1
Jednoho deštivého dopoledne počátkem prosince seděla v předním pokoji svého domu v Pepys Road číslo 42 dvaaosmdesátiletá žena a přes krajkovou záclonu se dívala ven na ulici. Jmenovala se Petunia Howeová a čekala na dodávku, která jí měla dovézt zboží z Teska. Petunia byla nejstarší osobou v Pepys Road a zároveň poslední osobou, jež se v této ulici narodila a dosud zde bydlela. Její spojení s tímhle místem však sahalo podstatně dál, neboť dům koupil Petuniin dědeček ještě dřív, než ulici vůbec postavili. Byl úředníkem u advokáta oprávněného vést obhajobu u vyšších soudů a pracujícího v různých právních oblastech v Lincoln’s Inn. Petuniin dědeček byl jednak konzervativní, jednak člen konzervativní strany a svoje místo předal po vzoru advokátních úředníků svému synovi, a když ten pak zplodil samé dcery, pomyslný štafetový kolík přešel do rukou přiženěného vnuka. Tím byl Petuniin manžel Albert, který zemřel před pěti lety. Petunia se nepovažovala za osobu, která „už všechno viděla“. Měla za to, že vedla omezený, jednotvárný život. Nicméně prožila dvě třetiny celé historie Pepys Road a viděla toho spoustu, přičemž si všimla více věcí, než kdy přiznala, a odsuzovala je co nejméně. V tomto ohledu měla pocit, že pokud jde o odsudky, Albert jich vyslovil ažaž za ně za oba. Jedinou mezeru v jejím životě v Pepys Road představovalo období, kdy byla na počátku druhé světové války evakuována a roky 1940 až 1942 strávila na statku v Suffolku. Na tuto dobu ani dnes raději nevzpomínala, ne že by 15