NEVINNÉ
POTĚŠENÍ
1. kapitola
Somersham, hrabství Cambridgeshire Srpen 1818
V
évodkyně je tak velice… velice… no prostě okouzlující. Taková…“ Somershamský vikář pan Postlethwaite hledal s andělským výrazem slova. „Kontinentální, pokud mi rozumíte.“ Honorie Wetherbyová čekala u branky do dvora, až se objeví její kočár. Snažila se, ale nechápala. Informace od vikáře byly pro ni zásadní, ale ten člověk se vyjadřoval velice obecně. A ona tentokrát potřebovala být v obraze ještě víc než obvykle. Povzbudivě kývla hlavou a zkusila to konkrétněji. „Pochází vévodkyně z ciziny?“ „Vévodkyně vdova,“ rozzářil se pan Postlethwaite. „Teď na tom oslovení trvá. Z ciziny?“ Na chvíli se zamyslel. „Myslím, že by se to tak dalo vyjádřit. Narodila se ve Francii a byla v tom duchu vychovaná. Žije tu sice tak dlouho, že je jako místní, ale skutečně,“ usmál se spokojeně, „v našem omezeném prostoru působí výjimečně.“ To už Honorie pochopila. A právě proto potřebovala vědět víc. „Patří vdova k místní kongregaci? Nikde jsem tu o ní neviděla zmínku.“ Ohlédla se k upravenému kamennému kostelíku s farou a vybavila si, kolik je tam poděkování za podporu od různých rodin. Našla tam i zprávu o příspěvku Claypoleových, u kterých předešlou neděli začala pracovat. Nikde tu však neviděla erb se jménem a titulem. „Občas se tu zastaví,“ odpověděl pan Postlethwaite.
„
5
S TEPHANIE L AURENSOVÁ „Ale mají u sídla soukromou kapli, opravdu krásnou. Slouží v ní pan Merryweather. Vévodkyně je ve své oddanosti vskutku spolehlivá.“ Potom smutně zavrtěl hlavou. „Obávám se ale, že to není typické pro celou rodinu.“ Honorie odolala touze zaskřípat zuby. Jakou rodinu? Už tři dny se snaží tu informaci získat. Její nová zaměstnavatelka paní Claypoleová měla se svou dcerou Melissou, nyní Honoriinou paní, jasno: je osudem předurčena stát se další vévodkyní. A tak se o vévodovi a jeho rodině chtěla dozvědět co nejvíc. Právě jméno by jí v tom dost pomohlo. Ve vyšší společnosti se pohybovala teprve krátce, ale díky dlouhým dopisům od bratra Michaela měla o postavení jednotlivých rodin tvořících výlučný okruh, do něhož se narodila, spolehlivé informace. Kdyby zjistila jméno a titul, dostala by se o hodně dál. Lady Claypoleová jí sice celou hodinu vysvětlovala, proč je Melissa předurčena stát se vévodkyní, ale jméno šťastného vévody nezmínila. Honorie ji k tomu nenutila, protože usoudila, že se to stejně brzy dozví. Ještě svou paní moc neznala a potřebovala udělat dobrý dojem. Když se pak setkala s Melissou a její mladší sestrou Annabel, okamžitě zapudila myšlenku, že by se mohla zeptat jich. Tím by si jen koledovala o malér. Ze stejného důvodu se neobrátila ani na nikoho ze služebnictva. Ale brzy stejně bude všechno vědět, zajde do místního dámského spolku. Na den, kdy se jeho členky scházely, si zařídila volno, protože tam může navázat velice užitečné vztahy. Neuvědomila si, že v okolí se o vévodovi a vdově bude hovořit celkem běžně, protože sousedi je znají a vědí, o kom je řeč. Ona zatím ne. Jenomže ostatní dámy se na snahu paní Claypoleové proniknout mezi vysokou šlechtu dívaly natolik podezíravě, že i prostý dotaz by působil nepatřičně. Nakonec Honorie absolvovala hodinovou přednášku o tom, jak sehnat prostředky na novou střechu, aby si pak mohla důkladně prohlédnout kostel a všechny plakety, ale bezvýsledně. 6
NEVINNÉ
POTĚŠENÍ
Zhluboka se nadechla, odhodlaná položit přímou otázku. „Ke které –“ „Tady jsi, Ralphe,“ spěchala k nim po pěšině paní Postlethwaitová. „Promiň, že tě ruším, drahý.“ Usmála se na Honorii a otočila se zpátky k manželovi. „Přiběhl chlapec od paní Micklehamové. Naléhavě tě potřebuje.“ „Tady ho máte, slečno.“ Honorie se ohlédla a uviděla za sebou vikářova zahradníka, jak přivádí grošáka Claypoleových, kterého jí štolba zapřáhl do vozu. Kývla paní Postlethwaitové, proplula vrátky, která jí vikář podržel, uchopila opratě a nechala si zahradníkem pomoct na sedátko. Pan Postlethwaite stále zářil. „Budu se těšit, že vás v neděli zase uvidím, slečno Wetherbyová.“ Přikývla. „Nevím o ničem, co by mě mohlo zdržet.“ A pokud se do té doby nedozvím, kdo je ten šťastný vévoda, pomyslela si, když pobídla grošáka k chůzi, neodejdu, dokud v tom nebudu mít jasno. Zamračeně projížděla vesnicí. Teprve když za sebou nechala poslední domky, všimla si, jak vzduch ztěžkl. Pohlédla k obloze a zjistila, že se od západu ženou tmavé mraky. Honorii se strachem sevřela hruď. Před sebou viděla křižovatku. Cesta do Chatteris vede rovně, potom se stáčí na sever, přesně do cesty blížící se bouřce. A odtamtud to jsou do Claypole Hallu ještě tři míle. Když se jí do tváře opřel vítr, vyděsila se a polekal se dokonce i kůň. Přiměla ho zastavit a proklínala, že se zdržela tak dlouho. Nějaké jméno není otázkou života a smrti, ale blížící se bouřka ano. Zadívala se na pěšinu, která se u rozcestníku napojovala na cestu klikatící se posečenými poli do hustého lesa. Slyšela, že je to zkratka, která několik metrů před branou ústí na příjezdovou cestu do Claypole Hallu. Usoudila, že je to jediná možnost, jak se dostat domů dřív, než se bouře rozpoutá. K rozhodnutí jí stačil jediný pohled doprava, kde mraky narůstaly jako hrozivá vlna. Honorie se napřímila, 7
S TEPHANIE L AURENSOVÁ trhla opratěmi a rozjela se doleva. Kůň ji svižně vezl mezi poli, jejichž zlatavá barva pod hrozivými oblaky tmavla. Z lesa se ozvala rána. Honorie zabloudila pohledem před sebe mezi blížící se stromy. Že by pytláci? V takovém počasí venku? Ale temnota a bouře jim poskytují dobrý úkryt. Když se dostala až k lesu a pohltila ji zeleň, stále ještě uvažovala o podivném zvuku, Rozhodla se nevšímat si bouřky ani neklidu a nejistoty, které v ní narůstaly, a vrátila se v myšlenkách ke svým současným zaměstnavatelům a pochybám, jestli stojí za to do nich investovat své schopnosti. Když chceš něco zadarmo, nemůžeš si vybírat, řekla by kterákoli jiná vychovatelka. Ale Honorie není jen tak ledajaká guvernantka. Je dost bohatá na to, aby mohla žít z renty. Jen z vlastní vůle vyměnila poklidný život za možnost ukázat své schopnosti. To znamená, že si může zaměstnavatele vybírat; obvykle se jí to dařilo. Tentokrát si s ní ale osud zahrál a poslal ji ke Claypoleovým, kteří na ni velký dojem neudělali. Zvedl se vítr a po chvíli přešel v přerývané vytí. Kývající se větve hrozivě vrzaly a v korunách stromů hučelo. Přikrčila se a znovu se v myšlenkách vrátila ke Claypoleovým a jejich nejstarší dceři Melisse, která se měla stát vévodkyní. Ušklíbla se. Melissa byla štíhlá a poněkud nedovyvinutá, měla světlé vlasy a vypadala nevýrazně vybledle. Nevynikala životní energií, bylo ji sice vidět, ovšem nebylo ji slyšet. Sama ze sebe nevypravila ani dvě slova. Tedy dvě inteligentní slova. Jediné, co na ní Honorie shledala půvabným, byl její kočár. Na všem ostatním bude třeba tvrdě pracovat. V podrážděných úvahách nacházela úlevu před strachem, který v ní vyvolával pohled na oblohu, i když ji chránila plátěná střecha vozu. Odsunula stranou úvahy o vévodově identitě a věnovala se vlastnostem, o nichž v souvislosti se záhadným neznámým lady Claypoleová hovořila. Je prý uvážlivý, výborně se stará o pozemky; je dospělý, 8
NEVINNÉ
POTĚŠENÍ
ale ne starý, a jak ji lady ujistila, je připraven se usadit a začít plnit dětské pokoje. Ten člověk neměl podle lady Claypoleové žádné chyby. Že je vážný, zdrženlivý a skoro poustevník si doplnila Honorie, protože si nedokázala představit, že by někdo jiný projevil o Melissu zájem. Šedé mraky začaly černat. Honorie pevně svírala opratě. Minula dvě pěšiny mizící mezi stromy v tak hustém porostu, že nedokázala nic rozeznat ani na pár metrů. Cesta se před ní stáčela doleva. Kůň pokračoval. Honorie zjistila, že za zatáčkou se dostanou na vrcholek kopce. Když kůň ucítil, že se mu běží snáz, vyrazil a jí proklouzly opratě mezi prsty. Zaklela, uchopila je pevněji, zapřela se a zabrala. Po chvíli přetahování prudce cukla bez ohledu na to, jestli to koně bude bolet. S bušícím srdcem se jí nakonec podařilo zvíře zastavit. Zůstal na místě a celý se chvěl. Dívka se zamračila. Zatím nehřmělo. Zadívala se na cestu a uviděla v trávě ležet nějaké tělo. Strnula a v tu chvíli jako by ustal i vítr. „Panebože,“ vydechla. Odpovědělo jí jen šumění listů. Na cestu stékala kovově lesklá stružka čerstvé krve. Kůň nervózně přešlapoval. Honorie polkla, aby si uvolnila stažené hrdlo, a pokusila se ho uklidnit. Už se nemusela znovu dívat, jestli se lesklá kaluž vedle těla zvětšuje. Ten muž tu nemůže být dlouho. Někdo ho střelil, ale je možné, že ještě žije. Seskočila z vozu. Kůň klidně se skloněnou hlavou okusoval trávu na okraji cesty. Obtočila opratě kolem větve, stáhla si rukavičky a zastrčila je do kapsy. Pak se zhluboka nadechla a vykročila po cestě. Muž byl skutečně naživu. Bylo jí to jasné v tu chvíli, kdy poklekla vedle něho do trávy. Dýchal trhaně a překotně. Ležel na boku stočený do klubíčka a držel se za pravé rameno. Otočila ho na záda. Dýchání se zklidnilo, ale Honorie si toho sotva všimla. Fascinovaně sledovala, jak z otvoru v kabátě s každým nádechem tryská krev. Musí krvácení zastavit. Kapesník měla už připravený 9
S TEPHANIE L AURENSOVÁ v ruce, ale při pohledu na ránu si uvědomila, že to nebude stačit. Stáhla si modrý šál, který měla přehozený přes ramena, a začala ho skládat. Odhrnula mu kabát a přes košili na ránu přitiskla improvizovaný obvaz. Teprve v tu chvíli se podívala muži do tváře. Byl to mladý člověk, příliš mladý na to, aby zemřel. Rysy pobledlé tváře měl pohledně pravidelné, ještě v nich zůstala mladická jemnost. Husté hnědé vlasy mu padaly do čela a nad zavřenýma očima se klenulo hnědé obočí. Dívala se na lepkavě mokrou rudou skvrnu pod rukama. Uvědomila si, že šál a kapesník nestačí. Vytáhla muži jehlici z vázanky, tu uvolnila, složila a přitiskla na ránu. Vtom zaburácel první hrom. Honorie slyšela grošáka neklidně zahrabat kopyty. Vzhlédla a jen bezmocně sledovala, jak kůň vyrazil a opratě utrhly větev, kolem které byly omotané. Oblohou projel blesk. Světlo sice ztlumily husté stromy, ale stejně byla najednou cesta zcela osvícená. Honorie pevně zavřela oči a ze všech sil se snažila zahnat vzpomínky. Zaslechla zasténání. Otevřela oči, pohlédla dolů, ale zraněný muž byl stále v bezvědomí. „To je nádhera.“ Rozhlédla se kolem. Skutečnost byla zdrcující. Je sama v lese míle od přístřeší a bez vozu i koně v kraji, který poprvé zahlédla před čtyřmi dny, a nad hlavou jí zuří bouřka, která rve listí ze stromů. Jako by to nestačilo, vedle ní leží těžce raněný muž. Jak by mu mohla pomoct? Nic ji nenapadalo. Potom se v hukotu bouřky ozvalo dunění kopyt. Nejdřív si myslela, že se jí to jen zdá, ale zvuk sílil a blížil se. V poslední chvíli vyskočila a postavila se doprostřed cesty. V tu chvíli se otřásla zem, a když vzhlédla, dívala se smrti do očí. Obrovský černý hřebec zaržál a vzepjal se. Podkovy jen o kousek minuly její hlavu. Na koni seděl podobně hrozivě vyhlížející člověk, celý v černém a s neuvěřitelně 10
NEVINNÉ
POTĚŠENÍ
širokými rameny. Díky výrazným rysům působil divoce, připomínal samotného ďábla. Kopyta dopadla na cestu těsně vedle jejích nohou. Kůň divoce frkal, poulil oči a trhal opratěmi. Pokusil se dostat k ní hlavu, ale muž mu to nedovolil. Jezdec v černém napínal svaly na rukou i na nohou. Chvíli se s koněm potýkal, až nakonec zvíře uznalo porážku a zklidnilo se. Honorie se srdcem v krku na muže pohlédla. I přes panující přítmí poznala barvu očí. Světle zelené, vědoucí a vševidoucí oči, usazené pod výrazným černým obočím představovaly dominantní rys tváře. Jejich pohled pronikal do hloubky a hypnotizoval. V tu chvíli byla přesvědčená, že si ďábel přišel pro někoho, kdo patří peklu, a ji vezme s sebou. Potom vzduch kolem ní zmodral.
11
Rodokmen klanu Cynsterů
Lady Eleanor McEneryová (†)
Sebastian, pátý vévoda ze St. Ives (†)
Helena Rebecce Almira ARTHUR Louise de Stansion, Butterworthová Vennacombeová komtesa d’Lisle (†) (vdova)
GEORGE
Horatia Rotherwellová
Augusta
Herbert, markýz z Huntly
MARTIN
Lady Celia Hammondová
CHARLES SYLVESTER, ĎÁBEL, šestý vévoda ze St. Ives
SPENCER, VANE
HARRY, DÉMON
RICHARD, SKANDÁL
RUPERT, GABRIEL ALASDAIR, LUCIFER
BARTHOLOMEW [TOLLY] Amanda
Heather
Amelia
SIMON
Henrietta
Mary
Elizabeth
Angelica