0036506

Karty na stůl Chci chlapa. Žádnýho sebestřednýho nagelovanýho přešlechtěnce, ale chlapa, co má smysl pro humor i pro zodpovědnost. Chlapa, kterej mi dítě nejen udělá, ale taky mu bude vzorem. Slibuju, že až s ním prožiju první nepředstíranej orgasmus, dám pokoj a nenapíšu už ani řádku. Má to teda jeden háček – ten chlap mě ještě ani nepozval na rande, vlastně jsem ho ještě ani pořádně nepotkala. Včera se jenom krátce stavil u šéfa. Tedy pokud to byl on.

Ale já jsem trpělivá. Takovej Abrahám z bible měl prej děti až po sedmdesátce. A mně je teprve třicet pět a v zrcadle vypadám na dvacet, když si nasadím klobouk se závojem a zhasnu světlo.

Ale co má holka jako já dělat, když potkává jenom chlapy, který myslej akorát na sex nebo nemyslej vůbec? Tak blbá nejsem, abych vlezla do postele s prvním mužským, co mi sáhne na zadek.

Už jsem to tak udělala dvakrát a stačilo. Jediná 5

možnost je vzít osud do vlastních rukou. Já to dokážu, já to nevzdám. My máme chrabrost v rodině. Můj děda bojoval ve druhý světový a přežil celý válečný běsnění, než si vrazil do nohy hřebík a zemřel na otravu krve.

To by pro dnešek stačilo. Mám nějakou práci.

Kamarádce Lucii hlídám děti. Děsně se perou. Asi jim za trest přepepřím polívku. To na ně platí, parchanty.

Takhle si žije svobodná holka Řeknu vám, už mám toho hlídání plný zuby. Včera se kamarádka s manželem vrátili domů až skoro o půlnoci. Že prej v kině dávali dlouhej film a pak šli ještě na drink. Tak oni šli na drink! Chlastat můžou přece doma! A se mnou!

S malejma jsem si tentokrát hrála na únos. Ty parchanti mě svázali a pak mě nutili, abych jedla polívku, kterou jsem jim přepepřila. Jestli ono není lepší zůstat bezdětná. Taky jsem se seznámila s jejich sousedem. Přišel si stěžovat. Že prej celej den pracuje se sbíječkou, ale takovej kravál, jakej děláme my, ještě neslyšel. Myslím, že se do mě zamiloval. Sice mě seřval a taky říkal něco o velkým 6

zadku, ale určitě to nemyslel vážně. Tvářil se tak nešťastně a zoufale, když jsem s ním vyrazila dveře. Předstíral, že jsem mu přivřela nohu. Ale já si s každým svalnatým hezounem hned něco nezačínám. Snad příště, až zas půjdu hlídat kamarádce děti. Už aby to bylo.☺ Dneska vám píšu z práce. Šéf má nějaký jednání mimo firmu, takže pohoda. Upřímně řečeno, můj šéf je takovej nadrženej dědek, kterýho už stará omrzela, a tak si posiluje sebevědomí na holkách, co jsou ještě mladý a krásný.☺ Denně mi nosí kytky a zve na večeři. Tělo má tak vypasovaný, že vypadá jako hruška bez šťopky. Ale ten jeho bubák mě fakt nezajímá. U nás ve firmě vůbec pracujou samí troglodyti. Myslím, že není daleko doba, kdy v kantýně budou muset všechno jídlo mixovat.

Začalo to ve školní jídelně Ještě před nástupem do první třídy jsem byla štíhlejší než kudlanka nábožná. Ale během osmiletý školní docházky se ze mě stala almara, do který by se vešly všechny kostýmy Národního divadla.

Díky svý zvrácený chuti jsem byla snad jediný dítě na škole, kterýmu chutnalo ve školní jídelně.

7

Zatímco ostatní děti jen mechanicky a s odporem žvejkaly sousto za soustem v naději, že se dozorující pedagog na chvíli otočí a ony ten odpornej kus masa konečně vyplivnou do penálu, já se cpala. Milovala jsem prakticky všechna jídla kromě ledvinek s rejží, kterejch by se ovšem nedotkl ani vyhladovělej polárník Amundsen. O mým žravým apetitu se rychle dozvěděli spolužáci, a tak jsem za ně dojídala všechny ty holandský plátky v těstíčku, haše, zapečený těstoviny, vdolky a kolínka s omáčkou. Největší práci jsem měla se škubánkama, protože rychle tuhly. Když jsem si je nenaředila mlíkem, dala se v nich zlomit lžíce.

Ve školní jídelně se mi taky líbilo, jak kuchařky jídlo servírovaly. Házely ho na talíř tak prudce, že vám kolikrát cákla omáčka na obličej. Šup a bramborová kaše se roztekla po talíři. U kraje ještě přistál kousek masa, kterej utonul v omastku, a mohlo se začít stolovat.

Tak si říkám, že kdybych tenkrát místo obědů chodila za školu, nikdy bych neztloustla, a svět, možná i chlapi by mi leželi u nohou. Dneska mi leží u nohou leda tak obal od čokolády. Ale kdo ví, třeba bych se za školou naučila fetovat a nedokázala pak ani napsat tyhle řádky.☺

8

Andělíčku, můj strážníčku, stal se zázrak!

Slavnostně hlásím, že jsem prožila fakt významnej a památnej den. Kam se hrabe Den osvobození nebo příchod Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu.

Tenhle blog mi přináší štěstí. Je to můj nejlepší talisman hned po zlatým řetízku po babičce, kterej jsem jako holka utopila ve Vltavě.

V pětatřiceti letech jsem konečně narazila na chlapa, kterej by mohl vyjít na celej život, pokud teda nezemře dřív než já. Kdybyste viděli tu jeho figuru a ty hluboký oči, hormony by vám udělaly v krvi peřeje. Zase přišel za ředitelem, že prej s ním potřebuje mluvit. Cenila jsem na něj zuby, aby si mě všimnul, ale on si zřejmě myslel, že ho chci pokousat. Celej zmatenej zapadnul k šéfovi do kanceláře. Neskutečně voněl. Na tváři měl nádherný třídenní strniště. Mýmu prvnímu klukovi rostlo něco takovýho půl roku. A to ještě marně.

Asi za hodinu oba zase vylezli a říďa nás konečně seznámil. Představte si, že to je jeho syn Michal! Jak může takovej vypasenej vozembouch zplodit tak úžasnýho chlapa? Michal mi podal ruku, jako kdybych byla nějaká bezvýznamná delegace z Ukrajiny. Povídat si se mnou začal, až když jsem mu jako omylem nastavila nohu. Zeptala jsem se ho, jestli by si nedal kávu. A říďa na to, že 9

na kávu jsem si měla vzpomenout dřív a ne teď, když už je na odchodu.

Nevím, proč mě před ním musel takhle shazovat. Vypadá to, že můj tchán nebude asi moc friendly. Ale podstatný je, že Michal nastoupil k nám do firmy jako šéf oddělení pro styk s veřejností.

A já budu ta veřejnost.☺

Vyšlo slunko nad obzorem Je to úžasný. Myslím jenom na Michala. Takhle bezhlavě jsem se naposled zamilovala na základní škole v hodině tělocviku. Tenkrát jsem urvala nejlepšího fotbalistu z naší třídy. Byl hezkej a měl červený trenýrky až po kolena. Když mi vyznával lásku, tak mu tak přeskakoval hlas, až mě to rozesmálo. Táta na něj vylil z okna kýbl horký vody. Ještě dvě hodiny po tom se z něj kouřilo jako z elektrárny. Dneska ten kluk dělá právníka a má tři děti. A táta? Několik let jsem ho už neviděla.

Utekl od nás a vyrazil do světa. Údajně pracuje na zámořský lodi, což teda nechápu, protože nikdy neuměl plavat.

Ale dost už sentimentu. Měla bych se radovat.

Potkala jsem Michala. Úžasnej chlap. Jestli se mi 10

ho nepodaří sbalit, přihlásím se do kláštera, nakoupím svíčky a budu překládat bibli do morseovky. Michal má sice kancelář trochu dál od nás přes chodbu, ale to nevadí, protože se budeme denně potkávat v kantýně. Už se moc těším. Sednu si k němu ke stolu a budu předstírat, že se dusím knedlíkem. A on hned vyskočí a začne mě křísit.

Pak se na něj usměju a už se nepřestaneme líbat.

Snad budou k obědu knedlíky. Ještě se můžu dusit velkým bramborem nebo rejží. S bramborovou kaší bych asi nepochodila.

Jenom aby už nebyl zadanej. A taky doufám, že není homosexuál. Moje spolužačka si takhle omylem vzala homosexuála a není moc šťastná.

Vždycky, když se s ním chce vyspat, musí se oblíct do mužskejch šatů a mluvit hlubokým hlasem. Ale to by mně vlastně nevadilo. Nějaký hadry mi zůstaly po tátovi. Co nevidět rozjedu akci.

Jenom čokoláda mě nezradila Nedokážete si představit, jaký to je peklo, když víte, že kousek dál přes chodbu sedí v kanceláři chlap, kterýho beznadějně milujete, a vy přitom musíte přepisovat zápis ze schůze a odrážet sexu11

ální útoky svýho bachratýho šéfa. Přesně to se mi stalo v pátek. A soukromí jsem neměla ani v kantýně. Při jídle jsem si sedla k Michalovi, abych mohla vysílat signály, ale on si dal jenom polívku a hned spěchal pryč. A pak si přised šéf! Hltal guláš jako doga. Škoda že mu nezaskočilo.

Můj první pokus o sbalení Michala se tedy nevyved. A další rána ještě měla přijít. Michal se odpoledne objevil u nás v kanclu. Zval otce do nějaký hospody U Růženky. Že prej tam slaví svůj nástup. Ředitel pak zval i mě, ale já se bohužel musela omluvit, protože jsem kamarádce Lucii slíbila, že jí pohlídám její zlobivý torpéda, aby si s manželem mohla vyrazit mezi lidi. Občas se takhle angažuju, jak jste si jistě ráčili všimnout. Někdy za večeři, někdy ani za tu. Prostě jsem ochotnej magor, kterej neumí říct ne.

A když jsem se ke kamarádce doštrachala, tak mi oznámila, že večer nikam nejdou, protože manžela bolí hlava. To mi nemohla aspoň zatelefonovat? No jo, jak ze sebe jednou uděláte otroka, drží se vás to jako žvejkačka vlasů.

Sice mě to pak ještě táhlo k Růžence za Michalem, ale nakonec jsem dala přednost svý opuštěný garsonce. V posteli jsem snědla dvě tabulky hořký čokolády a konečně se mi ulevilo. Za kakao bych dala nobelovku.

12

Tlačenice u kopírky Mým nejoblíbenějším místem v práci je teď kopírka. Ne že by u ní bylo nějak extra fajn, ale včera jsem tam potkala Michala. Na krku měl divný fleky. Asi mu je udělala nějaká ženská, nebo ho pokousali mravenci. Doufám, že to byli mravenci. Řekl mi dobrý den. Kruci, copak vypadám tak staře, že nemůže říct ahoj? On taky není žádnej mladík. Vsadím se, že kdyby jel utahanej tramvají, tak ho pustí sednout. Mně už se to takhle párkrát stalo.

Michal o mě vůbec nejevil zájem a pilně kopíroval až do chvíle, než se rozbila kopírka. Když mě poprosil o pomoc, rozzářila jsem se jako hořící továrna na pyrotechniku. Málem ho to oslepilo.

Mrštně jsem doplnila papír a nabídla mu tykání.

Ve svejch pětatřiceti si to můžu dovolit. S radostí nabídku přijal. Ano, s radostí! Ta láska je v něm, jen ji musím probudit a zkultivovat.☺ Pak rychle někam odběhl a já doufala, že ho potkám na obědě. Železo se má kout, dokud je žhavý. Byla jsem v kantýně už v půl dvanáctý.

Dala jsem si polívku a příšerný rizoto, sedla si ke dveřím a pomalu jedla. Ale Michal furt nepřicházel. Tak jsem si dala ještě buchtičky se šodó, který normálně nejím ani pinzetou, abych jako nebyla nápadná. Ale Michal pořád nikde. A pak 13

se mi najednou udělalo špatně. Přece jenom nejsem zvyklá tolik jíst. Na záchod jsem musela běžet, když to chcete vědět. V tom letu jsem vrazila do Michala. Dal si na čas, chlapec. Měl dobrou náladu a chtěl se bavit. Jenže já měla úplně jiný starosti. Asi se urazil. Tak to dopadá, když se člověk moc snaží.

Občas mívám zrychlený zažívání a většinou to není jídlem. Stačí nějakej stres, nažhavený očekávání věcí příštích a velení nad mým tělem přebírá dráždivej tračník. Díky tomu jsem možná trochu víc samotářská, než bych si přála. Doktoři mi zatím nic vážnýho nenašli, tak to svedli na nervy.

Prej na to nemám myslet. Tak fajn. Až mě to zase chytne, vykašlu se na hledání záchoda a místo toho si zazpívám nějakou pěknou písničku.

Suchary a internet Ještěže mám doma internet, jinak bych dneska nemohla napsat ani řádku. Nemůžu opustit byt, protože mě trápí zažívací potíže. Jsou ale trochu jiný než obvykle. Podobně jsem na tom byla loni, když jsme si s mamkou vyrazily do Tuniska s plnou penzí. Stoly se prohýbaly pod jídlem a já se přitom 14