I
Když přicházíme od nábřeží, narazíme na rohu ulice Guénégaud na pasáž Pont-Neuf, jakousi úzkou a temnou chodbu vedoucí z ulice Mazarine do ulice de Seine. Pasáž je dlouhá třicet kroků a není širší než dva kroky; je vydlážděná nažloutlými, ochozenými a rozestupujícími se dlaždicemi, ustavičně opocenými štiplavou vlhkostí; skleněná pravoúhlá střecha je černá špínou. V krásných letních dnech, když prudké slunce rozpaluje ulice, dopadá sem zaprášenými skly bělavé světlo a uboze se táhne pasáží. V mlhavých ránech zamračených zimních dnů se snáší skleněnou střechou na lepkavou dlažbu jen šedavě špinavá, ohavná tma. Po levé straně pasáže se tísní jeden vedle druhého tmavé, nízké krámky, z nichž unikají chladné závany sklepa. Jsou tu kramáři, obchodníci s dětskými hračkami, s papírnickým a lepenkovým zbožím, jejichž výlohy, šedivé prachem, líně podřimují v šeru; prosklené výlohy složené z malých tabulek vrhají podivné, vodově nazelenalé odlesky na zboží; temné krámy vzadu za výklady působí jako truchlivé díry, v nichž se pohybují bizarní tvary. Napravo se po celé délce pasáže táhne zeď, k níž protější obchodníci umístili úzké skříně, jakési kóje; na tenkých prknech natřených příšernou hnědou barvou se tu vystavují bezejmenné předměty, už dvacet let zapomenuté zboží. V jedné z těch kójí se usadila prodavačka falešných šperků; prodává tam prsteny za patnáct sous, malebně rozložené na modrém sametu mahagonové skříňky. 5