I
2. červenec 2011, severní Atlantik
Zpočátku měl ještě pocit, že je lehký. Nekonečně lehký. Že se vznáší a sní. Byl to nádherný pocit. Kolem něj se míhaly obličeje a táhly za sebou jména jako kýlovou brázdu za malou skořápkou na nekonečném oceánu. Mikuláš. Marie. Don Luigi. Laurenz. Kelly. Ellen. Jasný smích nějaké ženy. Zelené oči. Rozptýlené obrazy ponořené v modrém světle. Odkudsi zazníval mumlavý monotónní zpěv ve zvláštní a nepříjemně známé řeči. Oroni bajihie Oiada! Orocahe quare, Micama! Bial! Oiad! Zodacare od Zodameranu! Noco Mada, hoathahe Saitan! Muži v mnišských kutnách stojí v kruhu kolem velikého kamene, kapuce stažené hluboko přes obličeje. Do toho naléhavě volá dětský hlas. Kde je maminka a tatínek? Petře, nenechávej mě samotného! Vůně svěcené vody a hřebíčkové silice. Puberťák na masážní pryčně, jak v křečích kleje neapolským dialektem: Ti scass’ à facci hom’ e merda! Číslo: 306. Voda, nekonečně mnoho vody. Oceán v noci a na něm se houpá modré světlo. Nahoru a dolů, nahoru a dolů. Studna. Symbol spirály. Točí se. Čím dál rychleji. Zajíček v své jamce sedí sám… Někdo volá. Hlavně mu nenaslouchat! Jen se tak nechat unášet dál, tak lehce. Nahoru a dolů. Navěky se vznášet ve stavu beztíže. A pak: probuzení. Petr Adam se naráz a bez předchozího varování vrátil do světa bolesti, paniky a strachu. Když otevřel oči, uviděl napřed pouze mléčné světlo, jež ho celého obalovalo. Bylo teplé 9