My ostatní, přestože jsme vdechovali žár a kouř, přestože nás pálily plíce, štípaly nás oči a slyšeli jsme praskání dřeva, jsme se drželi možnosti, že se ta pohroma nenadále zastaví, otočí se a zmizí.

Přinutil jsem se zachovat klid, když jsem přistoupil k Jade a objal jsem ji jako někdo, kdo poskytuje oporu v nouzi – ale ve skutečnosti mi nešlo o nic jiného, než abych se jí dotkl.

Dal jsem rty blízko jejího ucha a zeptal jsem se: „Jak na tom jsi?“ Vlasy jí voněly zvlňujícím gelem, který si do nich vetřela; její šíje působila dojmem nahoty a zranitelnosti.

17

SCOTT SPENCER

„Jsem v pohodě,“ řekla svým tichým, porézním hlasem.

Nepodívala se na mě. „Až na to, že jsem... sjetá. Jsem hrozně moc sjetá.“ Zakryla si oči před kouřem a rozkašlala se. „A mám strach,“ dodala.

Možná v tom bylo něco víc, než co Jade řekla, ale já jsem okamžitě poznal, že členové rodiny nekouřili trávu: Ann si v posledních několika měsících dopisovala se svým bratrancem z Kalifornie a snažila se ho přemluvit, aby jim poslal trošku laboratorního LSD, ke kterému měl přístup. A dnes večer to se vší obřadností a vážností spolkli, přijali ducha nového vědomí ve čtverečku chemicky ošetřeného pijáku, tak jako čas od času přijímali ducha Kristova v podobě episkopální hostie. V tu chvíli jsem s nenadálou hrůzou pochopil ty pomalu otáčené stránky v knize o umění a voskovou tvář Jade, když nehybně seděla v křesle...

Na druhém konci místnosti byla Ann vedle Hugha, který se snažil strhnout závěsy na podlahu. Chytila ho za košili a řekla: „To není dobrý nápad, Hughu.“ Sammy se vrátil do domu. Zakopl a upadl na všechny čtyři; začal se narovnávat, ale byla to moc velká námaha. (Anebo věděl, že při požáru je nejbezpečněji blízko podlahy? Něco takového by zrovna on vědět mohl.) Z pokleku Sammy zvedl oči k rodičům a řekl: „Měli byste to vidět. Hoří celý dům.“ Ann konečně odtáhla Hugha od závěsů – stejně už skoro neexistovaly: zbyly z nich jen ohnivé opony, které kolem sebe šířily další oheň. Plameny byly už i na stěnách a krátce poté se objevily také na stropě.

Když začal hořet strop, Ann prohlásila: „Jdu volat.“ Řekla to otráveným hlasem zneužívaného občana, který je nucen přivolat úřady. Ale neudělala žádný pohyb směrem ke kuchyňskému telefonu, přestože v kuchyni zatím nehořelo. Všichni jsme zůstávali pohromadě v té nejnebezpečnější části domu, navzájem propletení a přibití na místo úžasem. A já jsem byl jeden z nich.

18