0036319

Prolog l Krabička snů

Jedno z oblíbených rčení mého otce znělo: Život je vždycky nesmírně snadný, dokud někdo nepřijde, neudělá ti čáru přes rozpočet a neukáže ti, jak těžký doopravdy je. Já se však domnívám, že nikdo z nás nebloudí životem tak bezcílně, aby si myslel, že je cokoli v něm jednoduché, zkrátka proto, že jsme ještě nepoznali, jak obtížný může vlastně být. Instinktivně víme – a to už poměrně záhy –, že některým rozpočtům je předurčeno, aby byly škrtnuty. Čím déle žiji, učím se a vyzrávám, tím více si uvědomuji, že ve skutečnosti platí pravý opak otcova tvrzení. Život není snadný – tedy dokud někdo nepřijde, nepomůže nám dát rozpočet znovu dohromady a nezjednoduší nám existenci tím, že osvětlí tmavá zákoutí naší mysli, našeho srdce a našeho světa. Jestliže to uděláme – jestliže přijmeme tu ruku, jež se k nám natahuje někdy z nanejvýš nepravděpodobných míst –, můžeme se naučit vést svůj život po volné stezce porozumění a nalézt opravdové štěstí a trvalý mír. Život a poznávání na Zemi závisejí na dvou principech, které jsou podle všeho navždy spojené s naším lidstvím: s potřebou hledat v sobě schopnosti nezbytné k tomu, abychom mohli žít, a potřebou hledat vně sebe samých nástroje nezbytné k tomu, abychom přežili. Společně vytvářejí jedno z nejmocnějších životních ponaučení: Musíme porozumět 7

důvodu své existence, a navíc se spolehnout na druhé, abychom pochopili, proč zde setrváváme, protože jedině tak se nám může na Zemi dařit. Na cestě k tomuto porozumění se nám však něco přihodí – nějak při tom svém pátrání zabloudíme a zbytečně se pachtíme, dokud nám nedojde, že odpovědi, které jsme hledali, se nacházejí mnohem blíž, než jsme si kdy uvědomovali. Když procházíme prvními roky svého života, máme tendenci vnímat je jako pevný bod namalovaný na pozadí pohyblivé krajiny – obýváme svět, o němž se domníváme, že je naším vlastním výtvorem. Okolnosti se však mění a začínají se dít různé věci – věci mimo naši kontrolu a věci mimo naše chápání. Vytvářejí trhliny v dříve důvěrně známém tkanivu naší existence a oddělují od sebe její osnovu a útek, až náš vlastní strach a nejistota učiní náš svět zcela nepoznatelným. Avšak vrtochy našeho světa a problémy, se kterými se potýkáme, nejsou neznámé úplně všem – existují tací, od nichž se můžeme učit a spolehnout se na ně, že nám pomohou pochopit tvrdé lekce, kterým bude každý z nás za svého života čelit, a zmírnit jejich dopad. Od světa, jemuž se snažíme porozumět, se nakonec možná něco naučíme, ale mnohem víc se můžeme dozvědět ze zkušeností druhých, kteří tímto územím již prošli. Budeme-li hledět vpřed, k těm, kdo si tuto lekci už odžili a zasloužili si odměnu v podobě poznání, začneme zjišťovat, jak důležité může být porozumění a uklidnění pro náš křehký život. A doufejme, že až se časem budeme ohlížet s nově nalezeným pochopením pro ty, kterým můžeme pomoci a které můžeme uklidnit zase my, začneme odhalovat skutečný význam naší pouti po Zemi. Jak jednoduše to všechno zní – a přece je tak těžké uplatnit to ve vlastním životě. Tolik si přejeme věřit, že každý z nás potřebuje pouze svou mysl a ruce, abychom dokázali čelit jakýmkoli výzvám, jež nám

8

přijdou do cesty. Zároveň je však součástí naší lidské povahy předstírat, že rozumíme, ačkoli tomu tak není, a myslet si, že si vedeme dobře, i když to není pravda. Je to statečná, nicméně pošetilá maska, kterou nosíme, jelikož máme pocit, že by to byla známka slabosti či nějaké vady, kdybychom připustili, že neznáme všechny odpovědi – nebo ještě hůř, že ani nevíme, kde hledat. Jedním z nejodvážnějších kroků, jež můžeme v životě podniknout, je požádat o pomoc ty, kteří již šli po téže cestě, zdolali tutéž horu a překonali tytéž překážky, aby se dostali na místo, kde vládne porozumění a mír. Rozhodně můžeme bezstarostně pokračovat dál a doufat, že díky štěstí či náhodě možná objevíme svou cestu. Avšak snaha vydržet, aniž přesně chápeme, kde se právě nacházíme na své pouti životem, obnáší nebezpečí, jež bude horší než jakýkoli těžký zážitek, který nás bezpochyby potká. Dějiny lidstva od těch nejranějších záznamů nás učí, že ti, kdo se pokoušeli putovat krajinou sami, kdo se snažili lovit, aniž měli zbraně, nebo čelit živlům, když si nemohli vybudovat žádný přístřešek, nejenže vedli život ve znamení každodenně hrozícího nebezpečí, ale také rychle zahynuli. Čas možná změní v každém z nás něco jiného, rozhodně však u všech oslabí těžko odstranitelnou fasádu hrdosti. Nelítostné uvědomění, že se náš život téměř nepodobá tomu, v co jsme doufali, a obtížný úkol pokračovat dál po stezce, kterou jsme si dřív byli tak jisti, často začnou zastřihávat trnité okraje naší suverénnosti – natolik, abychom připustili, že nemáme odpověď na všechno a za svého pobytu tady ji pravděpodobně ani nikdy nebudeme mít. Je to okamžik největší jasnozřivosti, s jakou se ve svém životě setkáme, když konečně dospějeme k závěru, že máme-li objevit mír, nejprve musíme najít odpovědi, přijmout pomoc a učit se. Toto pokorné uznání, nakonec přece 9

jen učiněné díky této potřebě poznávat, nás přivádí tváří v tvář každé lidské bytosti, která kdy kráčela po Zemi při hledání osvícení a usilování o lepší život. Stejně jako na počátku věků, kdy se ti, jejichž život závisel na teple, obraceli na ty, kdo dovedli rozdělat oheň. Hladoví se obraceli na ty, kteří uměli lovit potravu. A ti, kdo přemýšleli o tajemstvích Slunce, Měsíce a hvězd za nimi, se obraceli na jiné, kteří dokázali snít o světech ještě větších, než byl ten jejich – pochopit, že na složité Zemi pod těmito hvězdami existuje místo pro každého z nás, jenž usiluje o přijetí a pochopení. Chceme-li získat znalosti, nástroje a schopnosti potřebné pro přežití, musíme se spolehnout na lidstvo tvořené těmi, kteří byli na této cestě před námi – abychom se mohli učit, žít a vzkvétat na Zemi. Hledání vědomostí představuje cestu k pravdě a hledání těch, kdo těmito vědomostmi disponují, cestu ke svobodě. Anglické slovo učitel – teacher – patří k nejstarším výrazům zaznamenaného jazyka. Jeho původ lze vysledovat až ke staroanglickému tæcan neboli „ten, kdo ukazuje“. Na definici tohoto slova je neobvyklé to, že jeho původní význam neobnáší žádnou zmínku o skutečném předávání znalostí – pouze o ukazování směrem k porozumění. Je v tom dosti ohromující rozdíl, který stojí za povšimnutí. Ty nejlepší vědomosti totiž nemusíme získávat prostřednictvím instrukcí, nýbrž příkladem. Vyučování příkladem nás zapojuje do našeho vlastního vzdělávání způsobem, jakého instrukce prostě nejsou schopny. Je to divadelní hra, v níž vidíme všechny postavy, všímáme si šířky a hloubky jeviště a pak pozorujeme, jak se naše drama odehrává přímo před našima očima. Účastníme se ho, ale jen do té míry, do jaké nám to dovolí prostor před oponou – můžeme se však přiblížit k dění natolik, abychom viděli probíhající zápas, cítili napětí a mohli sledovat rozuzlení. Absolvujeme ten zážitek – byť

10

nepřímo –, aniž v něm doopravdy sehrajeme nějakou roli, a přesto se z něj něco naučíme. Prostřednictvím tohoto procesu pozorujeme danou záležitost v celém jejím rozsahu, od začátku až do konce, získáme cenné nástroje a začne nám docházet, že řešení vychází z opravdového porozumění nejen triumfům, ale i nástrahám. Pochopíme, že schopnost učit se od těch, kteří nám dovolí sledovat je, jak hrají svou roli, na nás bude mít po zbytek našeho života mnohem trvalejší dopad, než kdyby nám někdo pouze přikázal řídit se scénářem, děj se co děj. Oproti tomu instrukce jsou sice cenné ze vzdělávacího hlediska, nicméně jde pouze o soubor pravidel, jež pro nás nejsou doopravdy důležitá ani srozumitelná, dokud nemáme možnost pozorovat jejich příčinu a následek a pochopit je. Bez základní životní zkušenosti, na niž by poukazovaly, působí pouze jako pojem vytržený ze svého rámce a následně i zbavený skutečného významu. Jak často nad námi zvítězí naše lidská přirozenost, když spatříme ceduli ČERSTVĚ NATŘENO, a přesto máme chuť se dané věci dotknout? Nápis nám předává instrukce, nepoukazuje však na příčinu a následek mokrého nátěru. Kdybychom se učili příkladem, ponaučení vzejde z toho, že uvidíme někoho, kdo se dotkne nátěru, a ten mu zůstane na prstech. Daná cedule – instrukce – je jasná, ale zároveň je pro nás dosti bezvýznamná, protože mokrý nátěr vypadá stejně jako suchý. Měli bychom danému nápisu věnovat pozornost, přestože nátěr může být již několik hodin suchý. V tom tkví neodmyslitelný problém výuky prostřednictvím instrukcí – skýtá nám vzdělání, ale nic, co bychom si s sebou mohli vzít na svou cestu a co by mělo nějakou zkušenostní hodnotu. Pojmy sice pomáhají zvyšovat naše vzdělání, ale nepřispívají vždy k růstu našich vědomostí. Část výukového procesu v našem životě obnáší pohled zkušenějšíma očima, když usilujeme o porozumění sobě samým. Víme, že možná klopýtneme, protože před 11

námi klopýtli již jiní, ale víme i to, že zvítězíme, protože jsme se poučili z triumfů, jichž jsme byli svědky. Při učení se nám dostává jen takové pomoci, aby náš potenciální pád nebyl tak hluboký nebo tak tvrdý – můžeme se opřít o rámě někoho, kdo toho ví víc než my. Touha po vzdělání a ochota přijmout pomoc při procesu učení jsou spolu navždy svázány – což udržuje každého z nás u záměru vyzrávat a pokračovat tady na Zemi a vrhá to světlo porozumění na nejistotu a strach, kterým bude každý z nás nepochybně muset čelit, až se posuneme vpřed do neozkoušených, nezmapovaných oblastí svého života. Pomoc se k nám dostaví v mnoha podobách a z mnoha směrů, jakmile dokážeme uznat, že ji moc potřebujeme. Kdy tedy můžeme někoho považovat za natolik zkušeného, aby se mohl změnit z žáka v učitele? Odpověď na tuto otázku je prostá i složitá zároveň. Ta prostá vypadá tak, že cokoli, co se naučíme – i když třeba ještě stále pokračujeme ve výuce –, můžeme předat někomu jinému. Vždycky bude existovat někdo, pro koho bude zážitek, kterým jsme se právě prokousali, svěží a nový, a sebemenší paprsek světla, jejž se nám podařilo vrhnout na náš vlastní svět, lze namířit do tmy nezkušenosti někoho jiného. Tomu se říká „základní znalost“ – tedy znalost, která zatím není zcela kompletní, a přece je dostatečně velká, abychom se o ni mohli podělit. Každý z nás je součástí soustavy základních znalostí, jež přináší druhým informace a zkušenosti, i když třeba sami nejsme ještě zcela vyškolení. Základní znalosti však představují neúplné vzdělání – přestože mohou být cenné pro někoho, kdo se teprve vydává na svou pouť k porozumění, jsou omezené relativní nezkušeností těch, kdo se o ně dělí. Složitá odpověď na tutéž otázku vyžaduje větší vhled a ochotu nahlédnout za hranice běžných zvyklostí do oblasti, která pro mnohé z nás

12

často bývá příčinou zápasů a nejistoty – do oblasti naší víry. Pro ty, kdo jsou omezeni domněnkami, jež jsou si ochotni dovolit, může být tato odpověď složitá vždy. Ale ti, jejichž názory jsou natolik široké, aby připouštěly možnost, že náš svět řídí něco většího než to, co můžeme vidět svýma očima či cítit svýma rukama, je tato odpověď ohromně jednoduchá a nijak zvlášť překvapivá. Bez ohledu na to, jak moc se může změnit naše chápání světa, dokud v něm budeme žít, změní se jen do určité míry. A přestože budeme čelit mnoha zápasům, překonáme je a díky získaným zkušenostem budeme vyzrávat, nikdy nemůžeme považovat svou práci na Zemi doopravdy za hotovou, a to kvůli jedinému prostému a nespornému faktu – totiž že jsme stále tady. Lidé, pro něž pozemské vzdělávání skutečně skončilo – ti, kdo zažili pády i triumfy v každém myslitelném zápase, který jim tento svět mohl vmést do cesty, a kteří se nad to všechno povznesli, aby mohli předávat vzácnou moudrost dokonale ovládnutých životních ponaučení –, se nacházejí ve velmi výjimečné a báječné situaci: Jsou připraveni, ochotni a zcela schopni nás učit, protože již nejsou na Zemi. Pamatuji si, jak jsem se jako chlapec vracíval domů ze školy Panny Marie ustavičné pomoci v Lindenhurstu na Long Islandu a dělal totéž, co téměř každý katolický školák na světě, pokud měl to štěstí: posadil jsem se před jediný výstřelek v jinak skromném, dělnickém domově svých rodičů – černobílý televizor značky Sylvania s úhlopříčkou třicet centimetrů. Televize tehdy představovala takový luxus, že se to dnešním dětem těžko vysvětluje, ale možnost sedět před ní v pomačkané školní uniformě a vázance patří k mým nejživějším vzpomínkám z dětství. A jelikož to říká muž, jenž měl dost živé dětství, tak to něco znamená. Vybavuji si zvlášť jeden den, protože se jednalo o jedno z mých prvních opravdových odhalení, co to znamená získávat životní zkuše13

nosti na Zemi a jak vzdělání učitele obrovsky mění vše, co se týká zkušenosti, kterou je způsobilý vyučovat. Uběhl již nějaký čas od doby, kdy jsem se v šesti letech nakazil planými neštovicemi a tato běžná mrzutost se nakonec proměnila v onemocnění ohrožující život. Jakmile jsem si totiž začal zvykat na zcela obvyklý případ planých neštovic, došlo u mne k něčemu nečekanému: otoku mozkového kmene neboli encefalomyelitidě. Našeho rodinného lékaře to nesmírně znepokojilo; považoval za nezbytné varovat mé rodiče, že pokud bude můj mozek nadále otékat, není vyloučeno, že se život nás všech navždy změní. Nemoc mi mohla přivodit trvalé poškození mozku, nezvratnou paralýzu a dokonce i smrt. Přestože jsem blouznil, živě si vybavuji strach ve tvářích mých rodičů. Byli to prostí, těžce pracující lidé, nedostatečně vybavení k tomu, aby dokázali zvládnout zkázu, jakou představovalo onemocnění, jež se hodinu od hodiny zhoršovalo. Mohli jen vyděšeně, bezmocně přihlížet, zatímco mě nervózně obskakoval lékař. Přestože jsem se nedokázal soustředit na nic za hranicemi svého mozku, pamatuji si na korálky růžence, který měla matka tak pevně omotaný kolem ruky, až to vypadalo, že se tím každou chvíli přeruší přívod krve k jejím na kost zbledlým prstům sevřeným v pěst. Nedlouho po této hrozné epizodě se v našem obývacím pokoji poprvé objevila televize. Pro mého otce byla známkou vítězství – jeho rodina z milosti Boží unikla tragédii a nepřišla o nejmladšího syna; zároveň to bylo něco jako balzám pro zbytek mých nejbližších, kteří přečkali tak děsivé chvíle a mé dlouhé, náročné zotavování. Během zápasu s encefalomyelitidou jsem pozbyl schopnost chodit a i po několika měsících rekonvalescence jsem se stále přemisťoval po čtyřech. Největší motivací k tomu, abych vylezl ze svého pokoje, pro mě byla – kromě matčiných sendvičů se sekanou – možnost spatřit televizi v celé její

14

nádheře a pozorovat obrázky, jež blikaly na té báječné černé obrazovce. Připomínalo mi to krabičku snů – bránu do světa představivosti. Několik měsíců po nemoci, která mi lehce poškodila mozek, jsem začal vídat a slýchat duše těch, kdo přešli na onen svět, a bylo to pro mne jako sledovat obrázky v bedýnce v obývacím pokoji – s tím rozdílem, že je duše promítaly uvnitř mé mysli. Ony duše se mi zjevovaly jako v televizi a promlouvaly ke mně, jako by vyprávěly nějaký příběh. Připadalo mi, že mám televizi v hlavě, a často to bylo stejně zábavné. Byli tu prarodiče, kteří se objevovali s častostí situační komedie, a různé osobnosti, jež jsem znal z katolické školy, například svatá Kateřina a svatý Antonín, kteří připomínali slavné herce účinkující v programu mé mysli. Jiní, například žena v šeříkovém rouchu, jež mě často navštěvovala a mluvila ke mně, pro mě začali být stejně zřetelní a důvěrně známí jako pravidelní hosté v show Garryho Moorea. Připadali mi tak skuteční a fascinující jako pohyblivé obrázky v televizi. Řekl jsem o těchto návštěvách rodičům, a přestože je to zprvu vyděsilo, nakonec se smířili s představou, že za to může buď poškození mého mozku, které je horší, než se původně domnívali, či halucinace, nebo je dost dobře možné – vzhledem k informacím, jež jsem jim dokázal sdělit o zesnulých příbuzných, kteří mě často navštěvovali –, že v tom je třeba víc, než si kdy chtěli představit nebo o čem se kdy odvažovali přemýšlet. Během roku se však to, že vidím a slyším duše, stalo běžnou skutečností mého života i života mých rodičů, ačkoli v jejich případě s jistým zdráháním. Zdáli se smíření s tím, že nejsem tak úplně normální, přesto v sobě měli přirozenou zvědavost, pokud šlo o návštěvy osob, na něž si pamatovali, a vzkazy, které je nezřídka ohromily. Tehdy to představovalo jen zvláštní doplněk mého dětství; dál jsem prožíval 15

mládí a snažil se řídit radou rodičů, abych o tom, co vídám a slýchám, mluvil pouze doma. Začal jsem znovu chodit, takže jsem se takřka nelišil od kteréhokoli jiného chlapce, jenž přiběhne domů, najde tam sklenici mléka a sendvič a posadí se před magický televizor. Má chvíle prozření v souvislosti s dušemi nastala v jednom z nejpodivnějších okamžiků mého života a přímo díky zázraku televize. Vzpomínám si, že jsem se díval na svůj nejoblíbenější seriál – The Honeymooners s Jackiem Gleasonem – a užíval jsem si díl, v němž se pan Gleason jakožto Ralph Kramden účastní televizní soutěže. Pokud si pamatuji, ten dialog byl velmi jednoduchý. „Takže, pane Kramdene, kde žijete?“ „V Brooklynu.“ „Žijete v Brooklynu celý život, pane?“ „Ještě ne.“ (smích v publiku) Díky tomuto napohled docela neškodnému vtipu se mi nějak rozsvítilo v hlavě a od té chvíle mi to, o čem a proč ke mně duše promlouvaly, začalo dávat dokonale smysl. Nikdo z nás tady na Zemi se nemůže pokládat za dokončenou lidskou bytost – dokud odtud skutečně neodejdeme. Do té doby jsme stejně nehotoví jako dítě, které dělá své první krůčky v novém světě, i když možná máme trochu víc životních zkušeností, o něž se můžeme opřít. Jde však o tohle: bez ohledu na to, kolik toho můžeme jeden druhého naučit o omezených zážitcích, které jsme už absolvovali, nemůžeme se doopravdy považovat za učitele lidské zkušenosti, dokud nedokončíme cyklus života na Zemi a pak na něj nepohlédneme novýma očima, ze světa, odkud lze tyto zkušenosti pozorovat pod úhlem 360 ° – abychom porozuměli tomu, proč k nim

16

dochází, proč jsou nezbytné a jak můžeme dospět k jejich pochopení. Do té doby můžeme vše, co se naučíme tady na Zemi, vnímat pouze z omezené perspektivy lidských stvoření ve světě, jejž plně nevidíme. Zatím. Duše lze pokládat za učitele v pravém smyslu toho slova. Za učitele, kteří nejenže dokážou vyučovat příkladem, ale také nás nasměrovat k porozumění, neboť již absolvovali tytéž výzvy, jimž čelíme každý den, utkali se s nimi a překonali je. Toto drobné, avšak hluboké zjevení mělo na můj život dopad, který ovlivňuje každý můj nynější myšlenkový proces týkající se hodnoty vnímání problémů, s nimiž se potýkáme, z mnohem více stránek než z té, již máme přímo před sebou. Očividně přicházíme o hodně aspektů téhož zážitku, protože od něj nejsme dostatečně vzdáleni, abychom mohli doopravdy zhodnotit jejich význam, rozměry a vliv na náš život. Tím, co může být na této odpovědi pro někoho obtížné přijmout, a důvodem, proč ji považuji za „složitou“, je, že vyžaduje víru v existenci posmrtného života. Já však zastávám neochvějný názor, že ti, kdo jsou ochotní mít otevřenou mysl a otevřené srdce, se budou rozhlížet po jakémkoli dostupném zdroji, jenž by jim pomohl vypořádat se s důležitými záležitostmi, kterým bude čelit každý z nás – i kdyby to obnášelo nutnost lehce posunout své emocionální a intelektuální hranice. Pouze z tohoto důvodu jsme dospěli k závěru, že napsání další knihy, jež si dělá naději, že odpoví na otázky, s nimiž se mnozí z nás potýkají, tím, že se obrátí na jediné opravdové učitele – na ty, kteří tu již byli a vrátili se sem –, je natolik důležité, abychom se do něj pustili. Lidé mají v mnoha ohledech pocit, že jejich cesty k porozumění jsou již vyčerpány týmiž otřepanými frázemi, řečičkami a klišé, jež jako by kolem nás vířily v dokonalém kruhu, aniž se nás ve skutečnosti nějak opravdově, osobně dotknou. Možná že to jsou dobré rady, ale nemusejí to 17

být rady úplné. Přesto mi připadá, že když někdo prožije něco hodně podstatného nebo ničivého – ať už jde o osobní či finanční ztrátu, násilný čin či zmatek –, co v něm zanechá intenzivní touhu dopátrat se odpovědí, tyto pevné zdi, které ztělesňují, kým přesně se necháme vést a kým nikoli, jako by se trochu zachvěly. Čím závažnější je naše situace, tím jsme ochotnější strhnout zdi nedůvěry či nevíry a připustit, že bychom se mohli učit od zdroje, kterému bychom se dřív posmívali. Neštěstí dělá z nás všech pokorné děti. Není žádná hanba přiznat, že potřebujeme pomoc, a když je tomu tak, měli bychom při svém hledání smyslu a porozumění udělat vše, co se udělat dá. Ti, kdo jsou obeznámeni s mým dílem, vědí, že jsem médium, což znamená, že mám schopnost slyšet a vidět duše, jež přešly z tohoto života do příštího. Duše ke mně promlouvají již přes padesát let a z nich čtyřicet pracuji jako profesionální médium. To, že se mnou duše mohou „mluvit“ na vlnové délce, které můj mozek dokáže porozumět, je podle mne způsobeno pouze nějakou anomálií, již mohlo způsobit poškození, které utrpěl, když mi bylo šest; hodně se to podobá televiznímu signálu vysílanému k „té malé krabici“ v mém obývacím pokoji. Za půlstoletí, kdy ke mně duše hovoří, jsem se s nimi tak důvěrně seznámil, že jsme si společně vytvořili určitý zkratkovitý jazyk. Duše však samy o sobě nemají zájem na tom, aby mluvily konkrétně se mnou – přicházejí, aby hovořily mým prostřednictvím ke svým milovaným. Činí tak z mnoha důvodů: aby je ujistily, že ve skutečnosti trvají dál, že se stále podílejí na každodenním životě, a co je nejdůležitější, aby nám pomohly pokračovat v cestě, jejíž smysl a hodnotu chápou, přestože my sami jim ještě zcela nerozumíme. Duše s námi komunikují, když prožíváme dobré časy, i tehdy, když je nám těžko. Dál promlouvají k Zemi, což je jejich způsob, jak nás všechny naučit, že náš život je pouť a že každá

18

zkušenost, kterou absolvujeme a z níž si něco vezmeme, představuje další dlažební kostku na cestě vedoucí do světa míru a pochopení. Duše tomu rozumějí, protože prožily každičkou vteřinu problémů, jimž čelíme v našem každodenním životě. Co je však ještě důležitější – ony nyní chápou hodnotu této zkušenosti a toho, že ji absolvovaly. V tomto ohledu jsou jejich úvahy o naší situaci a našich zkušenostech nejpůsobivější. Vidí příčinu a účel všeho – dobrého i špatného –, co se děje každému z nás. Toto všechno tvoří představu, kterou je pro mne snadné pochopit a vzít si ji k srdci, protože soustava mých názorů uznává možnost, že na onom světě existují duše, že dokážou mluvit a jsou ochotné pomáhat těm z nás, kdo jsme dosud na Zemi. Jiní však možná budou muset do určité míry zreorganizovat své myšlenky, emoce a dříve zastávané domněnky, aby dokázali připustit, že mohou existovat pro nás cenné informace, jejichž přijetí od nás možná bude vyžadovat změnu naší osobní a duchovní výbavy. Není snadné předat otěže svých osobních názorů a představ něčemu, v co můžeme, ale také nemusíme věřit; tato kniha se však nesnaží argumentovat ve prospěch víry v cokoli kromě hledání pomoci, již potřebujeme, u těch, kteří nám podle mne díky svému dosti jedinečnému úhlu pohledu pomoci dokážou. Jsou to duše – těch, kdo již žili na Zemi, utkali se s týmiž potížemi, jimž čelíme my, a vyšli ze svých životních zkušeností se zcela novým a neotřelým chápáním světa, který přežili – a porozuměním tomu, jak jsou tyto zkušenosti důležité, cenné a nezbytné, i když nám třeba připadá, že ony obtížné situace, v nichž se všichni ocitáme, nemají žádnou hodnotu. Jediná věc, se kterou mohu vždycky počítat při své práci média, jsou otázky těch, kdo za mnou přicházejí – těch, kdo se snaží pochopit každodenní záležitosti, jež je sužují, jsou všudypřítomné a tíživé na je19

jich zdejší pouti. Přicházejí si pro odpovědi. Jediná věc, s níž mohu vždycky počítat, když naslouchám duším, je, že mi tyto odpovědi dají. Jsou zrozené ze zkušeností z celoživotního zápasu, vyznačují se však svěžím a často překvapivě pragmatickým úhlem pohledu. Odráží se v nich jasné vidění, s nímž je těžké polemizovat, bez ohledu na vaši víru či její absenci. Nejednoho skeptika, jenž za mnou přišel na sezení, dočista uchvátila jednoduchost vzkazů od duší, které již nemají strach ani pochyby. Je úžasné, i pro duše, kolik existuje na Zemi situací, jež mohou být křišťálově čisté a zcela oslňující, jsou-li zbaveny strachu a pochybností. Když se duše ohlédnou zpátky na Zemi, poté co na ní podstoupily svůj boj a pochopily, jak nebezpečná a děsivá ta cesta někdy může být, mají pohotově prohlášení, které mě nikdy nepřestane ohromovat a udivovat. Říkají nám: Bylo to všechno nádherné. I když ponecháme jednoduché a pragmatické odpovědi stranou, stále věřím, že duše jsou jedinými opravdovými odborníky, co se týče často obtížných zážitků, které budeme muset vytrpět a které jsou vetkány do tkaniva života každého z nás tady na Zemi. Rady duší světu, od nějž jsou nyní osvobozeny, ale za jehož součást se dosud považují, jsou někdy tak jasné a praktické, že se často divím, proč je my sami nevidíme. Třeba to má něco společného se stavem naší mysli či našeho srdce ve chvílích, kdy čelíme výzvám. Možná že pokud jsme schopni pohlédnout na tyto výzvy prizmatem radosti, míru a pochopení, stejně jako to dokážou duše, odpovědi jsou opravdu jasné a prosté. Ve světě zbaveném strachu a nejistoty to snad může být doopravdy nádherné, i když to je těžké. To nemůžeme vědět. Prozatím. Proto se spoléháme na ty, jež lze pokládat za jediné, kteří skutečně znají a skutečně chápou fungování života na Zemi, dokud nemáme možnost začít čerpat ponaučení z jejich moudrých rad a postupně přibližovat svou vlastní perspektivu

20