1. kapitola
Říjen 1819 Northamptonshire
M
ěli bychom sebou hodit. Zdá se, že se za námi žení všichni čerti.“ „Cože?“ Vane Cynster sebou trhl, protože hlas ho vyrušil z úvah. Zvedl hlavu, rozhlédl se a všiml si svého štolby Duggana. Neunikla mu ani hradba zlověstně černých mraků za ním. „Zatraceně!“ Podíval se dopředu a švihl opratěmi. Oba siváci zapřažení do lehkého vozu vyrazili kupředu. Znovu se ohlédl. „Myslíš, že tomu unikneme?“ Duggan při pohledu na bouřkové mraky zavrtěl hlavou. „Jsme tak tři míle před tím. Možná pět. Do Ketteringu se už nestihneme vrátit a do Northamptonu je ještě daleko.“ Vane tiše zaklel. Netrápilo ho však pomyšlení na to, že zmokne. Zoufale přejížděl očima po hřbetech koní a po okolí a hledal nějakou možnost úniku. Před několika minutami uvažoval o Ďáblovi, svém bratranci, vévodovi ze St. Ives, a o manželce, kterou mu nadělil osud. Byl to jeho nejlepší přítel, prožili společně dětství. Honorie, nyní vévodkyně ze St. Ives, nařídila Vaneovi a dalším čtyřem svobodným mládencům z rodiny, aby přispěli na střechu kostela v Somershamu nedaleko rodinného sídla, ale také aby se zúčastnili jeho vysvěcení. Pravda, peníze, které měli darovat, získali ze sázky, s níž nesouhlasila Honorie ani jejich matky. Rčení,
„
7
S TEPHANIE L AURENSOVÁ že Cynsterové se žení jen se ženami, před nimiž se musí mít stále na pozoru, se v této generaci uplatnilo stejně jako v těch předešlých. O důvodech se žádný z mužů nechtěl šířit. Právě proto se teď Vane ze všech sil snažil dostat bouři z cesty. Ďábel s Honorií se řízením osudu setkali právě za bouře, a za okolností, které nevyhnutelně vedly k pozdějšímu sňatku. A Vane nechtěl pokoušet osud. „Bellamy Hall,“ vyhrkl a chytil se té myšlenky jako tonoucí stébla. „Minnie nám poskytne přístřeší.“ „To je nápad,“ nadchl se i Duggan. „Odbočka musí být už blízko.“ Byla za dalším zákrutem. Vane zabočil v plné rychlosti, ale vzápětí zaklel a zpomalil. Úzká pěšina neměla tak pevný povrch jako cesta, ze které sjeli. Měl své koně příliš rád, než aby riskoval jejich zranění. Soustředil se, aby mohli jet co nejrychleji, protože stále vnímal nezvyklé stmívání i zvedající se vítr. Po obědě vyjel ze Somershamu, Ďáblova hlavního sídla, když předtím strávil dopoledne v kostele při svěcení střechy, kterou se svými bratranci zaplatil. Chtěl navštívit přátele poblíž Leamingtonu, tak nechal Ďábla, aby si užíval manželky a syna, a rozjel se na západ. Předpokládal, že dojede do Northamptonu, kde využije služeb hostince U Modrého anděla. Jenomže díky osudu bude nocovat s Minnie a jejími hosty. No, alespoň bude v suchu a bezpečí. Přes živé ploty na levé straně zahlédl Vane v dálce vodu. Pod temným nebem měla olověnou barvu. Řeka Nene je neklamným znamením, že Bellamy Hall není daleko. Sídlo stálo na povlovném svahu s výhledem na řeku. Naposledy tu byl před mnoha lety, nevzpomínal si ani přesně před kolika. O vlídném přijetí ale nepochyboval. Araminta, lady Bellamyová, která představovala výstřední pozůstatek po bohatém manželovi, byla jeho kmotrou. Sama děti nikdy neměla, ale s ním vždycky zacházela jako se sobě rovným a časem se stali dobrými přáteli. 8
S V Ů D C O VA
PŘÍSAHA
Jako dcera vikomta se Minnie narodila do vysoké společnosti. Když její manžel sir Henry Bellamy zemřel, stáhla se do ústraní, žila převážně v Bellamy Hall a vedla domácnost plnou chudých příbuzných a podivných vyžírků. Když se jí jednou zeptal, proč se takovými lidmi obklopuje, vysvětlila mu, že v jejím věku už je pro ni pozorování lidské povahy hlavním zdrojem zábavy. Sir Henry jí zanechal dost prostředků, aby si mohla takový život dovolit, a sídlo Bellamy Hall je tak obrovské, že se tam všichni bez problémů vejdou. Občas si se společnicí paní Timmsovou vyjely do Londýna a zbytek domácnosti nechaly v Northamptonu. To ji Vane vždycky navštívil. Mezi stromy se vynořily gotické věžičky a vzápětí se ocitli před otevřenými železnými vraty. Vane se spokojeným úsměvem projel dovnitř. Dokázal to. Unikl vichřici, osud ho nemůže zaskočit. Vedl koně po příjezdové cestě. Mohutné křoviny se ve větru ohýbaly a staré stromy vrhaly na cestu bizarní stíny. Na konci příjezdové cesty se rýsovalo temné, chmurně vyhlížející sídlo s množstvím oken, která v přítmí působila jako vyhaslé oči. Gotická vznosnost by v těsné blízkosti dalších zdobných prvků završených noblesní okázalostí měla působit nepatřičně, ale dům se zčásti ukrýval v přerostlém parku, takže jeho ošklivost nevynikala. Když Vane projížděl přes okrouhlé nádvoří a mířil ke stájím, napadlo ho, že dům odpovídá povaze své majitelky a její zvláštní domácnosti. Cestou neviděl žádné známky života. Ve stájích bylo ale rušno, štolbové připravovali koně na blížící se bouři. Vane nechal Duggana i koně v péči hlavního štolby Grishama a vyrazil pěšinou mezi keři k domu. Po chvíli se objevil zanedbaný trávník, který pokračoval za roh jednoho z domovních křídel. Vane věděl, že tam je postranní vchod, hned za trávníkem s množstvím kamenů, pozůstatků starého opatství, na němž bylo sídlo zčásti vybudované. Zbořeniště bylo rozsáhlé a stavba 9
S TEPHANIE L AURENSOVÁ vznikla jako hostinský dům k opatství, jinak by ji v době po rozpuštění parlamentu zbořili. Za rohem se objevily ohlazené pískovcové kvádry rozeseté po zeleném koberci. Uprostřed se tyčil k temné obloze jediný oblouk, který zbyl z lodi kostela. Vane se usmál. Všechno je tak, jak si to pamatuje. Za dvacet let se v Bellamy Hall nic nezměnilo. Obešel roh – a zjistil, že se mýlil. Zarazil se a překvapeně zamrkal. Chvíli stál jako přimrazený, tak ho pohltil obraz před ním. Když se vzpamatoval, vykročil po trávníku směrem k velkému francouzskému oknu dva kroky od půlkruhového záhonu. Ocitl se těsně za dámou ve větrem čechraných mušelínových šatech, sklánějící se nad květinami. „Taky bys mi mohla pomoct,“ prohodila Patience Debbingtonová zamračeně ke své kočce Myst, která seděla s netečným výrazem mezi rostlinkami. Dívka si odhrnula neposlušné kadeře a pokračovala: „Někde to tady musí být.“ Myst sotva mrkla velkýma modrýma očima. Patience se s povzdechnutím natáhla co nejdál před sebe a pátrala mezi květinami. Tuto pozici bylo těžké označit za elegantní, natož za stabilní. Nemusela se ale bát, že ji někdo v předklonu zahlédne, všichni se převlékali k večeři. A právě to by teď měla dělat i ona. Jistě by to i dělala, kdyby si nevšimla, že drobná stříbrná vázička, která zdobila parapet okna, zmizela. Nechala okno otevřené a Myst jím volně odcházela a vracela se, takže vázičku zřejmě shodila. A ta se nemohla odkutálet jinam než do záhonu. Radši opomněla skutečnost, že kočka nikdy nic neshodila. Bylo to lepší než připustit, že by znovu udeřil záhadný zloděj. „Není tady,“ zamručela, „alespoň ji tu nikde nevidím.“ Stále skloněná se obrátila k Myst. „Ty ano?“ Kočka znovu zamrkala, pohlédla někam za dívku, elegantně se napřímila a vykročila ze záhonu. 10
S V Ů D C O VA
PŘÍSAHA
„Počkej!“ zavolala na ni Patience a ze všech sil se snažila udržet rovnováhu. „Blíží se bouře, teď není dobrá chvíle na lovení myší.“ Konečně se jí podařilo narovnat se a pohled jí padl přímo na velká okna spodního salonu. Na pozadí zlověstně temných mraků uviděla kousek za sebou stát cizího člověka. Prudce se otočila a zadívala se mu přímo do očí – tvrdých, šedivých a i v přítmí světlých očí. Díval se na ni, ale z jeho výrazu nedokázala nic vyčíst. Stál pár kroků od ní, vysoký, elegantní a podivně odtažitý. Patience najednou ucítila, jak se jí podpatky boří do měkké hlíny stále hlouběji a hlouběji. Ztrácela pevnou půdu pod nohama. S vytřeštěnýma očima překvapeně vydechla: „Ach!“ a s rozpaženýma rukama se začala sklápět dozadu. Muž zareagoval nečekaně rychle, chytil ji za ruce a přitáhl k sobě. Ocitla se mu na hrudi a tiskla se k němu stehny. Vyděšeně zalapala po dechu. Muž ji držel v pevném sevření. Hruď měl jako skála a vnímala ji stejně jako zbytek jeho těla, jako by byl z ohebné pružné oceli. Nemohla nic dělat, byla zcela bezmocná. Vzhlédla a střetla se s cizincovým pohledem. Sledovala, jak mu šedé oči potemněly. Vnímala, že se soustřeďuje jen na ni, a zachvěla se vzrušením. Poplašeně zamrkala a sklouzla pohledem k mužovým rtům. Fascinovaly ji tak, že od nich nemohla odtrhnout pohled – úzké, ale dokonale tvarované. Najednou jako by zjemněly; dívka naprázdno polkla a docházel jí dech. Jak se pohnula, posunula se ňadry po jeho hrudi a pevněji se k němu přitiskla. Od bradavek k patám ji zaplavilo horko. Znovu zalapala po dechu, ale nedokázala se ubránit chvění. Neznámý muž stiskl rty a upjatá tvář ztvrdla. Prsty pevně svíral její paže. K jejímu překvapení ji zvedl a opatrně postavil na pevnou zem o metr dál. 11
S TEPHANIE L AURENSOVÁ Potom ji pustil, ustoupil dozadu a nedbale se uklonil. „Vane Cynster,“ představil se s lehce zdviženým obočím. „Přijel jsem navštívit lady Bellamyovou.“ Patience zamrkala. „Ach… ano.“ Netušila, že muži se dokážou pohybovat tak pružně – zvlášť muži jako on. Byl vysoký, štíhlý, ale svalnatý, a pohyboval se s půvabnou samozřejmostí a neodolatelným kouzlem. Slova pronesená hlubokým hlasem by si snadno spletla s duněním bouřky, ale vytrhla ji ze snění. Snažila se posbírat myšlenky a ukázala na dveře po své pravici. „Už zvonili k večeři.“ Vane zachytil její pohled a snažil se ovládnout prohnaný úsměv. Není potřeba oběť vyplašit příliš brzy. Výhled, jaký se mu teď naskytl na plné křivky vyplňující šaty z krémového mušelínu, byl stejně lákavý jako předtím pohled na pozadí rýsující se pod tenkou látkou. Nemohl se rozpomenout, kdy ho něco naposledy tak upoutalo a mučivě probudilo jeho smysly. Dívka byla poměrně vysoká, dosahovala mu k ramenům. Bohaté tmavě hnědé vlasy měla svázané do volného uzlu, z něhož vykukovaly neposlušné kadeře a kroutily se jí na krku a kolem uší. Velké hnědé oči lemovaly husté řasy, nad nimi se klenulo jemné obočí. V přítmí z nich ale nedokázal nic vyčíst. Světlá pleť jí zářila a ve tváři vynikal rovný nos. Její růžové rty si přímo říkaly o polibek. Lákaly ho, když byla tak blízko, ale líbat neznámou dívku dřív, než je oficiálně představí, to není dobrý nápad. Jeho mlčení jí umožnilo, aby se vzpamatovala. Cítil, jak se začíná mračit a narůstá v ní odpor. Vane se neubránil úsměvu. Přesně věděl, co by s ní nejradši dělal, zbývalo jen dohodnout místo a čas. „A vy jste…?“ Dívka přimhouřila oči a napřímila se. „Patience Debbingtonová.“ Zarazil se, jako by ho zasáhla rána. Zíral na ni a cítil, jak se mu svírá hruď. Po chvíli se vzchopil. Pak zvítězily pochybnosti. Sklouzl pohledem k její levé ruce. Žádný prsten ji nezdobil. Ale ona přece nemůže být svobodná – musí jí být kolem 12
S V Ů D C O VA
PŘÍSAHA
pětadvaceti, mladší dívky nemají tak plně vyvinuté tvary. Byl si tím jistý, vždyť studiem ženských křivek se zabývá polovinu života a v této oblasti je skutečně odborník. Možná je vdova, to by bylo ještě lepší. Mladá žena si ho prohlížela, i když se snažila to dělat skrytě. Vane ucítil její bezelstný pohled a okamžitě v něm ožil lovec. Vzápětí se ale vrátily obavy. „Slečna Debbingtonová?“ Dívka vzhlédla a přikývla. Vane téměř zasténal – nemajetná stará panna bez přátel a styků. Mohl by si ji vydržovat jako milenku. Vzápětí odpověděla na nevyslovenou otázku, jako by mu četla myšlenky: „Jsem neteř lady Bellamyové.“ Její slova se ztratila v zadunění hromu. Vane v duchu zaklel a ze všech sil se snažil nesměřovat svou zlobu k nebesům. Osud na něho hleděl oříškově hnědýma očima. Oříškově hnědýma očima plnýma nesouhlasu. „Když půjdeme tudy,“ ukázala Patience ke dveřím a hned k nim vykročila, „požádám Masterse, aby tetu informoval o vašem příjezdu.“ Přitom se nijak nesnažila zakrývat pochybnosti. „Teta vás očekává?“ „Ne – ne, ale určitě mě ráda uvidí.“ Je možné, že v jeho zdvořilém tónu zaslechla náznak výčitky? Polkla a pokračovala dál. Neustále vnímala jeho blízkost. Ze všech sil se jí podařilo ovládnout a vrátila se k věcnému tónu. „Pokud počkáte v salonu – to jsou první dveře vpravo –, Masters vás vyzvedne, až bude teta připravena vás přijmout. Jak už jsem řekla, všichni se převlékají k večeři.“ „Jistě.“ Patience se zastavila u postranního vchodu a naskočila jí husí kůže. Vnímala pohled jeho šedivých očí na citlivé kůži na krku. Ztuhla a snažila se zachovat klid. Sklopila pohled, odhodlaná nepodívat se mu do očí. S bojovně vztyčenou hlavou sáhla po klice. 13
S TEPHANIE L AURENSOVÁ V tu chvíli zůstala jako přimrazená. Zastavil se těsně za ní a natáhl se po klice sám. Sledovala, jak ji uchopil dlouhými prsty. Cítila ho pár centimetrů za sebou a byla obklopená jeho mužnou silou. Měla pocit, jako by se ocitla v pasti. Potom se ruka pohnula a dveře se rozlétly. Patience s bušícím srdcem zalapala po dechu a vykročila do ztemnělé chodby. Aniž by zvolnila krok, přes rameno oznámila: „Promluvím s Mastersem. Teta vás jistě nenechá dlouho čekat.“ Potom zmizela za rohem. Vane ji ode dveří sledoval přimhouřenýma očima. Neuniklo mu, jak ji jeho dotek rozrušil, všiml si zachvění, které nedokázala zakrýt. Vyložil si to jako příslib toho, co by mohlo následovat. Sklouzl pohledem k šedivé kočce, která se Patience Debbingtonové točila kolem sukní. Seděla na koberci a prohlížela si ho. Vstala, otočila se a s ocasem vysoko vztyčeným vykročila chodbou. Vzápětí se ale zarazila, obrátila hlavu a upřela na něho pohled. „Mňau.“ Z panovačného tónu Vane usoudil, že to není kocour. Za ním se rozzářil blesk. Otočil se a vzápětí zaduněl hrom a otevřela se nebesa. Spustil se liják zaplavující krajinu provazy deště. Osud nemohl promluvit jasněji – únik není možný. Zamračeně zavřel dveře a vydal se za kočkou.
„To je ale příjemné překvapení!“ zářila Araminta, lady Bellamyová. „Samozřejmě tu zůstaneš. Za chvíli je ale večeře, tak buď stručný. Jak se všichni mají?“ Vane se opíral ramenem o krbovou římsu. Plnou postavu proti němu halilo hedvábí a krajky a šedivé vlasy ukrýval vdovský čepec. Minnie ho sledovala chytrýma zářícíma očima. Spočívala v křesle před krbem a vedle ní seděla její společnice paní Timmsová, dáma neurčitého věku. Vane chápal, že „všichni“ znamená Cynsterové. „Mládeži se daří – Simon začíná studovat v Eatonu, 14
S V Ů D C O VA
PŘÍSAHA
Amelie s Amandou se zabydlují ve společnosti a líbí se jim každou chvíli někdo jiný. Starším se vede dobře a plní své povinnosti ve městě. Jen Ďábel s Honorií zůstali ještě na venkově.“ „Určitě se nemůže nabažit dědice. Ale řekla bych, že jeho žena ho bude držet zkrátka,“ zasmála se Minnie a zvážněla. „O Charlesovi stále nic nového?“ „Ne, jeho zmizení zůstává záhadou,“ odpověděl Vane zachmuřeně. Minnie zavrtěla hlavou. „Chudák Arthur.“ Povzdechla si a upřela na Vanea zvědavý pohled. „A co ty a tvoji bratranci? Pořád jsou z vás všechny dámy na nohou?“ „Spíš jsou na zádech,“ zamumlala paní Timmsová nad pletením. Vane se usmál. „Děláme, co je v našich silách.“ Minnie spiklenecky mrkla a Vane si uhladil rukáv. „Půjdu se převléknout, ale nejdřív mi řekněte, kdo je v domě.“ „Pěkná banda budižkničemů,“ nechala se slyšet paní Timmsová. Minnie se zasmála a vytáhla ruce ze šálu. „Počkej,“ zamyslela se a začala počítat na prstech. „Je tu Edith Swithinsová, Bellamyho vzdálená příbuzná. Je sice trochu přihlouplá, ale jinak neškodná. Hlavně nedávej najevo zájem o její krajky, to je pak záležitost na hodinu. Pak Agatha Chadwicková, ta se provdala za nešťastníka, který trval na tom, že přepluje Irské moře v malém člunu. Samozřejmě to nedokázal, tak je Agatha se synem a dcerou u mě.“ „Dcerou?“ Minnie vzhlédla a zadívala se Vaneovi do očí. „Angela. Je jí šestnáct, ale už se vyzná. Kdybys jí jen naznačil zájem, omdlela by ti v náručí.“ „Díky za varování,“ ušklíbl se. „Henry Chadwick může být tak asi ve tvém věku, ale jinak je úplně jiný,“ poznamenala Minnie a změřila si Vaneovu svalnatou vysokou postavu v těsných kalhotách, vysokých botách a na míru šitém kabátu, který prozrazoval široká ramena. „Určitě by mu prospělo podívat se na tebe.“ 15
S TEPHANIE L AURENSOVÁ Vane zvedl tázavě obočí. „A koho tu máme ještě?“ zamračila se Minnie a upřela pohled na prsty. „Edmond Montrose je naším dvorním básníkem a dramatikem. Nemusím připomínat, že sám sebe řadí hned za Byrona. A pak Generál a Edgar, ty si určitě pamatuješ.“ Vane přikývl. Generál, energický muž s vojenským vystupováním, žil v Bellamy Hall už řadu let. Generál nebyla jeho hodnost, ale přezdívka. I Edgar Polinbrooke žil u Minnie už dlouho. Rád se napil, považoval se za hráče, ale ve skutečnosti to byl prostý a neškodný člověk. „Nezapomeňte na Whitticombea,“ vložila se do hovoru paní Timmsová. „Jak bych mohla,“ vydechla Minnie. „A na Alici.“ Vane zvedl tázavě obočí. „Pan Whitticombe Colby a jeho sestra Alice,“ vysvětlovala. „Humphreyho vzdálená sestřenice a bratranec. Studoval na kněze a napadlo ho zpracovat historii opatství Coldchurch.“ Na jeho rozvalinách stálo nyní sídlo. „A Alice – je prostě Alice,“ usmála se Minnie. „Je jí už přes čtyřicet, a i když to připouštím nerada, s nikým tak chladným, nesnášenlivým a plným předsudků jsem se ještě nesetkala.“ Vaneovo obočí se posunulo ještě výš. „Asi by bylo moudré se jí vyhnout.“ „Ano,“ přikývla Minnie soucitně. „Když se k ní přiblížíš, dostane nejspíš při pohledu na tebe hysterický záchvat.“ Vane se zamračil. „Myslím, že to je všechno. Ale ne, ještě jsem zapomněla na Patience a Gerrarda. To je moje neteř a synovec.“ Při pohledu na Minniin rozzářený výraz se Vane ani nemusel ptát, jestli má své mladé příbuzné ráda. „Patience a Gerrard?“ „Děti mé mladší sestry. Jsou sirotci. Gerrardovi je sedmnáct a po otci zdědil Grange, pěkné malé sídlo v Derbyshiru.“ Minnie se na chvíli zamyslela. „Jsi moc mladý, 16
S V Ů D C O VA
PŘÍSAHA
na sira Reginalda Debbingtona si asi nepamatuješ. Zemřel před jedenácti lety.“ Vane se chviličku probíral vzpomínkami. „Byl to ten, co si srazil vaz?“ Minnie přikývla. „To je on. Moje sestra Constance zemřela před dvěma lety. Patience se o bratra starala, když Reggie zemřel.“ Minnie se usmála. „Mám s ní své úmysly.“ Vane se na ni zadíval. „Opravdu?“ „Ona se o svou budoucnost vůbec nestará a tvrdí, že se vdá, až se usadí její bratr.“ „Patience se příliš soustřeďuje na jeden cíl,“ zamručela paní Timmsová. Minnie si složila ruce v klíně. „Rozhodla jsem se vzít Patience s Gerrardem příští rok na společenskou sezonu do Londýna. Ona si myslí, že se bratr potřebuje trochu otrkat.“ Vane se zatvářil pochybovačně. „Zatímco ve skutečnosti si hodláte zahrát na dohazovačku, že?“ „Přesně tak,“ rozzářila se Minnie. „Patience má dokonce i malé věno. Až ji uvidíš, musíš mi říct, v jakých kruzích můžeme hledat.“ Vane vyhýbavě sklopil hlavu. Z dálky se ozval gong. „Zatraceně!“ Minnie si upravila klouzající šál. „Budou čekat v salonu a uvažovat, co se děje.“ Mávla na Vanea. „Jdi se upravit. Moc často se tu nezastavíš, a když se konečně objevíš, chci tě ukázat v plné parádě.“ „Vaše přání je mi rozkazem, drahá kmotro,“ uklonil se mladík a zářivě se usmál. „Cynsterové nikdy nenechávají dámy neuspokojené.“ Paní Timmsová si odfrkla tak, až se zakuckala. Vane rychle odešel a za ním se ozývalo kašlání a naléhavý šepot.
17