0036512

~ 1~ Kněz stojí stranou, čeká, až utichne piano, a pak přejde ke kazatelně. Pokaždé obdivuju, jak je vysoký, a přemýšlím, jestli se kvůli církvi nevzdal kariéry v NBA, nebo třeba neuslyšel volání Boha, protože mu byl o něco blíž než většina smrtelníků.

Sedím mezi svými dětmi – po pravici mám čtyřletou Addie, jejíž nohy v bílých ponožkách jsou natažené na kostelní lavici a černé lakovky s přezkou o ni vržou jako stěrače, a po levici osmiletého Drewa, který má na sobě vyžehlené kalhoty barvy khaki a na klíně knihu žalmů. Vedle něho sedí můj manžel Gordon, pohled upírá na oltář a nábožně čeká, až začne evangelium.

Působíme jako dokonalá rodina a já to ráda předstírám.

Otec Kimball shlédne na své farníky: „Vítejte, mí bratři a sestry v Kristu, milované děti Boží…“ Drew vedle mě se zavrtí. Gordon chlapcovo ošívání utne pevným stiskem jeho kolena. Vezmu Drewovu ruku do své, abych ho zklidnila. Nikdo v našem malém klanu nemá močák ze železa. Úkosem vrhnu pohled na Gordona. Čelist má sevřenou. Nebude nadšený, pokud Drew uprostřed bohoslužby vstane. Pochopitelně ještě méně ho nadchne, jestli se Drew počurá. „V prvním čtení z Knihy Izaiášovy jsme slyšeli, že Hospodin pravil: ,Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepře-

8

Suzanne RedfeaRnová

mítejte.‘ Když Hospodin vyřkl tato svatá slova, přikázal svým dětem, aby minulost nechaly za sebou a otevřely dveře do lepší budoucnosti…“ Vzdychnu. Nechci poslouchat o odpuštění. Dneska ne.

Za otcem Kimballem zaujímá pozici na kříži Ježíš v posledním okamžiku mučednické smrti. Vpravo od něj se na nás andělsky usmívá svatá Kateřina, podle které kostel nese jméno, vytesaná z mramoru, ještě krásnější a dokonalejší, než kdy v životě vůbec byla.

Usměju se na ni, stejně jako to dělám většinu svého života každou neděli. Když umřela, byla skoro o deset let mladší, než jsem teď já, ale její odkaz žije bezmála tisíc let, což je na prostou dívku ze čtrnáctého století úctyhodný výkon.

Kateřina byla dvacátá pátá z šestadvaceti dětí narozených v chudé sienské rodině. V sedmi letech prohlásila, že měla vidění Boha, a díky tomuto zážitku mu zasvětila své panenství.

Příštích dvanáct let strávila v cele o velikosti třikrát jeden metr, kde se modlila, postila a třikrát denně se bičovala, dokud ji nenavštívil Kristus a na prst jí nenavlékl prsten (který mohla vidět pouze ona), přikázal jí, aby ukončila léta samoty a vstoupila do služeb Boha.

Dominikáni v Římě dodnes uchovávají její ostatky v kostele Panny Marie nad Minervou a její hlava je uložena v kostele sv. Dominika v Sieně.

Pod Kateřininým zpodobením je vyrytý její citát: Zatoužíte-li po pomstě a spravedlnosti, vykonejte je na mne, bědné nešťastnici, a uložte mi všeliké trýzně a muka, jež se vám zlíbí, dokonce i smrt. Věřím, že skrze ohavnost mých hříchů staly se mnohé špatnosti, neštěstí a nepořádky. Na mne tedy, své bídné dceři, učiňte jakoukoli pomstu, již se vám zachce. Ach, na mne, otče, jež zmírám zármutkem a nemohu zemřít!

Koukám na tu svatou tvář, která na mě shlíží shůry, a pomyslím si: Dneska by tě diagnostikovali jako neurotickou bi-

zavři

očka Svý

9

polární narcistku se sklonem k masochismu, která se z tebe stala nejspíš proto, žes byla v pořadí pětadvacáté dítě, tví rodiče byli už unavení, a tudíž ti nevěnovali dost lásky a pozornosti, ale tak jako tak bys dostala celu, v níž se lze modlit a hladovět, jenže v téhle bys měla vypolstrované stěny.

Tak to dopadne se všemi nepravděpodobnými příběhy z bible – můj příliš racionální mozek je rozebírá a znovu skládá, dokud jim nedá smysl a nezbaví je veškerého kouzla či mystiky – zdi Jericha se zhroutily kvůli zemětřesení, Ježíš ve skutečnosti kráčel po plovoucím kusu ledu, který se v Galilejském jezeře běžně vyskytuje, Marie zhřešila a odmítla se přiznat.

Nicméně i přes velkou dávku cynismu jsem věřící. Sepnu ruce a modlím se, aby mě Bůh vedl a smiloval se nade mnou.

Když vidím moře, přičítám to Bohu. V chabé snaze dosáhnout Jeho dokonalosti se pokouším utvářet k Jeho obrazu. Provází má rozhodnutí, zákony Jeho církve mě usměrňují. A věřím, že On mi pomůže.

Drew vyprostí svou ruku z mojí a položí si ji zpátky na klín.

Nohy má zkřížené, kolena se mu klepou.

Otec Kimball je rozjetý a nevypadá, že by zpomalil. Rozhorlení publika s jeho slovy stoupá, každé amen je zanícenější, až farníci působí téměř baptisticky. „Běž,“ zašeptám Drewovi do ucha.

Gordon stočí pohled. Drew se podívá ze mě na otce a přestane se vrtět.

Posměšně se na svatou Kateřinu ušklíbnu.

Možná nebyla blázen. Možná byla geniální. Mistrná manipulátorka a podvodnice, která v mládí uskutečnila perfektní únik poté, co si uvědomila své nízké postavení v životě, a přiživováním se na předsudcích a strachu svých bližních brilantně povýšila přízemní úroveň pětadvacátého potomka plebejce na status světice.

10

Suzanne RedfeaRnová

Vrátím se do své zbožné pozice – pohled upírám na kazatelnu, rty se pohybují synchronně s publikem –, zatímco v nitru myslím na Drewa, který se mě pevně drží, a modlím se, aby kázání skončilo. „…já sám vymažu kvůli sobě tvoje nevěrnosti, na tvé hříchy nevzpomenu. Amen.“ Z obecenstva zazní oslavné společné „amen“ a kostelní lavice se konečně vyprazdňují. Drew předežene dav a jako první vběhne na toaletu. Seberu jeho svetr a loudám se za Gordonem a Addie.

Svatá Kateřina je situovaná na svazích města Laguna Beach a shlíží na Pacifik. Je nádherné, typicky jihokalifornské jarní dopoledne – oceán sahá ke švu modré oblohy, vzduchem se v mírném vánku lehce vznášejí vůně magnólie a jasmínu.

Gordon nás pohání k autu. Musí se vyspat. Večer pracuje a Drew má odpoledne zápas Malé baseballové ligy, takže mu na odpočinek zbývá pár hodin.

Mrazivé úsměvy, zdvořilá kývnutí na pozdrav, několik blahosklonných mávnutí, a už jsme v autě a rozjíždíme se.

Krásný den. Krásná rodina.

Ráda to předstírám.

~ 2~ Gordon je doma.

Zčistajasna procitnu, jako když se spustí tichý alarm, zburcovaná něčí přítomností, kterou nevidím ani neslyším. Mé smysly se za devět let už vycvičily, takže ho vycítím ještě dřív, než zastaví v naší ulici nebo vjede do garáže.

Dveře do našeho pokoje, které nejsou dovřené, aby mě neprobudil, se rozletí dokořán a jeho téměř neslyšné kroky doprovází pach piva a něčeho ženského, co mi nepatří. Škvírkami v očích kouknu na čísla na hodinách – šest, pět, osm.

Služba mu skončila před hodinou. Jízda sem trvá dvacet minut. Dostaví se známý pocit zklamání a křivdy skryté závojem fingovaného spánku.

Usilovně se snažím pravidelně dýchat, aby mě hrdost nedonutila střetnout se s ním přímo nebo abych se necítila ponížená hanbou, když to neudělám.

Sejf se otevře a jeho pistole i pouzdro tiše zašramotí, když je ukládá dovnitř, hned nato klikne kódový zámek. Hodinky, peněženku a odznak odloží na prádelník. Ozve se vzdech, když si sedne na židli vedle komody a sundá si kanady od Bates.

Víčka mi ozáří tlumené světlo, když se otevřou dveře šatny, a do vyrovnané řady bot pod Gordonovým pověšeným oblečením přibude další pár. Špičky zarovnané v jedné linii, smě-

12

Suzanne RedfeaRnová

řující ven. Stejně tak je na koberci zrcadlově vzorně seřazená i moje obuv – sešikované pánské a dámské boty připravené vyrazit proti sobě ve velkolepé bitvě.

Jeho kalhoty a košile sklouznou tubusem do koše na čistírnu, nátělník, boxerky a ponožky shozem na špinavé prádlo.

Dveře se zavřou a mně se přes všechno úsilí rozbuší srdce. Pokud otevře zásuvku, aby si vzal pyžamo, bude to v pohodě.

Kroky bosých chodidel na koberci. Poznám, kudy se vydají.

Deka se nadzvedne, přes kůži mě šlehne závan vzduchu a v hlavě se mi rozvíří myšlenky. Musím se rozhodnout, jestli mám klást odpor. Je to složitá otázka. Není na ni čas.

Projev nelibosti nad mým směšným chováním dá najevo spíše zabručením než promluvou a mně do očí stoupají slzy.

Dřív než se mi podaří je potlačit, mě jeho ruce chytnou v podpaží a už mě napůl nese, napůl stahuje z postele a hodí na zem.

Dopadnu na kolena a dlaně, ale vzápětí se rozplácnu na břiše, když mi z boků strhne pyžamové kalhoty. Jednou rukou mi je serve z kotníků, druhou mě převalí na záda.

Zběsile mrkám, abych se soustředila na situaci. Klečí a jeho hruď se vzpíná nade mnou. Hladkou linii jeho čelistí narušují vousy, o něco světlejší než rezavé vlasy. Ústa má zkroucená do úšklebku a já před jeho nenávistí ucuknu. Oči, přes den průzračné jako sklo, jsou rozšířené a temné a prohlížejí si mé tělo, aby zhodnotily, jak chátrám. „Gordone, prosím tě,“ vysoukám ze sebe a ruce mi instinktivně vylétnou k obličeji, abych si ho zakryla. Jsou příliš pomalé a do prázdnoty, kde před chvilkou pálila jeho dlaň, stoupá horko.

Následně se zdržím dalších protestů, projevů bolesti a jakýchkoli zvuků, když do mě napůl vztyčený proniká – alkohol, můj odpor a to, že před chvílí podával výkon s nějakou jinou, se postaraly o to, že repete je náročné.

zavři

očka Svý

13

„Nehraj si se mnou, nebo mě nasereš,“ zamumlá, když přiráží.

Lámu si hlavu, jakého přečinu jsem se dopustila. Tři měsíce byl v pohodě, byli jsme v pohodě. Byla jsem tak opatrná.

Bolí to.

Vsune mi ruce pod zadek, aby si přirážení usnadnil. „Tlustá. Hnusná a tlustá,“ podotkne, když stiskne mou přebývající kůži, a já nahlas vykřiknu. Chňapnu po něm, abych uvolnila jeho sevření, levička zavadí o rameno, pravá ruka nehtem sklouzne po jeho tváři pod okem a hned nato mu dopadne na hrudník.

Moje reakce způsobí, že mě ještě víc zmáčkne a v sevřené pěsti mi hněte maso.

Dám ruce pryč, potlačím další výkřik a modlím se, aby to už bylo za mnou.

Vyklouzne ven a mně se strachem sevře hrdlo. Natáhnu ruku, abych ho do sebe znovu zasunula, ale je příliš pozdě. „Pitomá, hnusná krávo.“ Rána do žeber je mnohem silnější než ta, kterou mi zasadil na obličej, takže podle toho poznám, že si uvědomuje, co dělá. Modřina pod halenkou nebude vidět.

Převalím se a snažím se stočit do klubíčka, ale jeho levička mi nad hlavou semkne obě zápěstí a pravá ruka stiskne krk.

Dusím se, poulím oči a s čirou hrůzou se mi vrací vzpomínka na loňský rok. Usměje se, ale je to spíš škleb, nepatrně povolí sevření, abych do plic nabrala vzduch, a s čerstvou energií mě neurvale převrátí na záda, aby dílo dokončil.

Ležím a lapám po dechu, ale jinak se ani nepohnu.

Jakmile je hotový, zvedne se, na rozloučenou mě surově kopne do stehna a odpotácí se do koupelny. Těsně před tím, než se dveře zavřou, vedle mě dopadne něco lehkého a tvrdého a rohem mi škrtne o ucho. „Ještě jednou mi zalžeš, a zabiju tě,“ řekne. Západka klapne a spustí se sprcha.

14

Suzanne RedfeaRnová

Kapou mi slzy a vytéká ze mě sperma, když se celá roztřesená pokouším posadit.

Slabé ranní slunce poskytuje přes žaluzie dostatek světla, abych to pochopila. Vedle mě na zemi leží prázdná krabička od tamponů.

Měla jsem ji schovanou v toaletním pouzdře ve sportovní tašce. Skrývala tři dávky Postinoru, jinak také známého jako „pilulka poslední záchrany“. Tohle kontraceptivum užívám posledního půl roku. Na rozdíl od antikoncepčních tablet ho můžu dostat bez předpisu a nedělá se o tom žádný záznam, který by mohl Gordon najít.

Chce víc. A já nezvládám to, co už mám.

Vyklopýtám z pokoje, zavřu se v koupelně pro hosty a snažím se z těla smýt uplynulou půlhodinu. Zarudlé podlitiny na žebrech a stehnech a otlaky prstů na zadku se umýt nedají, ale další důkazy – slzy a jeho semeno – ze sebe drhnu, až si málem sedřu kůži.

Jazyka se dotkne kovová pachuť krve a já zjistím, že mi krvácí ret. Přiložím si na ránu papírový kapesníček.

Gordon zavře sprchu a já si sednu do rohu na bobek, dívám se na dveře a čekám. Přitisknu si kolena k hrudi a kolébám se sem a tam – přitom mám strach, je mi zle, ale raduju se – vděčná, že jsem naživu. Usilovně se soustředím na své bušící srdce, krev tepající v žilách, kyslík vnikající do plic.

Dokud člověk málem neumře, neváží si křehkého pouta, které ho pojí se životem, ale když se octne na prahu smrti, náhle si velmi silně uvědomuje jeho vratkost. A přestože je to šílené, a já uznávám, že to šílené opravdu je, nikdy nebudu vděčnější za život než právě v okamžiku, kdy mi dojde, že mě Gordon nezabil.

V žebrech mi pulzuje bolest a je mi zima. Omotám si ručník kolem nahých zad a vyčkávám.

Strach provádí s časem zvláštní věci – za minutu či hodinu,

zavři

očka Svý

15

nevím přesně – slyším, jak se otvírají dveře, jenomže jiné, než předpokládám, vymrštím se ze své skrčené polohy a letím do chodby. „Mami…“ Připlácnu ruku Addie přes pusu tak prudce, až se mi uvolní osuška a spadne na zem, a moje holčička se okamžitě rozpláče.

Přidusím ten zvuk rukou a modlím se, aby ho Gordon neslyšel.

Odnesu Addie do jejího pokoje a kopnutím zavřu dveře. Běžím do protějšího kouta, kde se na sedacím pytli kupí plyšáci, posadím ji a přitáhnu k sobě, abych ji uklidnila. „Ššš,“ konejším ji a modlím se, aby nezačala vřískat. Oči má vykulené bolestí a strachem. „Promiň, broučku,“ řeknu a hladím zrzavé kudrny.

Zafňuká a mě píchne u srdce. „Proč to děláš?“ zeptá se.

Zavrtím hlavou a nevím, jestli to gesto znamená, že to nedokážu vysvětlit, nebo že se až příliš stydím to vysvětlovat, nebo že vysvětlení je pro čtyřleté dítě moc složité. „Nechtěla jsem probudit tátu,“ odpovídám upřímně.

Mírně nakloní hlavu, a když se s vysvětlením spokojí, narovná ji. „Já chci čurat.“ Přestala plakat a vypadá to, že už se s tím vyrovnala.

Vezmu ji za ruku, mlčky ji odvádím do koupelny a při chůzi se znovu zabalím do osušky.

Posadím se vedle ní, zatímco si ulevuje.

Ospale se mi podívá do obličeje. „Proč máš bebí?“ zeptá se, svěsí ramínka a vyčkává, až si její močový měchýř vzpomene, proč ji probudil.

Otázka zůstane bez odpovědi.

~ 3~ „Jez,“ přikazuje Gordon. „Za půl hodiny odcházíš.“ Moje tělo se brání, když si s námahou sedám a opřu se o polštář. Podá mi talíř s krajíčkem celozrnného toastu a vejcem naměkko.

Nezmíní důvod, proč jsem v pokoji pro hosty, a já taky ne.

Právě v takových okamžicích uvažuju, jestli to nejsem já, kdo je blázen, a jestli se vůbec ta hrůza stala.

Poplácá přikrývku na mém břiše a při jeho doteku mě zabolí pohmožděná žebra, což mi s neochvějnou jistotou připomene, že ta hrůza byla opravdu skutečná. „Dobrýtro, synku,“ řekne s triumfálním úsměvem, jako by byl jeho předchozí výkon velkolepým vítězstvím v plození dětí, které si zaslouží oslavu. Na tváři má červený škrábanec ani ne dva centimetry dlouhý jako žalostné svědectví mého nedostatečného odporu.

Takhle to dopadne vždycky – po měsících klidu přijde nečekaný výbuch. Pokaždé, právě když se uvolním a uvěřím, že jsem za vodou, když se dá život znovu do pohybu a já jsem ukolébána vírou, že nebyl tak špatný, jak si pamatuju, nebo že se to už nebude opakovat – že se změnil, že já se změnila, že nám to teď klape – bum! Stane se to zas a je to ještě horší, než jak to mám v paměti, pokaždé děsivější a strašnější. Do pokoje vtrhne Addie. „Táta je doma!“

zavři

očka Svý

17

Gordon popadne čtyřletého prcka do náruče, vlepí mu pusu na zrzavé kudrny a pak ho piruetou vrátí na zem.

Addie se nohama dotkne koberce a otočí se ke mně. „Dobrýtro,“ pozdraví, vyskočí na postel, obejme mě kolem krku, pak se odtáhne a pihovatý obličejík se roztáhne do širokého úsměvu. „Mám pro tebe dárek k narozkám.“ A jak se rychle objevila, tak rychle zmizí.

Gordon se posadí na postel vedle mě a položí mi ruku na břicho. „Ani by mi nevadila další holka,“ prohodí a já se přemáhám, abych se neroztřásla.

Addie je zpátky. V rukou má jakousi hroudu zabalenou do stránek z časopisu slepených lepicí páskou. „Rozbal to. Rozbal to,“ nařizuje a přímo srší energií.

Sundám obal. „To já sama.“ Zvednu do výšky dlouhý pruh žlutomodrého kostkovaného flanelu. Délka je asi metr a půl a šířka od pár čísel až po třicet centimetrů. Poznávám v něm jednu z dceřiných dětských dek. „To je nádhera.“ „Je to šála.“ „Aha.“ „Kdybys náhodou zas měla fleky.“ Addie září oči, Gordon svými uhne a moje zvlhnou, jak se snažím překonat emoce. Nenapadlo mě, že si to pamatuje.

Doufala jsem, že zapomněla.

Roztřepené okraje šály jsou vyspravené izolepou.

Jestli promluvím, vytrysknou mi slzy, takže místo toho přikývnu a omotám si měkký dáreček kolem krku, zatímco se mi v paměti přehrává, jak mi téměř na rok přesně potemněl život, když mě Gordon škrtil. Ty „fleky“ – napuchle červené, podlitinově modré, světle zelené, později voskově nažloutlé – měsíc mi hrály na hrdle všemi barvami, než vybledly.