Page 1

PRV N Í K A P I TO L A

N

a osmnácté narozeniny mého bratra připravila matka nádhernou oslavu, kterou naplánovala do  posledního detailu, aby se nic nemohlo zvrtnout. S celou rodinou a přáteli jsme se sešli na obědě v hotelu, a když jsme dojedli, otec se chopil mikrofonu a  oznámil, že ho matka požádala, aby o svém nejstarším synovi řekl pár slov. V souvislosti s mým bratrem se dalo hovořit o mnoha pozitivních věcech, mohla se vyprávět i spousta zábavných a dojemných příběhů, které s ním souvisely. Celá místnost ztichla. Všichni se s úsměvem otočili, ale radostné očekávání se změnilo ve zděšení, když otec prohlásil, že vlastně nemá moc co říct a lituje prý, že je otcem takového „zbytečného zmetka“. Na chvíli zavládlo hrobové ticho a pak se ozvalo nesouhlasné mručení. Vzápětí vyskočil dědeček, vytrhl otci mikrofon a se slzami v očích začal vyprávět o tom, co všechno jeho vnuk Jason dokázal a jak jej všichni v rodině mají rádi. Když jsem se na bratra konečně odvážila podívat, seděl úplně bez hnutí a s výrazem téměř fyzické bolesti zíral nad hlavami ostatních někam do dálky. Rychle jsem odvrátila pohled. Dělalo se mi zle a  přemýšlela jsem, jak může člověk provést tak hroznou věc komukoli, natož vlastnímu dítěti, které se provinilo jen tím, že se osmnáct let snaží získat otcovu lásku a náklonnost. V tu chvíli jsem nejspíš pochopila, že manželství mých rodičů skončilo, ačkoli se ještě nějakou dobu zmítalo v agonii, než se definitivně rozvedli. 9


S o p h i e H ay e s o v á

Matku v jejím rozhodnutí opustit otce podpořila i  další příhoda, ke  které došlo jednou večer krátce po  Jasonových narozeninách. Vrátila jsem se domů a  neuvědomila si, že Jason a jeho přítelkyně Harriet hlídají u sousedů děti, takže jsem zamkla a šla spát. O půl hodiny později mě probralo cinknutí zvonku u dveří. Zazvonil opravdu jen jednou, ale téměř okamžitě se ozvalo dunění kroků na  schodech a  potom jsem slyšela Harriet, jak vyděšeně volala matčino jméno. „On ho zabije. Pomoc! Prosím! Pomozte někdo!“ Tou dobou už byla matka nahoře na  schodech a  já vyskočila z  postele a  spěchala dolů. Když jsem za  ní přiběhla do haly, spatřila jsem u dveří Jasona, kterému tekla krev z nosu. Harriet vzlykala, otec rozhazoval rukama a  křičel. V  tu chvíli udělal Jason krok kupředu, odstrčil ho a  zařval: „Jsi hroznej hajzl! Nenávidím tě! Co kdybys vypadl a nechal nás na  pokoji?“ Potom vyběhl po  schodech nahoru a  zamkl se ve svém pokoji. Otec se jen ušklíbl, pokrčil rameny a šel zase spát. Hluk naštěstí neprobudil mladší sestru ani bratry. S Harriet a maminkou jsme se sebraly a zamířily do kuchyně. Chvilku jsme jen mlčky seděly kolem stolu. Byly jsme v šoku a nechápaly, co se stalo, až mlčení nakonec prolomila maminka: „Co se vlastně sakra stalo?“ Ukázalo se, že otce jediné cinknutí zvonku u dveří popudilo natolik, že otevřel a beze slova vlastnímu synovi vrazil jednu pěstí. Mamka jen s povzdechem rezignovaně zvedla ruce. Potom řekla: „Takhle už to dál nejde. Nemůžu tu jen tak stát a dívat se, jak mi mlátí děti. To opravdu snášet nehodlám.“ Cítila jsem se hrozně. Bylo mi Jasona líto, ale hlavně jsem věděla, že je to všechno moje vina. Bratr neměl klíč od předních dveří a já zamkla, aniž bych se podívala, jestli je doma. 10


Odvlečená

Dodnes nerada myslím na to, co jsem svou lehkomyslností způsobila. To byla pro matku druhá ze tří „posledních kapek“. Tou úplně poslední se stalo odhalení otcových avantýr s jinými ženami. Když na něj kvůli tomu uhodila, dlouho na sebe křičeli a hádali se. Přišla jsem tehdy do obýváku, zrovna když otec říkal: „Je ti hrozně podobná, skoro tvoje dvojnice, ale o hodně mladší.“ Potom vyrazil z pokoje a maminka se rozplakala. Ukázalo se, že mamčina „dvojnice“ nebyla jedinou ženou, se kterou otec něco měl. Byly jich desítky. Zapojil se do skupiny lidí, kteří pořádali něco na způsob swingers party. Nešlo však o výměnu stálých partnerů. Tihle lidé chtěli zažít sex s neznámými ženami placenými za to, že vyhoví těm nejzvrhlejším choutkám cizích chlápků. Chlápků jako můj otec. Matka po odchodu od otce zjistila, že dům je zatížený hypotékou. Nebylo to kvůli penězům – otec měl slušný příjem a žádné finanční potíže –, ale proto, že peníze převáděl na účty v zahraničních bankách. Matka tím pádem po rozvodu nedostala téměř nic, ale bylo jí to jedno. Chtěla jen odejít od otce a  vytvořit pro sebe a  děti nový domov, kde by na  ni nikdo nekřičel a neustále jí neopakoval, jak je hloupá a k ničemu. Když se rodiče rozešli, bylo mi sedmnáct a  od  té doby jsem s otcem téměř nepromluvila. Otec si mě poprvé pochoval, když jsem byla na světě teprve pár hodin. Ale jen co jsem se rozkřičela, rychle mě zase podal zpátky matce a ztratil o mě zájem. Tahle lhostejnost se brzy stala vzájemnou, a když jsem přišla do puberty, prostě jsem se smířila s tím, že vlastního otce nemám moc ráda. Naštěstí jsem ale velice milovala svou maminku – vždycky se o mě starala a zároveň byla a dodnes je mojí nejlepší kamarádkou. Můžu s ní mluvit téměř o všem. 11


S o p h i e H ay e s o v á

Nevzpomínám si, že bych k otci vůbec někdy cítila skutečnou náklonnost. Když jsem byla malá, fyzicky mi sice neubližoval, ale byl to neurvalec, který na manželku a děti jenom řval a všem nadával. Často na nás křičel, že jsme k ničemu. Jak jsem rostla, postupem času jsem si tak nějak zvykla na to, že kdykoli se rozzlobil – což bylo skoro pořád – rozbušilo se mi srdce. Nikdy jsem mu nemohla odpustit, že nás schválně děsí a dělá ty svoje nechutné sprosté vtipy, které mě často doháněly až k slzám. Narodila jsem se jako jedno z  pěti dětí, přičemž všechny jsme byly neplánované. Otec nikoho z  nás nechtěl, ale maminka nás všechny bezmezně milovala. V dětství mě sice otec slovně i citově trápil, jeho neurvalostí však nejhůř trpěl bratr Jason. Jason byl stydlivý, ale jinak veselý a  živý kluk. Ve  své plachosti se prostě bál, že něco udělá špatně nebo na  sebe strhne pozornost. Už při pouhé představě, že přijde pozdě do  školy, se mu obavami a  nervozitou roztřásly ruce. Otec o  tom vždycky mluvil jako o  „holčičím vyvádění“ a  mohli jste na to vzít jed, že se kvůli tomu začne vztekat. Jason ani trochu nenaplňoval představu o synovi, po jakém by náš hlučný, neurvalý a přehnaně sebevědomý otec toužil – jestli vůbec kdy o nějakého syna stál. Člověku krvácelo srdce, když viděl, jak se Jason ze všech sil snaží tátovi zavděčit. Já jsem se poměrně brzy smířila s tím, že v tátových očích nikdo z nás nikdy neudělá nic dobře, ale chudák bratr se nevzdával naděje, že si jednoho dne přece jen získá jeho náklonnost. Toužil po ní víc než po čemkoli jiném na světě, ale zdálo se, že čím víc se snaží, tím víc ho otec zastrašuje a shazuje. Proto byl bratr pořád nervóznější a psychicky labilnější. Jason patřil k dětem, které si do školy všechno připravovaly už večer; knížky měl pečlivě srovnané, čisté oblečení 12


Odvlečená

rozložené na židli ve svém pokoji, aby mu ráno stačilo umýt se, obléknout a vyrazit. Zato pro mě bylo ráno nejdůležitější nakrucovat se před zrcadlem a  důkladně kontrolovat, že školní uniforma je bez poskvrnky a účes mám taky dokonalý, což ovšem znamenalo, že mi ranní přípravy trvaly déle než jemu. Zatímco já ještě pobíhala po domě a hledala aktovku a knížky, Jason už stál připravený u dveří a bledý nervozitou sledoval, jak na hodinách v hale odtikávají minuty. Nakonec na něho otec – který nás většinou vozil do školy, protože to měl při cestě do  práce  – zpravidla zařval, že vypadá jako „ubožák“, a vzápětí vynadal i mně, že jsem hloupá slepice. Kdykoli si vzpomenu na  dobu, kdy jsme občas kvůli mému zdržování přišli do školy pozdě, přepadne mě smutek a pocit viny, ačkoli jsem to nedělala schválně. Chodili jsme do dobré školy, a protože jsem zřejmě přijala otcův názor, že jsem nemožná, strašně jsem se bála, že nedokážu vyhovět požadavkům, které tam na nás kladli. A tak se pro mě postupem času stalo téměř posedlostí alespoň dobře vypadat. Věděla jsem však, jakou hrůzu pro Jasona představuje vejít sám do třídy ve chvíli, kdy všichni ostatní už sedí v lavicích. Je mi jasné, že to byla moje vina, když právě tohle musel s pocitem ponížení a zatajeným dechem pravidelně absolvovat. Když bylo Jasonovi deset a mně devět let, jednoho rána jsem zase dlouho hledala aktovku. Po chvilce jsem ji konečně našla, vyběhla z domu a naskočila vedle bratra na zadní sedadlo. Táta se ušklíbl a  s  předstíranou lítostí prohodil: „Ach bože, Jasone, dneska přijdeš pozdě. Všichni na  tebe budou zírat. Budeš zase poslední. Ale, možná by si tě nevšimli, kdyby ses plížil po  břiše jako had.“ Potom pohodil hlavou a  spokojeně se při té představě rozesmál. Jasonovo utrpení mu dělalo dobře. Bratr se rozplakal a žadonil: „Prosím, prosím, tati, zkus nás tam dovézt včas.“ 13


S o p h i e H ay e s o v á

Od otce očividně rozrušeného dítěte by člověk očekával soucit a pochopení. Jenže Jasonův pláč a prosby v  otcově mozku zafungovaly jako spouštěč úplně jiných emocí. Rázem se přestal smát, a  když jsem se podívala do zpětného zrcátka, všimla jsem si, jak se mu ústa stáhla do výrazu hlubokého opovržení: „Tak ty tam chceš být včas, jo?!“ zařval. „Kvůli tomu tady brečíš jako holka? Tak dobře, Jasone, můžeme tam být včas!“ Potom šlápl na plyn, až jsme se zabořili do sedadla, jak auto prudce vyrazilo kupředu. Hrůzou se mi dělalo špatně. Ze všech sil jsem se držela bezpečnostního pásu, až mi na rukou zbělaly klouby a nehty se bolestivě zadíraly do dlaní. Následujících pár minut jsme se hnali ulicemi, které jsem vnímala jen jako rozmazané čmouhy. Jason se s křečovitě zkříženýma rukama kýval dopředu dozadu a plakal. Vzpomínám si, jak jsem před námi zahlédla nějaké barevné čmouhy a  na  zlomek vteřiny zachytila polekané výrazy dvou mužů, kteří stáli na okraji ulice a něco si povídali. Opírali se o svá kola, ale jakmile zpozorovali, jak se k nim řítíme v neovladatelném autě, oba zahodili bicykly na zem. Bylo jasné, že nemají dost času, aby nám uhnuli z  cesty. Otec zaklel a  my s  Jasonem vykřikli. Nakonec jsme je nějakým zázrakem o pár centimetrů minuli, otci se podařilo získat nad autem znovu kontrolu a pokračovali jsme dál, teď již o něco pomaleji. Přitom otec přes rameno křičel: „Vidíte! Vidíte, co jste způsobili, vy smradi mizerný? Málem jsem kvůli vám zabil dva lidi!“ Jason dostal hysterický záchvat a já se rozbrečela, protože jsem měla hrozný strach a bojovala s pocitem viny. Kdybychom ty dva muže srazili – a v jednu chvíli mi připadalo, že je to nevyhnutelné – byla by to moje vina, protože to kvůli mně jsme přece vyjeli pozdě. Otec má pravdu. Jsem úplně k ničemu. 14


Odvlečená

Když jsme dorazili ke škole, Jason z auta málem vypadl. Potom se rozběhl otevřenou kovovou branou, ramena schoulená a aktovku přitisknutou k hrudi, jako by se tak chtěl chránit proti nějakému útoku. Ale já odmítala jít za  ním. Ještě pořád jsem se třásla šokem a potřebovala uklidnit. To ovšem dokázala jen maminka. Plakala jsem a  křičela tak dlouho, dokud mě otec neodvezl zpátky domů. Seděla jsem ve svém pokoji a snažila se nevnímat hlasy rodičů, kteří na sebe křičeli a hádali se. Pokud otec svoje hrubiánství směřoval proti matce, obvykle se příliš nebránila, ale jakmile šlo o nás děti, vždycky v sobě našla sílu se ozvat. Příhoda s  šílenou ranní jízdou do  školy byla jen jednou z mnoha situací, k jakým během mého dětství docházelo téměř denně, a já si uvědomovala, že nás otec nemá rád. Jednou někdo prohodil, že náš otec není schopen milovat nikoho, a myslím, že to bylo výstižné. Podle babičky si vyloženě liboval, když mohl moji matku rozčílit nebo zklamat, vyžíval se v tom už od začátku jejich vztahu. Nikdo nechápal, proč se tak hezká, oblíbená a veselá dívka rozhodla provdat za někoho tak nepříjemného a nevychovaného. Vzala si ho, i když jí už cestou do kostela bylo jasné, že dělá obrovskou chybu. Jednou se mi svěřila, že otce sice milovala, ale že by se v tu chvíli klidně otočila, vrátila domů a zůstala svobodná, kdyby se necítila provinile kvůli tomu, kolik rodiče za přípravu svatby utratili peněz a kolik snahy vynaložili, aby to byl den, na jaký se nezapomíná. Několik měsíců po  svatbě, když byla máma těhotná s Jasonem, zabušil otec jednou ráno u mých prarodičů a nic nechápající babičce pěkně od plic oznámil, že její dcera je naprosto k ničemu a že ji tedy vrací do něžné péče rodičů, protože už s ní nechce mít vůbec nic společného. Nicméně po nějakém čase ji vzal zpátky – nejspíš když mu došlo, jak nepohodlné je starat se sám o sebe i o dům. Tenhle výstup 15


S o p h i e H ay e s o v á

však během následujících let zopakoval ještě mnohokrát. Netrvalo dlouho a matka uvěřila, že je skutečně „k ničemu“, všechny jen „děsně štve“ a je „úplně blbá“. Ačkoli otec často křičel, klel a neustále nás všechny shazoval a z něčeho osočoval, k fyzickému násilí se uchýlil jen výjimečně. Když jsem přišla do puberty, občas jsem mu odsekla. Myslím, že ho moje troufalost – dokázala jsem se mu postavit, alespoň slovně – trochu zarazila. Ale Jason – který i přes neustálý stres zůstával až překvapivým optimistou – se stále snažil navázat s otcem normální vztah a získat si jeho uznání. Avšak marně, působilo mu to jenom další a  další zklamání. Když mi bylo sedm, narodila se Emily a o dva roky později se rodina rozrostla o dvojčata – chlapce Marka a Jamieho. Všichni tři přišli na svět „omylem“ stejně jako Jason a já. Táta sice neměl šťastné a klidné dětství ani dobré vzdělání, ale pokud se jednalo o podnikání a vydělávání peněz, byl velice šikovný, takže jsme žili v hezkém velkém domě v příjemné části města. Kromě toho si ale nedokážu vzpomenout na nic dalšího, co by pro nás udělal. Často jsem uvažovala, proč s ním moje matka vlastně zůstává. Nakonec přece jen podala žádost o  rozvod. Důvodem byla snaha ochránit své děti a uniknout před neustálým ponižováním. Jenomže pro tátu byly nejdůležitější peníze, takže nedokázal pochopit, co po  něm vlastně chce, a  posílal výhrůžné esemesky, ve kterých mámě vyhrožoval, že jí zláme nohy, jestliže se opováží chtít po něm nějaké výživné. Na mě se také zlobil, bylo to tak vždycky, i když důvody jsem nedokázala pochopit. Poslední slova, která mi řekl, pro něho byla charakteristická: „Pro mě seš mrtvá. Klidně si můžeš shnít v pekle. Kdybys začala hořet, ani bych se na tebe nevychcal.“ Jason se i  po  rozvodu rodičů dál snažil získat tátovo uznání. Jeho pocit křivdy a vztek na tátu však rostly, až se 16


Odvlečená

to pomalu začínalo vymykat kontrole. Donedávna jsem byla přesvědčená, že otec na můj život neměl žádný zvláštní vliv. Jelikož jsem ho vlastně neměla moc ráda, dokázala jsem se smířit se skutečností, že mě nemiluje ani mu na mně nezáleží. Teprve dnes si všechno plně uvědomuju. Můj vlastní otec mě nemiloval, a proto jsem měla pocit, že mě nemůže mít rád vůbec nikdo. Navíc jsem ani neměla jasno v tom, co vlastně znamená někoho milovat. Bála jsem se komukoli – především mužům – věřit a trápila mě obava, že jsem stejně jako otec neschopná vytvořit si vyrovnaný a stabilní vztah. Představovala jsem si život jako seriál Domeček v prérii, kde bylo všechno dokonalé, a lidé na sebe byli hodní. Nakonec jsem došla k závěru, že pokud nemůžu mít právě tohle, tak nechci vůbec nic. Je asi docela s  podivem, že jsem v  následujících letech vůbec prožila nějaké dlouhodobé vztahy. Ale měla jsem je – jeden s  mužem, kterého jsem milovala, a  jeden s  někým, o kom jsem byla přesvědčená, že ho miluju, ale ve skutečnosti to byl jen dobrý kamarád. A potom se objevil Kas, který se časem stal mým nejlepším přítelem, ale tím to neskončilo – nejspíš proto, že byl ve všech ohledech pravým opakem mého otce. Zatímco táta byl hlučný, vulgární, sebestředný, agresivní a  zlý, Kas byl pozorný, charismatický a  neuvěřitelně zdvořilý. Ale i s ním – poprvé jsme se setkali, když mi bylo osmnáct – mi trvalo hrozně dlouho, než jsem sama sobě dovolila mu důvěřovat. Jakmile jsme se ale spřátelili, stal se i velice důležitou součástí mého života a já měla pocit, že je člověk, na kterého se budu moct vždycky spolehnout.

17


DR U H Á K A P I TO L A

A

ni pár let po rozvodu našich se Jason nedokázal zbavit svého vzteku. Naopak, zdálo se, že se do něho propadá stále hlouběji. Pořád zoufale toužil, aby si ho otec všiml, a stavěl se proti matce, zvlášť když se seznámila se Stevem – mužem, jenž jí pomohl najít ztracenou sebeúctu a  který se postupně stal naším nevlastním otcem. Mužem, jehož bych si přála mít za skutečného tátu. Jason se odstěhoval do příšerného bytu kilometry daleko od místa, kde jsme vyrůstali, protože se rozhodl „stát konečně na vlastních nohách“. Nedovolil mamce, aby mu s  čímkoliv pomáhala. Naštěstí nakonec přijal pomoc alespoň od  babičky a  začal se pomalu zklidňovat. Když jsem v osmnácti skončila školu, nabídli mi skvělou práci v Leedsu. Táta vždycky chtěl, abych šla na vysokou, ale já se rozhodla zůstat nablízku mamince, mladší sestře a bratrům. A  tak jsem tu práci přijala a  přestěhovala se do  bytu ve městě. Vůbec jsem si neuvědomila, jak osaměle se člověk může cítit někde, kde skoro nikoho nezná, nebo jak obtížné pro mě bude odstěhovat se z domova, z bezpečí a ochranné ulity dětství. Kromě známých z práce jsem v Leedsu nikoho neznala, takže jsem si občas připadala úplně ztracená. Ale tak to zůstalo jen do doby, než se v práci objevila Serena. Se Serenou jsme byly nejlepší kamarádky už ve  škole; všichni říkali, že se jedna druhé podobáme jako vejce vejci, jako bychom si prý z oka vypadly. Byla jsem moc ráda, že ji mám znovu nablízku, a brzy se z nás stala nerozlučná 18

0036295  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you