První kapitola
Spolucestující Mám dojem, že existuje poměrně známá anekdota o tom, jak mladý autor, odhodlaný učinit začátek svého příběhu natolik poutavým a originálním, aby ohromil a zaujal pozornost i toho nejblazeovanějšího nakladatele, zahájil větou: „‚Ksakru!‘ zvolala vévodkyně.“ Mé vyprávění kupodivu začíná téměř stejně. S tím rozdílem, že slečna, jíž to zvolání splynulo ze rtů, nebyla vévodkyně. Byl počátek června. Vyřídil jsem jistou obchodní záležitost v Paříži a vracel jsem se ranním vlakem do Londýna, kde jsem v té době stále ještě sdílel byt se starým přítelem, bývalým belgickým detektivem Herculem Poirotem. Calaiský expres zel neobvyklou prázdnotou – v mém kupé byla jediná další cestující. Z hotelu jsem odjel dosti nakvap, a tak když se vlak rozjížděl, věnoval jsem se ověřování, že jsem si náležitě posbíral všechny věci. Až do toho okamžiku jsem si své společnice sotva všiml, nyní se mi však její existence násilně připomenula. Ta osoba vyskočila ze sedadla, stáhla okénko a vystrčila hlavu ven, aby ji vzápětí vtáhla zpátky se stručným a důrazným zvoláním: „Ksakru!“ Jsem patrně staromódní. Žena by se podle mě měla chovat žensky. Nemohu vystát ty moderní neurotické dívky, co jsou od rána do večera nevázané, kouří jako fabrika a vyjadřují se způsobem, nad nímž by se červenala i prodavačka ryb na trhu v Billingsgate! Zamračeně jsem vzhlédl k pohledné přidrzlé tvářičce pod 7