I
Když přicházíme od nábřeží, narazíme na rohu ulice Guénégaud na pasáž Pont-Neuf, jakousi úzkou a temnou chodbu vedoucí z ulice Mazarine do ulice de Seine. Pasáž je dlouhá třicet kroků a není širší než dva kroky; je vydlážděná nažloutlými, ochozenými a rozestupujícími se dlaždicemi, ustavičně opocenými štiplavou vlhkostí; skleněná pravoúhlá střecha je černá špínou. V krásných letních dnech, když prudké slunce rozpaluje ulice, dopadá sem zaprášenými skly bělavé světlo a uboze se táhne pasáží. V mlhavých ránech zamračených zimních dnů se snáší skleněnou střechou na lepkavou dlažbu jen šedavě špinavá, ohavná tma. Po levé straně pasáže se tísní jeden vedle druhého tmavé, nízké krámky, z nichž unikají chladné závany sklepa. Jsou tu kramáři, obchodníci s dětskými hračkami, s papírnickým a lepenkovým zbožím, jejichž výlohy, šedivé prachem, líně podřimují v šeru; prosklené výlohy složené z malých tabulek vrhají podivné, vodově nazelenalé odlesky na zboží; temné krámy vzadu za výklady působí jako truchlivé díry, v nichž se pohybují bizarní tvary. Napravo se po celé délce pasáže táhne zeď, k níž protější obchodníci umístili úzké skříně, jakési kóje; na tenkých prknech natřených příšernou hnědou barvou se tu vystavují bezejmenné předměty, už dvacet let zapomenuté zboží. V jedné z těch kójí se usadila prodavačka falešných šperků; prodává tam prsteny za patnáct sous, malebně rozložené na modrém sametu mahagonové skříňky. 5
Nad skleněnou střechou stoupá nahoru černá, hrubě omítnutá zeď, jakoby pokrytá leprózními skvrnami a celá zjizvená. Pasáž Pont-Neuf není místem procházek. Používají ji ti, kdo si chtějí zkrátit cestu a ušetřit pár minut. Chodí tudy směsice zaměstnaných lidí, jejichž jedinou starostí je kráčet rychle a přímo za nosem. Vidíme tu učedníky v pracovních zástěrách, domácí dělnice odvádějící práci, muže a ženy s balíky pod paží; také se tu objeví starci, co se těžce vlečou v ponurém soumraku padajícím ze skleněné střechy, a bandy dětí, které tady cestou ze školy povykují, rámusí a dupou dřeváky po dlažbě. Celý den se tu ozývá s rozčilující nepravidelností suchý a chvatný klapot kroků na kameni; nikdo nemluví, nikdo se nezastaví; každý chvátá za svým zaměstnáním, jde rychle se sklopenou hlavou a na krámy se ani nepodívá. Obchodníci se nedůvěřivě zahledí na chodce, který se jako zázrakem objeví před jejich výkladní skříní. Večer osvětlují pasáž tři plynové hořáky uzavřené v těžkých čtverhranných lampách. Tyto hořáky visí ze skleněné střechy, na niž vrhají ryšavé světelné skvrny, a šíří kolem sebe v kruzích bledý přísvit, který se chvěje a místy skoro mizí. Okamžitě vypadá pasáž strašidelně, jako skutečné doupě hrdlořezů; na dlažbě se dlouží stíny, z ulice sem pronikají vlhké závany; člověk by řekl, že jde o podzemní chodbu jen spoře osvětlenou třemi náhrobními lampami. Obchodníci se spokojují s chabým světlem, jež do jejich výkladů proniká z plynových hořáků; uvnitř zažehnou pouze jednu lampu se stínidlem, kterou postaví na roh pultu, a kolemjdoucí tak mohou spatřit, jak to vyhlíží uvnitř krámů, kde je přes den tma a není tam vidět. V začernalé řadě výloh svítí vitríny obchodníka s lepenkovým zbožím: dvě lampy na břidličnatý olej propichují temnotu dvěma žlutými plameny. A na druhé straně svíčka, zasazená v argando6
vé lampě, skleněné baňce zavěšené ze stropu, vrhá mihotavé světlo na skříňku s nepravými šperky. Prodavačka podřimuje ve své kóji s rukama schovanýma pod šálem. Před několika lety byl naproti této obchodnici krám, z jehož dřevěného obložení lahvově zelené barvy prýští všemi škvírami vlhkost. Na vývěsním štítu, vlastně obyčejném úzkém, dlouhém prkně, stojí černými písmeny Galanterní zboží a na skleněných tabulkách dveří je červeně vyvedené jméno majitelky Tereza Raquinová. Napravo a nalevo ode dveří bývaly hluboké vitríny vyložené modrým papírem. Ve dne dokázal pohled rozeznat v měkkém pološeru pouze výlohu. Na jedné straně bylo něco prádla: tylové čepce po dvou a třech francích, sežehlené do varhánků, mušelínové rukávy a límce; dále tu visely nátělníky, punčochy, ponožky a podvazky. Každý předmět, zažloutlý a pomačkaný, nepořádně visel na kovovém háčku. Vitrína byla odshora dolů zaplněná bělavými hadříky, které působily v té průsvitné tmě ponuře. Nové čepce, jejichž bělost byla zářivější, se odrážely jako syrové skvrny na modrém papíře, jímž byla pokrytá prkna polic. A barevné punčochy, plandající po celé délce tyče, tvořily jakési temné body v mdlé a neurčité bledosti mušelínu. Na druhé straně se v užší vitríně rozvalovala tlustá klubka zelené vlny, svítily tady černé knoflíky přišité na bílém kartonu, stály tu krabice všech barev a všech velikostí, byly tu síťky na vlasy s kovovými perličkami natažené na kruhové podložce z modravého papíru, svazky pletacích jehlic, vzory na vyšívání, kotouče stuh, zkrátka celá hromada navršených předmětů, zašlých a povadlých, které na tomto místě spaly jistě už pět nebo šest let. V této skříni, kterou ničily prach a vlhkost, nasákly všechny barvy špinavým odstínem šedi. 7
V létě k polednímu, když slunce sežehovalo náměstí a ulice paprsky téměř narezlými, se za čepci v druhé vitríně rýsoval bledý a vážný profil mladé ženy. Ten profil mlhavě vystupoval z temnoty panující v krámě. Z nízkého, suchého čela vybíhal dlouhý, úzký, protáhlý nos; rty byly tenké, bledě růžové, brada krátká a nervózní, to všechno sedělo na pružném a tučném krku. Tělo se ztrácelo ve stínu; jen ten profil byl vidět, přisnědlá tvář s černýma, široce rozevřenýma očima, které jako by drtila záplava husté tmavé kštice. Celé hodiny se tady pohledu nabízel nehybný a klidný, mezi dvěma čepci, na nichž vlhké tyče zanechaly stopy rzi. Večer se rozsvítila lampa a ukázal se vnitřek krámu. Místnost byla spíše delší než hluboká; na jednom konci stál malý pult; z druhého vedlo točité schodiště do pokojů v prvním poschodí. Ke stěnám přiléhaly vitríny, skříně, řady zelených krabic; zařízení doplňovaly čtyři židle a stůl. Místnost vypadala holá, studená; dosud nevybalené zboží bylo navršeno v koutech, nepovalovalo se všude a nezútulňovalo prostředí živými barvami. Obvykle seděly za pultem dvě ženy: mladá paní s vážným profilem a stará dáma, která s úsměvem na rtech podřimovala. Bylo jí kolem šedesátky; její tučný a klidný obličej zářil ve světle lampy bělostí. Velký mourovatý kocour, přikrčený na jednom rohu pultu, sledoval, jak spí. O něco níže seděl na židli asi třicetiletý muž, četl nebo polohlasně rozmlouval s mladou ženou. Měl drobné, neduživé tělo a malátné pohyby; s fádně světlými vlasy, řídkými vousy a pihovatou tváří připomínal nemocné, rozmazlené dítě. Krátce před desátou se stará dáma probírala z dřímání. Zavřeli krám a celá rodina se odebrala nahoru k spánku. Mourek následoval své pány, předl a otíral si hlavu o každý sloupek zábradlí. 8
Nahoře se nacházel byt o třech místnostech. Schody ústily do jídelny, která sloužila i jako přijímací salon. Nalevo trůnila ve výklenku fajánsová kamna; proti nim stál příborník; podél stěn byly seřazené židle, celý střed místnosti zaujímal kulatý, nepokrytý stůl. Vzadu byla za skleněnou přepážkou černá kuchyně. Z každé strany jídelny vedly dveře do jedné ložnice. Stará paní políbila syna a snachu a zašla k sobě. Kocour spal na kuchyňské židli. Manželé vstoupili do své ložnice. Tato místnost měla i druhé dveře, jež vedly na schodiště ústící do pasáže tmavými a úzkými dveřmi. Manžel, jehož stále roztřásala horečka, ulehl do postele; mladá žena mezitím otevřela okno, aby mohla zaklapnout okenice. Několik minut zůstala stát před mohutnou černou, hrubě omítnutou zdí, která se táhla nad pasáží. Těkala po ní neurčitým, němým pohledem a potom si šla také lehnout, tváříc se lehce pohrdavě a lhostejně.
9
II
Paní Raquinová mívala obchod s galanterním zbožím ve Vernonu. Skoro pětadvacet let prožila v krámku v tomto městě. Několik let po manželově smrti však pocítila únavu a krám prodala. K takto získaným penězům přidala své úspory, a měla tím pádem v rukou kapitál čtyřiceti tisíc franků. Uložila je do banky, kde jí vynášely dva tisíce franků renty. Tato suma jí musela bohatě stačit. Vedla skoro poustevnický život v ústraní, nedbala na radosti a strasti tohoto světa; zařídila si klidnou existenci a prožívala pokojné štěstí. Za čtyři sta franků si najala domek, jehož zahrada sestupovala až ke břehu Seiny. Bylo to uzavřené a diskrétní obydlí, připomínalo vzezřením tak trochu klášter; k tomuto útulku se stáčela prostředkem rozlehlých luk úzká pěšina; okna domu byla obrácena k řece a na pusté stráně na protějším břehu. Ta hodná paní, která překročila padesátku, se uzavřela v téhle samotě a vychutnávala prosté radosti života ve společnosti svého syna Camilla a neteře Terezy. Camillovi bylo tehdy dvacet. Matka ho dosud rozmazlovala jako chlapečka. Zbožňovala ho, protože se o něj přetahovala se smrtí dlouhá léta, po celý jeho dětský a jinošský věk. Hoch stále trpěl horečkami a prodělal všechny možné choroby. Paní Raquinová bojovala celých patnáct let proti oněm hrozným nemocem, které přicházely jedna za druhou, jen aby jí vyrvaly syna. Svou trpělivostí, obětavou péčí a láskou všechny zdolala. Camille vyrostl, unikl smrti, ale jeho tělo věčně sužovaly 10
zimnice. Stonáním se mu zarazil růst, zůstal tedy malý a neduživý. Jeho křehké údy se pohybovaly pomalu a unaveně. Matka ho pro tuto slabost milovala snad ještě více. Dívala se na jeho bledou osobičku s triumfující něhou a měla dojem, že mu darovala život více než desetkrát. V těch několika řídkých obdobích, kdy chlapec náhodou nemarodil, navštěvoval obchodní školu ve Vernonu. Naučil se tam pravopis a aritmetiku. Jeho vědomosti se omezily na čtyři pravidla a velmi povrchní znalosti gramatiky. Později chodil do kurzů krasopisu a účetnictví. Paní Raquinovou obešla hrůza pokaždé, když jí radili, aby poslala syna do koleje, věděla, že daleko od ní by dlouho nepřežil, a tvrdila, že knihy by ho ubily. Camille tedy zůstal nevzdělaný a jeho nevzdělanost tvořila ještě jednu jeho slabost navíc. V osmnácti letech nepracoval a k smrti se nudil v péči, jíž ho zahrnovala matka, a tak nastoupil do práce jako příručí k obchodníkovi s plátnem. Vydělával šedesát franků měsíčně. Měl neklidného ducha a zahálka ho nesnesitelně ubíjela. Byl vyrovnanější a cítil se lépe při té jednotvárné dřině, v práci, která ho celý den nutila hrbit se nad účty, nad dlouhými sloupci čísel, jejichž každou cifru trpělivě hláskoval. Večer byl utahaný, hlavu měl vyprázdněnou a s požitkem vychutnával nekonečné potěšení z otupělosti, jaká se ho zmocňovala. Dlouho se dohadoval s matkou, než mu dovolila, aby nastoupil k obchodníkovi s plátnem; chtěla ho mít stále doma, vedle sebe, přikrytého až k nosu, v bezpečí a chráněného před nehodami, jaké by ho mohly v životě potkat. Mladík se však nedal, pánovitě si prosazoval svou; vyžadoval tu práci, jako jiné děti žádají hračky, ne snad z pocitu povinnosti či odpovědnosti, ale pudově, z přírodní potřeby. Matčina něha a oddanost v něm probudily divoký egoismus; myslel si, že má rád ty, kdo ho litují a hýčkají ho; ve skutečnosti však žil stranou a jen pro sebe, miloval vý11
hradně svoje pohodlíčko a jako pravý sobec vyhledával jen to, co ho těšilo. Když ho něhyplná péče paní Raquinové znechutila, s rozkoší se vrhl do stupidního zaměstnání, které ho zachraňovalo před odvary a tekutými léky. Večer po návratu z kanceláře běhal po břehu Seiny se sestřenicí Terezou. Tereze mělo být brzy osmnáct. Před šestnácti lety, to měla ještě paní Raquinová svůj galanterní obchod, se u ní jednoho dne objevil její bratr kapitán Degans a v náručí nesl dítě. Přijel z Alžírska. „Jsi teta téhle holčičky,“ řekl sestře s úsměvem. „Matka jí zemřela… Já nevím, co si s ní počít. Dávám ti ji.“ Obchodnice vzala holčičku, usmála se na ni a políbila ji na růžové tvářičky. Degans zůstal ve Vernonu týden. Sestra se ho sotva stačila zeptat na podrobnosti ohledně dcerušky, kterou jí přenechal. Dověděla se jen, že se malá narodila v Oranu a její matka byla velmi krásná domorodka. Kapitán Terezu hodinu před odjezdem uznal jako svoji dceru a dal jí své jméno. Odjel a už ho nikdo nespatřil; o několik let později se nechal v Africe zabít. Tereza vyrostla, spala v jedné posteli s Camillem a teta ji zahrnovala touž starostlivou péčí. Dívka měla železné zdraví, ale byla hýčkaná jako neduživé dítě, brala stejné léky jako její bratranec, žila ve vytopené ložnici, v níž polehával malý pacient. Celé hodiny sedávala schoulená u ohně, zamyšleně hleděla do plamenů, ani nesklopila oči. Vinou tohoto života rekonvalescentky, k němuž byla donucena, se stáhla do sebe; zvykla si mluvit potichu, chodila bezhlučně, sedávala mlčky a nehybně na židli s otevřenýma očima, její pohled se však na nic neupínal. A když zvedla paži nebo natáhla nohu, čišela z toho pohybu pružnost šelmy. Měla krátké a silné svaly, v jejím dřímajícím těle se skrývala spousta energie a vášně. Jednoho dne bratranec slabostí 12
upadl; okamžitě ho zvedla a přenesla a tímto vynaloženým úsilím jí na tváři vzplál ruměnec. Ani klášterní život, jaký vedla, ani oslabující dieta nedokázaly zbavit síly hubené, pevné a dobře stavěné tělo; pouze její tvář nabrala lehce nažloutlou bledost a ve stínu vypadala skoro ošklivá. Občas šla k oknu a pozorovala domy naproti, které se koupaly ve zlaté sluneční lázni. Když paní Raquinová prodala obchod a uchýlila se do domku na břehu řeky, zachvěla se Tereza tajnou radostí. Teta jí tak často opakovala „Nedělej hluk, buď potichu“, že uvnitř pečlivě tlumila všechna svá přirozená hnutí. Byla krajně chladnokrevná, a její zdánlivý klid v sobě skrýval děsivou prudkost a vznětlivost. Pořád měla dojem, že je v ložnici svého bratrance a má po boku na smrt nemocného chlapce; pohybovala se pomalu, mlčela, byla trpělivá a šeptala jako stará žena. Když uviděla zahradu, bílou řeku, rozlehlé zelené břehy táhnoucí se až k obzoru, zmocnila se jí divoká touha, chtěla běžet a křičet; cítila, jak jí v hrudi prudce buší srdce; ve tváři se jí však nepohnul ani sval, jen se usmála, když se jí teta zeptala, jak se jí líbí v novém domově. Od té chvíle vedla příjemnější život. Zachovala si své ukázněné pohyby, nevzrušenou a lhostejnou tvář, stále zůstávala dítětem vychovávaným v lůžku nemocného; vnitřně však prožívala spalující a vášnivý život. Když se octla sama v trávě, na břehu řeky, lehala si na břicho jako zvíře, černé oči byly najednou veliké, tělo zkroucené, napjaté, připravené ke skoku. A vydržela tak celé hodiny, na nic nemyslela, nechala se spalovat sluncem, šťastná, že může zatínat prsty do hlíny. Měla bláznivé sny; vyzývavě pozorovala hučící řeku a představovala si, že se voda na ni vrhne, že ji napadne; tehdy tuhla, připravovala se k obraně, zlostně si v duchu kladla otázku, jak pokoří její proud. Večer seděla zklidnělá a mlčenlivá Tereza vedle své tety 13
a šila; její tvář jako by podřimovala v měkkém světle, pronikajícím stínidlem lampy. Camille, ochable zabořený v křesle, uvažoval o svých součtech. Jenom občas potichu pronesené slovo porušilo klid ospalého příbytku. Paní Raquinová pozorovala své děti měkce a laskavě. Rozhodla se, že se ti dva vezmou. Stále považovala svého syna za smrtelně nemocného; chvěla se strachem, když ji napadlo, že ona jednoho dne zemře a nechá ho tady samotného a trpícího. A tak počítala s Terezou, říkala si, že dívka ji nahradí a o jejího Camilla se postará. Neteř v ní svým pokojným vzezřením a němou oddaností vzbuzovala nekonečnou důvěru. Viděla, jak o syna pečuje, a chtěla mu ji darovat jako strážného anděla. Ten sňatek byl logickým vyústěním, domluvenou jistotou. Děti už dlouho věděly, že se jednoho dne stanou manželi. Vyrůstaly s tímto vědomím, které se pro ně stalo čímsi důvěrným a přirozeným. O tom spojení se v rodině mluvilo jako o něčem nezbytném, osudovém. Paní Raquinová říkala: „Počkáme, až bude Tereze jednadvacet.“ Čekali tedy trpělivě, bez horečné touhy, bez ruměnce. Choroby ochudily Camillovi krev, nevěděl nic o palčivé touze dospívání. Byla pro něj neznámou věcí. Ve společnosti své sestřenice zůstával nadále malým chlapcem, líbal ji, jako líbal svoji matku, ze zvyku, neztráceje přitom nic ze svého klidného egoismu. Vnímal Terezu jako kamarádku, spojenkyni, která je tady, aby se příliš nenudil, a která mu příležitostně připraví léčivý odvar. Když si s ní hrál, když ji držel v náručí, měl dojem, že drží chlapce; jeho tělo se ani nezachvělo, zůstalo netečné. A nikdy mu v těchto chvílích nepřišlo na mysl, že by mohl políbit Tereziny teplé rty, které se křivily nervózním smíchem. Dívka rovněž vypadala chladně a lhostejně. Občas na Camillovi spočinula svýma velkýma očima a několik minut se 14