Útočiště
I. Vikářova manželka se vynořila za rohem fary s náručí plnou chryzantém. Na důkladných šněrovacích botách jí ulpělo značné množství dobré zahradní půdy a pár kousíčků hlíny jí zůstalo i na nose, ale o těch vůbec nevěděla. Dalo jí trochu práce otevřít bránu fary, která visela na zrezlých pantech. Závan větru se jí opřel do ošuntělého klobouku, takže pak seděl ještě víc nakřivo než předtím. „Do prkýnka,“ ulevila si Boubelka. Paní Harmonovou optimističtí rodiče pojmenovali Diana, ale v poměrně časném věku se ze zjevných důvodů stala Boubelkou a to jméno jí už zůstalo. S náručí chryzantém prošla bránou a zamířila přes hřbitov do kostela. Byl listopad. Počasí bylo celkem vlídné, ale vlhké. Po nebi letěly mraky, tu a tam se objevil kousek modři. Uvnitř v kostele byla tma a chladno; zatápělo se tam jen v době bohoslužeb. „Brrrrr!“ pronesla procítěně Boubelka. „Měla bych si pospíšit. Nemám chuť umřít na nachlazení.“ S obratností získanou léty praxe si připravila nezbytné propriety: vázy, vodu, stojánky. „Škoda, že 7