1
Podívala jsem se na svoje nadměrné titanové ho dinky na gumovém řemínku a sáhla po hrnku s ká vou – černá, bez sladidla – zatímco chodbou mé budovy tvaru střely na východním okraji kampusu Mas sachusettského technologického institutu zněly vzdálené kroky. Bylo třetí pondělí v říjnu a ještě se nerozednilo. Sedm pater pod mou kanceláří v nejvyšším patře se po Memorial Drive zvolna sunula doprava, ranní špička v téhle části Cambridge je v čase před svítáním v plném proudu bez ohledu na roční dobu. Světla aut se pohybo vala podél nábřeží jako zářící oči hmyzu, řeka Charles se temně čeřila a za Harvardským mostem tvořilo město Boston třpytící se bariéru dělící východní říši byznysu a vzdělání od přístavů a zálivů, kde začínalo moře. Na personál bylo příliš časně, leda by to byl někdo z vyšetřovatelů, ale nedokázala jsem přijít na jediný ro zumný důvod, proč by Toby nebo Sherry či kdokoliv měl zrovna službu, měl být v tomhle patře. Vlastně jsem neměla tušení, kdo začínal o půlnoci. Po kusila jsem se vzpomenout si, jaká auta byla na parkovi šti, když jsem sem před hodinou přijela. Matně jsem si vybavovala obvyklá bílá SUV a dodávky a jednu dodávku s naší mobilní laboratoří pro místa činu. Vážně jsem si nevšimla, co ještě, příliš jsem se soustředila na svůj iPho ne, který mě pípáním upozorňoval na konferenční hovory a schůzky a dnešní soudní jednání. Chabá situační pozor nost způsobená tím, že jsem dělala moc věcí najednou, pomyslela jsem si netrpělivě. Měla bych si víc všímat toho, co se kolem mě děje, napomenula jsem se v duchu, ale stejně by to nemělo být tak, abych se musela trápit, kdo má službu, prokristapána. Tohle je směšné. Podrážděně jsem pomyslela na šéfa vy šetřovatelů Pete Marina, který se zřejmě nehodlá nadále 9