0036627

Kapitola 1

ALESSANDRA

V tajné komoře ve sklepení Lateránského paláce Úterý 21. února 1447 Kolem osmé večer „Okamžik!“ přerušila jsem bratra Giordana, když mi jedním dechem líčil přestálé událostí. To, co popisoval, bylo naprosto nepředstavitelné.

Benediktin se na mě podíval vytřeštěnýma očima, stále ještě naplněn děsivými vzpomínkami na minulou noc. Rozechvělé prsty sepnul jako k modlitbě a schoval je pod škapulířem svého hábitu. „Vaše Milosti?“ Máchla jsem ledabyle rukou. „Říkejte mi Alessandro, tak jako dřív.“ „Jak si přejete.“ Dobrotivé nebe, jak se třese! A ten uštvaný pohled! Ještě pořád se v něm zračí všechna ta hrůza. Mnich byl v šoku. Každým okamžikem mohl propuknout v hysterický pláč a zhroutit se. „Takže vy jste mrštil satanovi do tváře Šalomounovu závěť?“ zeptala jsem se jemně a uchopila ho za ruku. Měl ji ledovou.

Jako mrtvola.

Fra Giordano plaše pohlédl na papeže oblečeného v noční košili, jenž ho pozorně sledoval ze své postele, a stísněně přikývl.

Do ložnice Jeho Svatosti přišel už před hodinou a za tu dobu se neodvážil víc než jen kradmo pohlédnout na širokou postel s baldachýnem z purpurového sametu, mramorovou podlahu 17

a Giottovo Ukřižování na protější zdi. Kardinála Ludovika Scarampa, papežova nejbližšího důvěrníka, který se opíral o okno do Svatopetrského náměstí a mlčky si mnicha prohlížel, vůbec nevnímal.

Zato ze mě nespustil oči, byla jsem jeho pevnou oporou, a držel se mě za ruku. Znal už mého otce, když vládl v Římě jako papežský legát. A mě znal, když jsem jako dítě v Lateránu děsila benediktiny, protože v Římě se mělo za to, že chřestění kostí ďáblova papeže zvoní jako umíráček a že se úřadující papež nachází na smrtelném loži. Mého otce tenhle žert strašně rozčílil a můj strýc papež Martin se smál na celé kolo, když se o tom dověděl, a udělil mi milost… „Vy jste pohlédl satanovi do tváře?“ vyptávala jsem se dál.

Fra Giordano zavrtěl hlavou a sáhl si na vedlejší stůl pro svařené víno, z něhož se kouřilo. Ruka se mu třásla. Vzpomínání mu dávalo zabrat. Byl z toho krajně otřesený.

Když pak pohár odkládal, vyhnul se pohledu na Fra Giovanna da Capestrano. Generálního inspektora františkánů, jenž stál se zkříženýma rukama a vytaženými rameny vedle papežovy postele, se očividně bál. Inkvizitorův vzpurný postoj vyjadřoval nelibost, že otázky kladu já, kdežto on je odsouzený k mlčení.

Jak to, že je vůbec v Římě? říkala jsem si. Neměl by být správně v Aquile a držet tam postní kázání? Papež ho chtěl před několika lety jmenovat aquilským biskupem, ale Fra Giovanni da Capestrano odmítl – že své úkoly a poslání nechce omezit pouze na jedno biskupství.

A o mně říká, že jsem pyšná a namyšlená? On, jenž ve svých kázáních o pokání sám sebe označuje za „lstivějšího než démon a zpupnějšího než satan“? „Bože na nebi!“ ztratil inkvizitor sebevládu. „Co jste to tedy viděl, bratře?“ Předklonila jsem se a rozrušeného benediktina, vylekaného 18

inkvizitorovou vznětlivostí, jsem na uklidněnou uchopila za paži. „Bratře Giordano, jste si jistý, že jste stál před satanem?“ Pojal ke mně důvěru a podíval se mi do očí. „Já nevím… Ta postava byla celá v černém. Kapuci měla přes obličej a ještě stála ve stínu. Nemohl jsem…“ Zadrhl se a zahleděl do prázdna, jako kdyby ten hrůzný okamžik prožíval znovu.

Trpělivě jsem čekala. Byl tou chvílí plně zaujat a já ho z ní nechtěla vytrhovat násilím.

Koutkem oka jsem zpozorovala, že Fra Giovannimu da Capestrano opět srší z očí hněv. Papežovo autoritativní gesto ho zadrželo. Evžen se na svého generálního inkvizitora zamračil a ten skousl rty a sklopil zrak.

Fra Giordano se podíval na mě. „Víte, co bylo zvláštní?“ „Co?“ „Nebyla tam krev, i když mrtvola byla ještě teplá.“ Jeho hlas přicházel jakoby zdálky. „Ten dominikán vypadal, jako kdyby mu stáhli kůži zaživa. Hlavu a ruce měl utržené, oči…“ Fra Giordano polkl naprázdno. „Ale nikde žádná krev.“ Kardinál Ludovico Scarampo, papežův osobní lékař, vytáhl obočí. „Žádná krev?“ Fra Giordano se k němu ostýchavě obrátil. „Ne, Vaše Eminence. Ani kapka krve.“ Ludovico vážně pokývl hlavou, opětoval můj pohled a znovu se propadl do mlčení.

Navzdory napětí jsem cítila, jak se ve mně něco pohnulo. „Nevyléčitelná choroba“, jak papež Evžen se shovívavým úsměvem nazývá moje bušení srdce a odhodlání nenechat se nikým a ničím zadržet – mou horečku hledače pokladů. Zapomenuté evangelium v zasypané synagoze v Alexandrii, zlatá Boží schrána v labyrintu pod Chrámovou horou v Jeruzalémě a ztracené starověké rukopisy z Alexandrijské knihovny. Ty, jak doufám, najdu v Timbuktu. Každé tajemství mě přitahuje přímo magicky.

19

Přiznávám, měla jsem vztek, když mě můj sekretář před pátou ráno vytáhl z postele se zprávou od papeže, abych odložila odjezd do Timbuktu a okamžitě přišla do Vatikánu. Cestovní truhly jsem měla sbalené už několik dní. Tuhle expedici plánuji už devět let a zítra jsem chtěla konečně vyrazit. Po hádce s bratrancem jsem chtěla co nejrychleji zmizet z Říma. Když jsem jela na koni do Vatikánu, zklamání bylo ten nejmírnější ze všech mých pocitů. Evžen, jenž si všiml, jak mi oči jiskří vzteky, mě zpravil o nálezu ve sklepení pod Lateránským palácem.

Tajemné sklepení plné pavučin a prachu, kam lidská noha nevkročila dlouhá staletí. Truhly plné knih, jako třeba tajuplná Šalomounova závěť. Učený papež, o kterém se říká, že uzavřel pakt s ďáblem. Mrtvý dominikán a satan přímo osobně – Jeho Svatost mě nemusela přemlouvat dlouho, abych se podvolila. „Žádná krev,“ zopakovala jsem. „Co z toho usuzujete?“ Fra Giordano zvedl obě ruce. „Nevím…“ „To je přece naprosto jasné!“ rozčílil se Fra Giovanni da Capestrano. „Ten dominikán pomocí grimoáru zapřísahal ďá…“ „Bratře Giovanni! Vystavujete mou trpělivost těžké zkoušce!“ zahřímal papež a namáhavě se zvedl z polštářů. Monsignor Fantìn, měděně tygrovaný kocour Jeho Svatosti, který si hověl na přikrývce vedle papeže, vyskočil a utekl ke mně. „Nepřátelství mezi františkány a dominikány neschvaluji stejně jako váš nesmiřitelný postoj k Alessandře. Jakožto generální inkvizitor byste neměl vynášet rozsudek, dokud není vyšetřování uzavřeno. Alessandra je s případem obeznámena teprve necelou hodinu. Její dotazování bratra Giordana Savelliho ještě neskončilo. Dosud neviděla tajnou komoru ani neohledala mrtvého. A Šalomounovu závěť také nečetla.“ Monsignor Fantìn se mi otřel zvednutým ocasem o nohy, dychtivě se podíval ke mně nahoru a zamňoukal. Když jsem zašustila papírovým sáčkem s florentskými marcipánovými bonbony, vyskočil mi na klín a netrpělivě se po nich sápal. Potom se 20

mi s poživačným mlaskáním schoulil do klína a zavrtal do záhybů sukně. Pohladila jsem ho. „Vostra Santinitá!“ začal se naparovat Fra Giovanni, potom co se zhluboka prodýchal. „Alessandra je žena…“ „Ó ano! A jaká!“ „… nelegitimní dcera dominikánského mnicha a inkvizitora, který byl před lety málem zvolen vzdoropapežem. Žena, která sama vede ve Florencii veliký podnik s jednou z největších knihoven v Itálii a skriptoriem, které má víc kopistů, kaligrafů a knižních malířů než nějaký významný klášter. Žena, která chce odcestovat do Timbuktu, aby tam objevovala arabské rukopisy, heretická díla nevěřících, která chce přeložit a prodávat učencům po celém světě,“ pokračoval ve svém štvavém kázání. „Její rezolutní vystupování a humanistické vzdělání je zpupná arogance, která jí jako ženě nepřísluší, neboť je podle Božího zákona podřízena muži!“ Jinými slovy: ztělesňuji všechno, co chce Fra Giovanni ve svém svatém rozhořčení upálit na hranici. Bůh přede mnou ochraňuj křesťanstvo!

Papež Evžen udeřil pěstí do pokrývky, což jeho intimus Ludovico Scarampo vzhledem k obavám o zdravotní stav Jeho Svatosti vzal na vědomí se skřípěním zubů. „Bratře Giovanni! Kážete jako někdo, jehož radu by si všemohoucí Bůh měl vzít k srdci. A já jako jeho zástupce na zemi rovněž.“ V papežovi najednou opět ožil jeho benátský temperament. Přitom mu jeho osobní lékař po včerejším kolapsu při mši u svatého Petra nařídil co nejpřísnější klid. „Jenže vy, bratře Giovanni, nejste ani všemohoucí, ani vševědoucí, ani neomylný. Jste přesně to, z čeho obviňujete Alessandru: jste samolibý. A pyšný.“ „Beatissimo é Santissimo Padre!“ zapřísahal ho inkvizitor a zvedal přitom ruce. „Tato žena je kacířka, která studuje rukopisy antických filosofů a díla židovských a muslimských nevěřících, aby ospravedlňovala jejich bludné učení.“ 21

„Contessa Colonna požívá Naší neomezené důvěry!“ obořil se na něj papež a použil k tomu pluralis majestatis – pro zasvěcené to bylo jasné varování, aby Jeho Svatost v žádném případě už dále neprovokovali. Dokonce i jeho kardinálové stahovali hlavu mezi ramena, když byl papež v takovém rozpoložení. „Nestrpíme takovéto pomlouvání Její Milosti ze strany Našeho generálního inkvizitora, který se druhdy sám musel zodpovídat jako kacíř mému předchůdci v úřadě, papeži Martinovi!“ „Kacířka…,“ zopakoval Fra Giovanni urputně, jako kdyby mu zástupce Boží na zemi právě nestrhl zlatoskvoucí svatozář. „… která zastává velice neortodoxní názo…“ „Právě pro tyto neortodoxní názory a odvahu je zastávat si Alessandry ceníme měrou nejvyšší,“ přehlušil ho papež kategoricky – a Ludovico se na něj podíval velice ustaraně. „My víme, za co jí římská církev vděčí. Ve Florencii se přičinila, aby byzantský císař podepsal unijní dekret, a římská a řecká církev se tak po čtyřsetletém schismatu opět spojily. Jakou tedy myslíte, že má pro Nás cenu její ,neortodoxní chování‘?“ Fra Giovanni sepnul ruce jako k modlitbě, zahleděl se upřeně nad obraz Ukřižovaného naproti papežově posteli a zarytě mlčel. „Alessandro!“ „Svatý otče?“ „Budete ve vatikánském tajném archivu studovat Liber Pontificalis, kroniku papežů s životopisem Silvestra II., mého vznešeného předchůdce v úřadu. Doprovodíte bratra Giordana do Lateránu. Ten vám tam ukáže mrtvolu a zavede vás do komory, kde se mu zjevil satan.“ „Jak si přejete,“ přikývla jsem. „Přečtěte si Šalomounovu závěť. Dominikánský inkvizitor vám bude při vašem zkoumání nápomocen. Patrně neumí tak dobře řecky, hebrejsky a arabsky jako vy, ale já se postarám, abyste měla k ruce zkušeného exorcistu.“ „Svatý otče, to nebude…“ 22

„Bude, Alessandro. Trvám na tom… Nechte mě prosím domluvit, mé dítě!… Slibuji vám, že vám inkvizitor nebude působit stejné potíže jako bratři, kteří vám před dvěma lety měli pomáhat při objasňování vraždy v tajném vatikánském archivu. Žádná kázáníčka o slušnosti a morálce, žádné přednášky o pokoře a poslušnosti a ženské ctnosti trpělivého mlčení. Bratr Giovanni se smíří s tím, že to budete vy, kdo povede vyšetřování, a nikoli on.“ Zhluboka jsem se nadechla. „A vy, Alessandro,“ dodal s mírným úsměvem, protože mě dobře znal, „se smíříte s tím, že to bude on, a nikoli vy, kdo se utká se satanem…“ Zděšená se rychle probírám ze vzpomínek na rozhovor z dnešního časného rána a rozhlížím se po tajné komoře. Chvěji se po celém těle. Jako temná předtucha se do mě vkrádá jakýsi rušivý pocit.

Co to se mnou tak zacloumalo? Praskot žhavých uhlíků v topné nádobě vedle mě? Nebo vichřice, která pořád ještě profukuje skrz opuštěné sály Lateránského paláce?

Odsunu zpátky pozlacený papežský trůn, který jsem přitáhla před jednu velikou truhlu s knihami, a ženu se k probouranému vchodu do komory.

Zatajím dech a naslouchám hrobovému tichu v labyrintu koridorů a sklepení pod Lateránským palácem. Ale všude je klid.

Nárazy silného větru, který žene purpurové mraky po chmurném nebi nad Římem, nejsou tady dole v komoře slyšet.

Jsem tu sama – moje ozbrojená tělesná stráž čeká už celé hodiny v sousedním benediktinském klášteře, aby mě potom eskortovala do Colonnovského paláce.

Několik minut mě přemáhá nutkání proniknout hlouběji do temnoty labyrintu a najít příčinu toho, co mě vylekalo. Ale nakonec se obrátím a znovu usednu na trůn ďáblova papeže.

23

Na smrt unavená bořím obličej do dlaní a opírám se lokty o rozevřenou Šalomounovu závěť ležící na víku truhly. Poslední dny jsem připravovala svůj odjezd do Timbuktu. Bylo potřeba promyslet tolik věcí – vždyť mám Florencii i Řím opustit na téměř tři roky.

Povzdechnu si a znovu pak listuji v zažloutlých pergamenových stránkách griomáru, který jsem poslední hodiny zevrubně studovala. Řecký text, a tím jsem si dost jistá, pochází z prvního století.

Hebrejské a arabské komentáře vznikly dodatečně v pozdějších staletích. Samotná kniha byla vyrobena patrně v třetím nebo čtvrtém století. Zobrazení Belzebuba, jež tak vyděsilo Fra Giordana, k původnímu textu nepatří. Nepatří k němu ani židovská hvězda namalovaná krví na titulní stranu foliantu.

Prohlížím si první slova textu: Závěť Šalomouna, syna Davidova, krále Jeruzaléma, vládce nad všemi démony mezi nebem a zemí, s jejichž pomocí vystavěl Jeruzalémský chrám… Říká se, že pradávný grimoár sepsal sám moudrý král Šalomoun – a přitom byl řecký text napsán až tisíc let po jeho smrti.

Král v něm praví, že mu anděl Boží daroval prsten. Byla na něm pečeť ve tvaru magického hexagramu, židovské hvězdy. Pečeť dále obsahuje nevyslovitelné jméno Boží.

Zamyšleně vytáhnu amulet, který nosím na krku už dva roky, od té doby, co jsem se vrátila z Jeruzaléma. Hebrejský nápis na stříbrném přívěsku znamená: Kdo ví, že Bůh je na jeho straně, nemusí se bát. Pod ním se skvěje šesticípá hvězda, Šalomounova pečeť.

Rozpomínám se, jak jsem před dvěma lety v Jeruzalémě s Jaredem pomocí tohoto Božího jména rozluštila mapu templářského pokladu. Ten papyrus nás provedl labyrintem pod Chrámovou horou a pomohl nám vyřešit záhadu ztracené Schrány smlouvy Hospodinovy…

Snažím se opět soustředit na Šalomounovu závěť, ale je pro mne těžké vypudit Jareda ze svých myšlenek.

24

Ode dne, co odjel do Granady, ho postrádám tolik, až mě to mučí. V posledním dopise, který mi poslal před Vánocemi z Valencie, prosvítala mezi jeho toužebnými slovy naděje, že bych se přece jenom rozhodla navždy odejít z Říma a žít s ním v Granadě. A vyrážet na expedice až na konec světa, abych po návratu nacházela ten největší ze všech pokladů: naši lásku.

Jen s velikou námahou přeladím mysl na grimoár, který leží na truhle přede mnou.

Pečeť na Šalomounově prstenu obsahuje totéž hebrejské Boží jméno jako můj amulet. Tímto magickým prstenem si Šalomoun podrobil knížete démonů Belzebuba a donutil ho, aby se svou družinou démonů postavil chrám. Král píše, že svým prstenem démony zapečetil. Celá vyděšená si vybavuji, že zapečetěn byl i mrtvý dominikán, kterého jsme před pár hodinami zkoumali s kardinálem Scarampem: měl na hrudi vyřezanou židovskou hvězdu. A ani z téhle rány netekla krev.

Zavírám Šalomounovu závěť a rozhlížím se po komoře. Co se tu minulou noc odehrálo? Odkud ten dominikán přišel? V Santa Maria sopra Minerva, hlavním římském sídle řádu, žádného mnicha nepohřešují. Kdo byl onen řádový bratr, jehož kvůli těm strašným zohavením vůbec nelze identifikovat? Zapřísahal knížete temnot pomocí Šalomounovy závěti, rukověti čarodějů staré dlouhá staletí? Znamenala jeho smrt ukončení paktu se satanem?

Proč jeho roztrhaná mrtvola ležela právě v této tajné komoře pod hrobem ďáblova papeže, který se – podle děsuplné zvěsti – po uplynutí svého pontifikátu nechal zaživa rozsápat satanem?

A odkud se ta Šalomounova závěť vzala? Přinesl ji s sebou z Córdoby Gerbert z Aurillaku, jenž byl později zvolen papežem?

Legenda praví, že benediktinský mnich Gerbert odešel ze svého kláštera ve francouzském Aurillaku, aby mohl v Córdobě studovat díla „nevěřících“. Jeden arabský učenec ho tam naučil umění magie, dal mu velkoryse k dispozici svou obsáhlou knihovnu, leč zdráhal se poskytnout mu jednu konkrétní magickou knihu.

25

Gerbert grimoár ukradl a uprchl, rozhněvaný učitel ho pronásledoval. Gerbert pak pomocí tohoto foliantu vyvolal ďábla, aby ho chránil před pronásledovatelem. To bylo na začátku paktu se satanem. A na konci této smlouvy Gerbert usedl na Petrův trůn jako Silvestr II. Je tedy Šalomounova závěť oním tajuplným grimoárem z Córdoby? Nasvědčují tomu hebrejské a arabské komentáře na okrajích stránek. Francouzské poznámky však, soudě podle rukopisu, nenapsal Gerbert…

Opět zaslechnu jakési šourání a znovu sebou škubnu úlekem.

Tiché kroky, a přibližují se z labyrintu!

Vezmu z truhly s knihami svíčku, popoběhnu k díře ve zdi a pátravě hledím do tmavé chodby, která se na obou koncích ztrácí ve tmě.

Závan ledového vzduchu mi přinese pach studené vlhké země až do nosu. Je cítit jako… jako v hrobce. Celá se otřesu hrůzou.

Chvilku stojím, ani nedutám, a sleduji blikání plamínku svíčky, který musím chránit nastavenou dlaní, aby nezhasl. Byla to vichřice. Musela to být vichřice. Třeba se sem stahuje další bouřka, tak jako minulou noc. A přece… „Kdo je tam?“ zavolám rozechvělým hlasem.

Tiché šustění se vzdaluje.

Nerozhodně zůstávám stát. A co když to přece jenom nebyl náraz větru?

Pomalu se plížím do chodby. Vede dál do labyrintu. Dveře do sklepení jsou na obou stranách otevřené. Za nimi je tma jako v Dantově Pekle. A ticho jako v hrobě.

Svítím si do komory, kde leží na márách mrtvý dominikán.

Mnicha roztrhaného satanem se zatím nikdo neodvážil odnést do Lateránské baziliky, nejsvětějšího kostela křesťanstva. Váhavě vcházím dovnitř a pozoruji mrtvolu, již prve zkoumal Ludovico Scarampo. Místnost je prázdná. Jsem v ní sama.

26