ÚVOD
Mission Impossible
O
kna kosmické lodi rámují zázraky. Každých 91 minut vychází Slunce: dort s oranžovým korpusem, pak tlustá vrstva modrého krému a nakonec ta nejbohatší, nejtmavší poleva zdobená hvězdami. Zjevují se dosud skryté rysy planety: hory ční ze spořádaných rovin, lesy v údolích lemuje sníh, řeky se blyští ve slunečních paprscích a klikatí a točí se jako stříbřití hadi. Kontinenty se táhnou do dáli obklopeny ostrovy rozsypanými v moři jako jemné střípky vaječných skořápek. Když jsem se vznášel v přechodové komoře před svým prvním výstupem do otevřeného vesmíru, uvědomoval jsem si, že mám na dosah ještě vzácnější krásu: za okamžik vyjdu ven a, připoután ke kosmické lodi obíhající Zemi rychlostí 28 000 kilometrů za hodinu, plně se oddám velkoleposti vesmíru – o této chvíli jsem snil a pro ni pracoval po velkou část svého života. Avšak nyní, na samém prahu oné vznešenosti, jsem řešil dosti absurdní dilema: jak se vlastně dostanu ven? Poklop byl malý a kruhový, já se vším vybavením připoutaným k hrudi a velkým „batohem“ s kyslíkovými nádržemi a elektronikou na zádech čtvercový. Hranatý astronaut, kulatý otvor. Onen velkolepý filmový moment, kdy se – jak jsem si to představoval – za tónů burácejícího orchestru elegantně odrazím do uhlové černi nekonečného vesmíru a stanu se skutečným astronautem, byl v ohrožení. Namísto toho jsem musel postupovat opatrně a trpělivě a soustředit se ne na magii okamžiku, ale na to nejvšednější: snažil jsem se nezaseknout skafandrem v průlezu 9