Pompejan.qxd
8.8.2014
9.24
Stránka 3
I Rok byl ještě mladý a Neptun po ránu poslal od moře mírného Favonia, vlahý západní vítr. Jako každého roku o únorových idách, kdy bůh Slunce Sol – který při vozatajských závodech v cirku vyznačuje dráhu čtyřspřežím – vstupuje do souhvězdí Vodnáře, umlčel Favonius Aquilona a Comona, větry přinášející sníh a kroupy, a prudce je odvál na asijský východ nebo na nehostinný sever Germánie, aby pak krátce před březnovými kalendami vyklidil pole Chelidoniovi, větru vlaštovek, který se tak nazývá proto, že se v té době kolem štítů chrámů míhají vlaštovky jako vystřelované asijské šípy. Zářivé nebe zbarvilo svahy Vesuvu mléčnou modří, stíny řad domů se zkrátily a kamenné desky dlažby ulic a náměstí do sebe sály jarní slunce. Pompejané se pomalu začínali trousit ze svých domovů, muži dychtiví novinek zamířili na forum, zatímco ženy v sousedním macellu porovnávaly ceny masa, ryb a černých bobů. Šťastné Pompeje, ta sametově hebká kdoule v zahradě Venušině, nejbohatší ze všech kampánských měst a nejmilejší dítě římské matky, líbezné a zhýčkané jako Amfitríta na delfínu, třebaže chlípný loupežník Poseidón nebyl bohem Římanů, ale Řeků! Pověstná hrdost Pompejanů se však k minulosti neobracela zády, naopak: Každé dítě v Pompejích mluvilo latinsky a řecky a dovedlo recitovat Homéra, protože se ve škole učilo číst a psát a protože staří lidé dětem vyprávěli, že předkové Pompejanů uctívali na úpatí hory délského Apollóna, boha světla a věštby, když římský nárůdek byl ještě plebs bez kultury a tápal v temnotách. Ani Samnité, kteří Pompeje obsadili a jimž pak Pompejané přísahali, lépe řečeno museli přísahat věrnost, v nich nedokázali zlomit ono vědomí vlastní ceny, a Sulla „Šťastný“ – jak se sám vždycky nazýval – udělal dobře, když toleroval handlování svých veteránů, kteří na pompejskou 3