KAPITOLA PRVNÍ
H
eather Simeonovou jsem poprvé spatřila na uzavřeném pokoji v nemocnici, kde ležela stočená do klubíčka. Tenkou modrou deku měla omotanou kolem těla a na zápěstích ostře bílé obvazy. Světlé vlasy jí téměř zakrývaly obličej. Přesto působila dojmem křehké krásy. Bylo to cosi v jejích vysokých lícních kostech, zpola ukrytých pod závojem vlasů, v krásně vykrouženém obočí, patricijském nose a jemném obrysu bledých rtů. Jen ruce měla v příšerném stavu, kůžičku kolem nehtů oškubanou do živa a samotné nehty celé zubaté. Nevypadaly jako okousané, spíš polámané. Jako ona sama. Její složku jsem si už pročetla a mluvila jsem i s psychiatrem z pohotovosti, který ji předchozí večer přijímal, a potom jsem si všechno prošla se sestrami, z nichž většina na psychiatrické jednotce intenzivní péče pracuje již léta. Byly pro mě nejlepším zdrojem informací. Během ranní obchůzky strávím s každým pacientem tak patnáct minut až hodinu, ale po zbytek času se ve své ordinaci v budově kliniky duševního zdraví zabývám pacienty, kteří jsou 7