Prolog l Krabička snů
Jedno z oblíbených rčení mého otce znělo: Život je vždycky nesmírně snadný, dokud někdo nepřijde, neudělá ti čáru přes rozpočet a neukáže ti, jak těžký doopravdy je. Já se však domnívám, že nikdo z nás nebloudí životem tak bezcílně, aby si myslel, že je cokoli v něm jednoduché, zkrátka proto, že jsme ještě nepoznali, jak obtížný může vlastně být. Instinktivně víme – a to už poměrně záhy –, že některým rozpočtům je předurčeno, aby byly škrtnuty. Čím déle žiji, učím se a vyzrávám, tím více si uvědomuji, že ve skutečnosti platí pravý opak otcova tvrzení. Život není snadný – tedy dokud někdo nepřijde, nepomůže nám dát rozpočet znovu dohromady a nezjednoduší nám existenci tím, že osvětlí tmavá zákoutí naší mysli, našeho srdce a našeho světa. Jestliže to uděláme – jestliže přijmeme tu ruku, jež se k nám natahuje někdy z nanejvýš nepravděpodobných míst –, můžeme se naučit vést svůj život po volné stezce porozumění a nalézt opravdové štěstí a trvalý mír. Život a poznávání na Zemi závisejí na dvou principech, které jsou podle všeho navždy spojené s naším lidstvím: s potřebou hledat v sobě schopnosti nezbytné k tomu, abychom mohli žít, a potřebou hledat vně sebe samých nástroje nezbytné k tomu, abychom přežili. Společně vytvářejí jedno z nejmocnějších životních ponaučení: Musíme porozumět 7