ÚVOD
Mission Impossible
O
kna kosmické lodi rámují zázraky. Každých 91 minut vychází Slunce: dort s oranžovým korpusem, pak tlustá vrstva modrého krému a nakonec ta nejbohatší, nejtmavší poleva zdobená hvězdami. Zjevují se dosud skryté rysy planety: hory ční ze spořádaných rovin, lesy v údolích lemuje sníh, řeky se blyští ve slunečních paprscích a klikatí a točí se jako stříbřití hadi. Kontinenty se táhnou do dáli obklopeny ostrovy rozsypanými v moři jako jemné střípky vaječných skořápek. Když jsem se vznášel v přechodové komoře před svým prvním výstupem do otevřeného vesmíru, uvědomoval jsem si, že mám na dosah ještě vzácnější krásu: za okamžik vyjdu ven a, připoután ke kosmické lodi obíhající Zemi rychlostí 28 000 kilometrů za hodinu, plně se oddám velkoleposti vesmíru – o této chvíli jsem snil a pro ni pracoval po velkou část svého života. Avšak nyní, na samém prahu oné vznešenosti, jsem řešil dosti absurdní dilema: jak se vlastně dostanu ven? Poklop byl malý a kruhový, já se vším vybavením připoutaným k hrudi a velkým „batohem“ s kyslíkovými nádržemi a elektronikou na zádech čtvercový. Hranatý astronaut, kulatý otvor. Onen velkolepý filmový moment, kdy se – jak jsem si to představoval – za tónů burácejícího orchestru elegantně odrazím do uhlové černi nekonečného vesmíru a stanu se skutečným astronautem, byl v ohrožení. Namísto toho jsem musel postupovat opatrně a trpělivě a soustředit se ne na magii okamžiku, ale na to nejvšednější: snažil jsem se nezaseknout skafandrem v průlezu 9
AstrOnAutův průvOdce živOtem nA Zemi
a zároveň se nezamotat do svého postroje, abych se vesmíru nepředstavil coby svázané tele. Opatrně jsem se hlavou napřed soukal ven, abych spatřil svět způsobem, kterým jej vidělo jen pár tuctů lidí. Mohutný raketový batoh, který jsem měl na sobě, mi díky svým dusíkovým manévrovacím tryskám, jež jsem mohl zapínat a vypínat pákovým ovladačem, umožňoval návrat do bezpečí, kdyby ostatní způsoby selhaly. Vrcholný zážitek s nepředvídatelným průběhem. Hranatý astronaut, kulatý otvor, to je vpravdě příběh mého života: snažím se vybavit si, jak jsem se dostal tam, kde nyní jsem, když i jen průchod dveřmi vyhlíží jako „Mission Impossible“ – nemožný úkol. Na papíře moje životní dráha vypadá, jako bych byl ke kariéře astronauta přímo předurčen: inženýr, stíhací pilot, zkušební pilot, astronaut. Typická cesta lidí z branže, rovná jako pravítko. Tak tomu ale opravdu nebylo: byla na ní spousta ostrých zatáček a slepých uliček. Nebyl jsem předurčen stát se astronautem. Musel jsem změnit sám sebe, abych se jím stal. ✴ ✴ ✴ Začal jsem s tím, když mi bylo devět a moje rodina trávila léto na chatě na Jelením ostrově v Ontariu. Táta byl jako pilot většinou pryč, máma ale byla tady a četla si v chladném stínu vysokého dubu, pokud se zrovna nehonila za někým z nás pěti. Můj starší bratr Dave a já jsme byli v neustálém pohybu, dopoledne jsme se proháněli na vodních lyžích a také odpoledne jsme se vyhýbali domácím pracím, jimž jsme unikali na kánoích a plaváním. Neměli jsme televizi, ale náš soused ji měl. Pozdě večer 20. července 1969 jsme se vydali přes mýtinu mezi chatami a spolu s téměř všemi na ostrově jsme se vecpali do sousedova obývacího pokoje. Dave a já jsme seděli vzadu na pohovce a natahovali jsme krky, abychom viděli na obrazovku. Muž na ní pomalu, soustředěně sestoupil z kosmické lodi a opatrně došlápl na povrch Měsíce. Obraz byl zrnitý, věděl jsem ale přesně, co jsme právě viděli: nemožné se stalo skutečností. Místnost vybuchla nadšením: dospělí si podávali ruce, děti výskaly a halekaly. Cítili jsme se, jako bychom tam s Neilem Armstrongem byli a spolu s ním měnili svět. 10
úvOd ■ missiOn impOssible
Později, když jsme se vraceli k naší chatě, jsem se podíval na Měsíc. Už to nebyla vzdálená nepoznatelná oběžnice, ale místo, kde lidé chodili, mluvili, pracovali a dokonce spali. V tom okamžiku jsem věděl, co se svým dalším životem. Chystal jsem se následovat stopy tak neohroženě otištěné před několika okamžiky do měsíční půdy. Burácející rakety, zkoumání vesmírného prostoru, posouvání hranic poznání a lidských možností – věděl jsem s naprostou jistotou, že chci být astronautem. Zároveň jsem jako každé kanadské dítě věděl, že je to nemožné: astronauti byli Američané. NASA přijímala žádosti pouze od občanů USA a Kanada neměla ani vlastní kosmickou agenturu. Ještě včera se zdálo nemožné chodit po Měsíci. Neil Armstrong se však nedal zastavit. Možná i já tam jednoho dne poletím – a i kdyby ten den nikdy neměl přijít, chci být připraven. Byl jsem už dost velký, abych chápal, že taková příprava nespočívá ve hře na „vesmírnou výpravu“ s bratry na našich palandách pod velkou mapou Měsíce z časopisu National Geographic. Nebyl tu ale žádný program, do kterého bych se mohl přihlásit, žádná příručka, kterou bych si mohl přečíst, nikdo, koho bych se mohl zeptat. Je tu jen jedna možnost, rozhodl jsem se: musím si představit, co dělal astronaut, když mu bylo devět, a dělat to samé. Začít bych mohl okamžitě: jedl by astronaut zeleninu, nebo by chroupal bramborové lupínky? Spal by dlouho, nebo by vstal brzy, aby si mohl číst? O svém úmyslu stát se astronautem jsem neřekl ani rodičům, ani bratrům a sestrám, protože by to asi vyvolalo stejnou reakci, jako kdybych jim oznámil, že chci být filmovou hvězdou. Avšak od oné noci můj sen určoval směr mého života. I jako pouze devítiletý jsem chápal, že mám spoustu možností a že záleží na mém rozhodnutí. To, co budu každý den dělat, určí, jakým člověkem se stanu. Vždycky jsem měl rád školu, ale když jsem teď na podzim zase zasedl do lavice, vrhl jsem se do učení s novým pocitem, že to k něčemu bude. V onom a následujícím roce jsem byl zapojen do programu rozvíjení schopností žáků, v němž jsme se učili přemýšlet více kriticky a analyticky a spíše se ptát než se snažit přijít na správné odpovědi. Učili jsme se zpaměti básně Roberta Service, 11
AstrOnAutův průvOdce živOtem nA Zemi
odříkávali co nejrychleji francouzskou abecedu, řešili matoucí hádanky a hráli si na akciový trh (nakoupil jsem akcie semenářské firmy, které nebyly ani zdaleka tak výnosné, jak jsem předpokládal). Ve skutečnosti jsme se učili, jak se učit. Není těžké tvrdě pracovat, když toužíte po něčem takovém jako stát se astronautem, určitě vám ale pomůže, když vyrůstáte na kukuřičné farmě. Když mi bylo sedm, přestěhovali jsme se ze Sarnie do Miltonu, jenž leží nepříliš daleko od torontského letiště, odkud létal a kam přilétal můj otec; rodiče tam koupili farmu. Oba vyrostli na farmách a při pohledu na mezery v tátově letovém plánu se chopili skvělé příležitosti dřít se jako mezci, aby navázali na rodinnou tradici. Obděláváním půdy a dohlížením na pět dětí byli příliš zaneprázdnění, než aby se někomu z nás zvlášť věnovali; očekávali prostě, že pokud budeme něco opravdu chtít, je to na nás, jak si to zařídíme, samozřejmě poté, co splníme své povinnosti. To, že jsme zodpovědní za následky svých činů, bylo samozřejmostí. Jednoho dne ve svém raně mladistvém věku jsem se našem traktoru příliš sebevědomě ochomýtal kolem živého plotu – chtěl jsem se prostě jen předvést. Právě když jsem nabyl dojmu, že jsem skutečně ten nejlepší řidič traktoru široko daleko, zachytil jsem tažným zařízením za plot a zlomil sloupek. Zlobil jsem se na sebe a bylo mi trapně, ale můj otec nebyl ten typ, který by řekl: „To nic, synku, jdi si hrát, dám to do pořádku.“ Přísně mi nakázal, abych vzal svářečku, sloupek opravil a pak se vrátil k rozdělané práci. Pomohl mi se svařováním, sloupek jsem opravil a vyjel do polí. Později téhož dne, když jsem týž sloupek znovu poničil přesně stejným způsobem, už na mě nikdo křičet nemusel: byl jsem tak rozčílený svojí vlastní hloupostí, že jsem na sebe začal křičet sám. Poprosil jsem tátu, zda by mi pomohl dát sloupek opět dohromady, a vyrazil jsem na pole potřetí, tentokrát už o něco opatrněji. Dětství prožité na farmě bylo ideální k pěstování trpělivosti, která nutně vyplývala z naší venkovské polohy. Navštěvování programu rozvíjení schopností vyžadovalo denně dvě hodiny jízdy autobusem tam i zpět, takže když jsem potom na střední škole dojížděl oběma směry už jen hodinu, považoval jsem to za štěstí. 12
úvOd ■ missiOn impOssible
Pozitivní na tom bylo, že jsem se tehdy naučil využívat cestování ke čtení a studiu – pořád jsem se snažil dělat věci, které by asi dělal astronaut, i když to nebyla žádná umanutá posedlost. Stejně jako jsem chtěl být připravený, kdybych se jednou přeci jen mohl dostat do vesmíru, byl jsem odhodlán se tím prostě jen bavit. Kdyby mě moje volba měla rmoutit, nemohl bych pokračovat. Nemám mučednické geny. Naštěstí moje zájmy dokonale zapadly do éry hrdinných astronautů programu Apollo. Většinou to byli stíhací a zkušební piloti; taky jsem miloval letadla. Když mi bylo třináct, připojil jsem se (stejně jako Dave v tom věku a moji mladší sourozenci později) k Vzdušným kadetům, což byl jakýsi kříženec skautu a letectva: dozvěděli jste se tam něco o vojenské disciplíně a velení a učili jste se létat. V patnácti jsem měl licenci na větroně a o rok později jsem začal výcvik na motorových strojích. Miloval jsem ten pocit, tu rychlost, tu výzvu snažit se manévrovat s určitou mírou elegance. Snažil jsem se být dobrým pilotem ne proto, že to bylo v souladu s mojí touhou stát se astronautem, ale proto, že jsem miloval létání. Samozřejmě jsem měl i jiné zájmy: sci-fi knížky, brnkání na kytaru, vodní lyžování. Také jsem závodně lyžoval na sněhu a miloval jsem na tom totéž co na létání: naučil jsem se hospodárně využívat rychlost a sílu, s nimiž se můžete řítit s kopce a přitom se soustředit na bezpečné projetí následující zatáčky nebo skok či skluz, aniž byste vyletěli z dráhy. Jako mladík jsem se dokonce stal instruktorem, uvědomoval jsem si ale, že i když je lyžování neobyčejně zábavný způsob vydělávání peněz, cíli stát se astronautem mě roky strávené svištěním po sjezdovkách nijak nepřiblíží. Za celou tu dobu mě nikdy nepřepadl pocit, že to bude životní neúspěch, když se do vesmíru nedostanu. Vzhledem k tomu, že šance, že se tam podívám, v podstatě neexistovala, věděl jsem, že by bylo opravdu hloupé, kdyby moje sebeúcta závisela jen a pouze na téhle chiméře. Můj postoj byl složitější: „I když na to pravděpodobně nedojde, budu se snažit dělat to, co mě udrží ve správném kurzu, čistě jen pro případ – a navíc mě tyhle věci baví, takže ať to dopadne jakkoliv, jsem prostě šťastlivec.“ 13
AstrOnAutův průvOdce živOtem nA Zemi
Tehdy mnohem víc než dnes vedla cesta do NASA přes armádu, a tak jsem se po střední rozhodl nastoupit na vojenskou vysokou školu; přinejmenším tam dostanu slušné vzdělání a příležitost sloužit vlasti (a ještě za to budu brát peníze). Na vysoké škole jsem se specializoval na strojírenství s úvahou, že kdybych se nemohl stát vojenským pilotem, možná bych mohl být inženýrem – vždycky jsem rád zjišťoval, jak věci fungují. A jak jsem tak studoval a počítal a počítal a studoval, moje oči občas zavadily o obrázek raketoplánu nad mým stolem… ✴ ✴ ✴ Na Vánoce 1981, půl roku před promocí, jsem udělal něco, co pravděpodobně ovlivnilo můj život víc než jakákoliv jiná věc, kterou jsem kdy podnikl: oženil jsem se. S Helene jsme se znali od střední školy. Ona už měla promoci za sebou a byla vycházející hvězdou pojišťovny, v níž pracovala – tak úspěšnou, že jsme si mohli koupit dům v Kitcheneru v Ontariu dokonce ještě před tím, než jsme se vzali. Během prvních dvou let manželství jsme od sebe byli odloučeni téměř osmnáct měsíců: zatímco já jsem v Moose Jaw v Saskatchewanu nastoupil základní výcvik na proudových strojích kanadské armády, Helene dala život našemu prvnímu dítěti Kyleovi a vychovávala ho sama v Kitcheneru, protože kvůli recesi se náš dům stal neprodejným a my se dostali velmi blízko bankrotu. Helene nechala práce a s Kylem se přestěhovali do ubytovny na základně v Moose Jaw – a pak mě odveleli do Cold Lake v Albertě, abych se tam naučil pilotovat stíhačky, nejprve CF-5 a poté CF-18. Jinými slovy, byla to přesně ta úvodní kapitola, která buď posiluje, nebo ničí manželství, a tento tlak rozhodně nepovolil, když v roce 1983 kanadská vláda vybrala svých šest prvních astronautů. Můj sen konečně získal poněkud ostřejší obrysy a já jsem měl ještě větší motivaci soustředit se na svoji kariéru. Jeden z důvodů, proč naše manželství vzkvétalo, je ten, že Helene nadšeně podporuje myšlenku, že k úspěchu je potřebný společný tah na branku. Mnozí naši známí podotýkají, že musí být těžké žít s tak neobyčejně schopnou a energickou ženou, která bere dokonce i stě14
úvOd ■ missiOn impOssible
hování jako sport – a musím přiznat, že tomu tak někdy opravdu je. Je skutečně až strašidelně schopná. Vysaďte ji z letadla nad libovolným městem na světě a ona během čtyřiadvaceti hodin sežene byt, vybaví ho vlastnoručně sestaveným nábytkem z Ikey a v ruce bude třímat vstupenky na beznadějně vyprodaný koncert. Vychovala naše tři děti, na které byla často sama, protože já jsem mnoho času trávil na cestách, a u toho zvládala množství náročných zaměstnání od správy počítačových programů v jisté velké společnosti po práci profesionální šéfkuchařky. Je skutečný dříč a přesně ta osoba, které svěříte kulovnici, když štvete velkou kořist, snaží se ale také žít svůj vlastní život. Obojí jde zajisté lépe ve dvou. To se projevilo obzvlášť jasně, když jsem ukončil výcvik na stíhačkách a bylo mi řečeno, že budu převelen do Německa. Helene byla v pokročilém stupni těhotenství s naším druhým dítětem a vyhlídkou na stěhování do Evropy jsme byli nadšeni. V duchu jsme se už viděli na prázdninách v Paříži s našimi skvěle vychovanými trojjazyčnými dětmi, když jsme se dozvěděli, že došlo ke změně plánů. Čekalo nás Bagotville v Québeku, kde jsem měl létat s CF-18 pro Severoamerické velitelství protivzdušné obrany (NORAD) a strážit kanadský vzdušný prostor proti průnikům sovětských letounů. Byla to skvělá příležitost, jak se dostat ke zbrusu nové flotile, v zimě je tam ale velmi chladno a v žádném ročním období to není Evropa. Následující tři roky byly pro naši rodinu velmi obtížné. Finančně jsme se ještě zcela nezotavili, já jsem pilotoval stíhačky (to není právě odpočinkové zaměstnání) a Helene byla doma se dvěma malými, hlučnými kluky – Evan se narodil jen několik dní před naším přestěhováním do Bagotville – a bez jakékoliv kariérní vyhlídky. Když bylo Evanovi sedm měsíců, Helene zjistila, že je znovu těhotná. Tehdy jsme to oba měli spíše za poslední kapku než za šťastnou náhodu. Rozhlédl jsem se kolem a snažil jsem si představit, jaký život tu povedeme, až nám bude pětačtyřicet, a uvědomil jsem si, že když budu pokračovat jako vojenský pilot, bude to velmi těžké. Velitelé letek nebrali za svoji tvrdou práci o tolik víc, než už jsem vydělával, přitom pracovní vytížení bylo obrovské, uznání přicházelo velmi zřídka a o jakémkoliv pohodlí jsme si mohli nechat znát. Kromě toho je 15
AstrOnAutův průvOdce živOtem nA Zemi
práce stíhacího pilota opravdu nebezpečná – každý rok jsme ztratili nejméně jednoho blízkého kamaráda. Takže když jsem se dozvěděl, že společnost Air Canada shání piloty, rozhodl jsem se, že je na čase být realistou. Práce pro aerolinky by nám přinesla klidnější život, jehož rytmy jsem navíc dobře znal. Ve skutečnosti jsem měl namířeno do základní třídy, kde jsem si měl teprve vysloužil ostruhy civilního pilota – a právě tehdy Helene zasáhla. „Ty nechceš být civilní pilot. Nebyl bys šťastný, a tak ani já bych nebyla šťastná. Nevzdávej toho astronauta – nenechám tě to udělat kvůli tobě samotnému, ale ani kvůli nám. Ještě chvíli počkejme a uvidíme, jak se věci vyvinou.“ Zůstal jsem tedy u letky a nakonec dostal zálusk na práci zkušebního pilota: když letadlo prošlo údržbou, provedl jsem s ním testovací let. Byl jsem tím přímo posedlý. Stíhací piloti létáním žijí, ale já, i když jsem létání miloval, jsem žil pro porozumění letadlům. Proč dělají to, co dělají? A jak je ještě zdokonalit? Lidé v letce nemohli pochopit, proč chci nastoupit do školy zkušební pilotáže. Proč by se někdo chtěl vzdát slávy stíhacího pilota a stát se inženýrem? Avšak technické aspekty téhle práce byly přesně tím, co mě zaujalo, spolu s možností podílet se na zvýšení bezpečnosti vysoce výkonných letadel. Kanada neměla vlastní školu zkušebních pilotů, proto obvykle vysílala dva piloty ročně studovat do Francie, Spojeného království nebo Spojených států. V roce 1987 jsem vyhrál v loterii: vybrali mě do pilotní školy ve francouzském Středomoří. Pronajali jsme si tam krásný dům, k němuž dokonce rovnou náleželo auto. Sbalili jsme si věci a absolvovali rozlučkové večírky. A potom, dva týdny předtím, než jsme měli s našimi třemi dětmi nastoupit do letadla – Kristině bylo zhruba devět měsíců –, došlo k jakémusi sporu mezi kanadskou a francouzskou vládou a Francie dala od výcviku pilotů druhé země ruce pryč. Říci, že to bylo velké osobní zklamání a závažný profesní nezdar, by byla slabá slova. Byli jsme bez sebe. Ocitli jsme se ve slepé uličce. ✴ ✴ ✴
16
úvOd ■ missiOn impOssible
Jak jsem v životě opakovaně zjistil, věci nejsou nikdy tak hrozné (ani tak skvělé), jak vypadají. Ve zpětném pohledu se může srdcervoucí katastrofa ukázat jako požehnání osudu – a přesně tak to bylo toho jara se zrušením francouzského výcviku. O několik měsíců později jsem byl vybrán do školy zkušebních pilotů (TPS) amerických vzdušných sil na Edwardsově letecké základně a všechno se změnilo. Už začátek byl skvělý: do slunné jižní Kalifornie jsme odjeli v prosinci, stejně jako jsme se před časem v zimě přistěhovali do Bagotville. Na základně jsme se nemohli ubytovat dřív, než přijel stěhovací vůz s naším nábytkem – a to naštěstí trvalo několik týdnů –, takže Vánoce jsme strávili v hotelu v Disneylandu. Následující rok 1988 patřil k nejrušnějším a nejlepším v mém životě. Škola zkušebních pilotů je něco jako doktorát letectví: během jediného roku jsme pilotovali 32 typů letadel a byli jsme zkoušeni každý den. Bylo to nesmírně těžké a nesmírně zábavné: všichni studenti bydleli ve stejné ulici, bylo nám kolem třiceti a dobře jsme se bavili. Program mi vyhovoval lépe než cokoliv, co jsem do té doby poznal, protože byl zaměřen na analytické aspekty letectví, matematiku a vědu – a kamarádství. Bylo to ve skutečnosti poprvé, kdy jsem byl součástí skupiny lidí, kteří byli stejní jako já. Většina z nás se chtěla stát astronauty a už jsme to nemuseli nijak tajit. TPS je přímá linka do NASA: dva z mých spolužáků, moji dobří přátelé Susan Helmsová a Rick Husband, ji absolvovali a stali se astronauty. Nebylo ale vůbec jasné, zda je škola zkušebních pilotů cestou do Kanadské kosmické agentury (CSA). Kdy – či dokonce zda vůbec – bude CSA vybírat další astronauty, to bylo ve hvězdách. Jedna věc ale byla jistá: první kanadští astronauti měli všichni „specializaci na užitečnou zátěž“, tj. byli to vědci, nikoliv piloti. Od tohoto okamžiku jsem nicméně byl odhodlán sledovat typickou americkou cestu, jak se stát astronautem. Možná to nemuselo být to pravé ořechové pro onu jedinou kosmickou agenturu, k níž se hodil můj pas, bylo ale pozdě měnit taktiku. Na druhé straně, i kdybych se nakonec astronautem nestal, věděl jsem, že pokud strávím zbytek života jako zkušební pilot, zůstane za mnou kus dobře vykonané práce. 17
AstrOnAutův průvOdce živOtem nA Zemi
Naše třída navštívila Johnsonovo vesmírné středisko v Houstonu a prohlédli jsme si také další zkušební letecká centra, mezi nimi Cold Lake v Albertě a leteckou základnu amerického námořnictva Patuxent River v Marylandu, kde jsem narazil na kanadského zkušebního pilota, jenž tam trávil část pravidelného výměnného programu. Tento chlapík se mezi řečí zmínil, že se jeho zdejší pobyt chýlí ke konci a bude se vracet do Cold Lake, takže asi bude vyslán někdo, kdo ho v Patuxent River nahradí, ještě se ale neví, kdo to bude. Když jsem o tom později vyprávěl Helene, podívala se na mne očima, které říkaly: Myslíš na to, na co já? Bylo to tak. Pax je jedním z nemnoha velkých zkušebních center na světě. Má prostředky pro špičkovou práci, mimo jiné pro testování nových typů motorů a nových konfigurací vojenských letadel, a to nejen pro USA, ale i mnoho dalších států od Austrálie po Kuvajt. Vzhledem k poměrné velikosti kanadské armády testuje centrum v Cold Lake mnohem méně typů a zaměřuje se spíše na úpravy než na rozšiřování základních schopností letadel. V Cold Lake jsme za mého stíhacího výcviku žili rádi, ale že bychom tam museli trávit další léta poté, co jsem dokončil školu zkušební pilotáže… Proč se nezkusit dostat do Paxu? A ano, bylo tu také ještě něco jiného: už jsme si zvykli na teplé zimy. A tak jsem zavolal svému kariérnímu manažerovi (důstojníkovi, jehož prací je starost o to, která pracovní místa je třeba obsadit a kdo je obsadí nejlépe) a řekl mu: „Poslyšte, chcete armádě ušetřit nějakých padesát tisíc dolarů? Neposílejte nás všechny zpátky do Cold Lake a pak nějakou jinou rodinu do Pax River. Radši do Marylandu pošlete rovnou nás.“ „Nepřichází v úvahu. Jedete zpátky,“ odpověděl nekompromisně. No, za pokus to stálo. Věc spočívala v tom, že kanadská vláda poskytla asi milion dolarů, aby mě poslala do školy zkušební pilotáže. Měli plné právo mě umístit, kam chtěli. Začali jsme se opět chystat na stěhování. O měsíc později mi najednou zavolal můj kariérní manažer: „Mám skvělý nápad. Co vás poslat rovnou do Pax River?“ Pravděpodobně mi neublížilo, že jsem toho roku byl nejlepším absolventem TPS a vedl jsem tým, jehož výzkumný projekt získal nejvyšší hodnocení. Pro mě osobně to byla velká čest a pocítil jsem i trochu té národní hrdos18
úvOd ■ missiOn impOssible
ti: Kanaďan, nejlepší absolvent americké školy zkušebních pilotů! Dokonce jsem dělal rozhovor s reportérem novin vycházejících v Cold Lake. Nikdo v redakci ale nemohl přijít na vhodný titulek, takže nakonec zavolali do zkušebního centra, kde ten, kdo zrovna zvedl sluchátko, pravil: „No tak prostě napište něco jako ‚Kanaďan nejlepším zkušebním pilotem‘, nebo tak něco.“ Kamarád mi kopii toho článku poslal, byl to pěkný dárek na rozloučenou i pravá zkouška pro mé ego. Titulek totiž zněl: „Kanaďan nejlepším zkušebním pilotem, nebo tak něco.“ S Helene jsme se rozhodli, že z našeho přesunu do Pax River uděláme rodinnou dovolenou, takže jsme v prosinci 1988 naložili naše světle modré kombi s postranními panely z falešného dřeva, příšernou káru přezdívanou „limuzína“, a vyrazili z Kalifornie do Marylandu. Byli jsme mladý pár se třemi malými dětmi a jižní státy jsme viděli úplně poprvé: navštívili jsme Mořský svět, zkoumali jeskyně, 25. prosinec jsme strávili v hlavním městě Louisiany Baton Rouge, bylo to velké dobrodružství. A byli jsme v Paxu. Místo abychom žili na základně, pronajali jsme si venkovský dům, což byla pro nás všechny příjemná změna. Helene brzy vzala práci v realitní branži, protože tam měla trochu pružnější pracovní dobu, Kyle, Evan a Kristin začali chodit do školy. A já jsem testoval F-18, záměrně jsem je nechával letět bez řízení a pak jsem zkoumal, jak zachránit situaci, když se řítily k zemi. Na začátku jsem dost váhal, protože celý svůj dosavadní život jsem se snažil letadla ovládat, ne je všemožně týrat, pak jsem ale získal sebejistotu a začal jsem zkoušet různé techniky. Nakonec jsem už byl na tom pocitu závislý: jak daleko můžu nechat stroj letět bez řízení? V rámci tohoto programu jsme vyvinuli některé dobré záchranné techniky, jež mohou ve svém důsledku přinést záchranu letadla i pilotů. Mezitím jsem přemýšlel, jakou kvalifikaci budu potřebovat, kdyby Kanadská kosmická agentura zase někdy pořádala nábor. Jako nezbytné se mi jevilo vysokoškolské vzdělání, takže jsem po večerech a o víkendech absolvoval magisterské studium v oboru leteckých systémů na Tennesseeské univerzitě, která nabízela skvělý program dálkového studia. Musel jsem jen obhájit svoji diplomovou práci. Mým pravděpodobně nejvýznamnějším úspě19
AstrOnAutův průvOdce živOtem nA Zemi
chem v Pax River však bylo pilotování prvního zkušebního letu s externím vodík spalujícím motorem, který dokáže letadlo hnát rychlostí výrazně přesahující rychlost zvuku. Článek, který jsme o tom se zkušební palubní inženýrkou Sharon Houckovou uveřejnili, získal první cenu Společnosti experimentálních zkušebních pilotů. Pro nás to bylo jako vyhrát Oscara, v neposlední řadě proto, že slavnostní akt se konal v Beverly Hills a v publiku byli legendární piloti jako Scott Crossfield, první člověk, který překonal rychlost Mach 2, což je dvojnásobek rychlosti zvuku. A k tomu všemu jsem byl jmenován zkušebním pilotem amerického námořnictva roku 1991. Má cesta se zdála být u konce a já žil svůj americký sen – bez ohledu na občanství. Měl jsem v úmyslu trochu si odpočinout a prožít konec roku v Marylandu, trávit víc času s dětmi a trochu víc hrát na kytaru. A pak si Kanadská kosmická agentura dala do novin inzerát. „Hledáme: Astronauty.“ ✴ ✴ ✴ Měl jsem asi deset horečných dní na to, abych sepsal a poslal svůj životopis. Pustili jsme se do toho s Helene – měl to být ten nejpůsobivější dokument, jaký kdy z venkovského Marylandu vzešel. Určitě byl jedním z nejobjemnějších: stránky a stránky s výpisem všeho, čeho jsem kdy dosáhl, každá pocta, každé ocenění, každý postup, který jsem si dokázal vybavit. Bylo to ještě v době jehličkových tiskáren a my se rozhodli, že bychom měli náš elaborát nechat profesionálně vytisknout na kvalitní papír. Pak Helene vymyslela, že bychom jej také měli nechat pořádně svázat. To by mělo zaujmout – profesionálně svázaný životopis tloušťky telefonního seznamu! Ale nezůstali jsme jen u toho: měl jsem frankofonního kamaráda, který celý spis přeložil do perfektní francouzštiny, a také tuto verzi jsme dali dokonale vytisknout a svázat. Pročítali jsme oba dokumenty tolikrát, že se mi v noci zdálo o zatoulaných čárkách, a potom jsme vážně uvažovali o cestě do Ottawy, abychom měli stoprocentní jistotu, že se tam moje žádost dostane včas. Nakonec jsem neochotně souhlasil s kurýrní službou a pak jsem do CSA volal, abych se ujistil, že 20