OD TĚCH, kdo o téhle věci sotva něco vědí, jsem slyšel, že
v posledních okamžicích existence proběhne člověku před očima celý život. Pokud je to pravda, cynik by se mohl domnívat, že William Bellman si v posledních chvílích nechal znovu projít hlavou předlouhou sérii výpočtů, smluv a obchodních ujednání, z nichž se skládala jeho existence. Ve skutečnosti to ale bylo tak, že když se přiblížil k hranici s oním světem, k hranici, k níž se dříve či později stočí kroky každého z nás, v myšlenkách se uchýlil k těm, kteří už na ono neznámé území vstoupili před ním: k manželce, třem dětem, ke strýčkovi, k bratranci a několika přátelům z dětství. Zatímco se na ně rozpomínal, do smrti mu přece jen ještě pár chvil zbývalo, a tak měl čas naposled se upamatovat. A vykutal z paměti cosi, co v archeologických vrstvách jeho mysli zůstávalo pohřbeno zhruba čtyřicet let: havrana. Dovolte, abych vám to vysvětlil. Willu Bellmanovi bylo deset let a čtyři dny a v žilách mu dosud kolovalo radostné vzrušení z nedávných narozenin. S kamarády se vydal do polí, táhnoucích se mezi řekou a lesy, do polí, kam se s náramným pleskáním křídel střemhlav slétali havrani a v honbě za larvami tiplic prudce klovali do hlíny. Charles, budoucí dědic Bellmanovy textilky, byl Willovým bratrancem. Jejich otcové byli bratři, a ačkoliv to zní jednoduše, jednoduché to nebylo. Fred byl 9