Altenburg, prosinec 1295
M
ám špatný pocit.“ „ Rytíř Ulrich z Maltic to ani nemusel vyslovit. Jeho nedůvěřivý výraz a neklid, s jakým se stále znovu díval ke dveřím visícím nakřivo v pantech a hlasitě vrzajícím při každém pohybu, byly dostatečně výmluvné. Ještě ani neodložil plášť pokrytý sněhem. Tající vločky propůjčovaly jeho zvlhlým, po ramena sahajícím vlasům zdání černé barvy. „Máte na mysli jídlo, které nám donese ten podlézavý hostinský, pokud je vůbec někdy dovaří?“ zeptal se míšeňský markrabě s potlačovaným posměchem, pohodlně se usadil na lavici a natáhl před sebe dlouhé nohy ztuhlé po únavné jízdě v zimním mrazu. Král odvelel Fridricha z Wettinu sem do říšského města Altenburg, a kdyby bylo po jeho, nesměl by ani dál nosit titul markrabě. Protože Adolf Nasavský, nula mezi říšskými knížaty, jenž byl před třemi a půl roku zvolen vládcem, vznesl nárok na Míšeňskou marku. Třebaže knížecí soud nad míšeňským markrabětem ještě nevyslovil klatbu, byl Fridrich již považován za téměř prokletého, za rebela, jenž se s mečem v ruce postavil proti králi, aby hájil svůj majetek. Nebo aspoň to, co z něj zbylo, když marnotratný otec lehkomyslně 13