Page 1

6

V O L Á N Í

M I N U L O S T I

1

K

dyž jsem konečně stála, bičována větrem, před velkým starým domem, najednou jsem zaváhala, jestli bylo moje rozhodnutí správné. Jednou rukou jsem si přidržovala klobouk a druhou pevně svírala svoji pelerínu. Pozorovala jsem temné zdivo přede mnou, ale v mysli se mi nerozsvítila ani jiskřička vzpomínky, temnotou nepronikl žádný záblesk obrázku ze dnů dávno minulých. Možná by bývalo lepší sem nechodit. Ovšem, byl to dům, kde jsem přišla na svět, kde se narodil můj otec a moji předkové, ale mám vůbec na ten dům a rodinu nárok, když si nedokážu vzpomenout ani na léta, která jsem zde strávila, natož pak na lidi, kteří zde žili? Lidé… Váhavě jsem postávala ve stále sílícím větru a ohlížela se po drožce, která se rychle vzdalovala. Jací lidé tu vlastně žijí? Jak to, že jsem si na ně nedokázala vzpomenout? Jak mě po tolika letech nepřítomnosti přijmou? Tyhle otázky mi táhly hlavou, zatímco jsem s ledovým obličejem a mrznoucíma rukama stála před úctyhodným starým domem. Na mysl mi přišel dopis. Obálka z jemného ručního papíru se známkou v hodnotě dvou penny, na které byla vyobrazena modrá královna Viktorie. Byla adresována mé matce a já jsem ji položila do jejího pokoje, zatímco spala. Večer, když jsem 3


6

B A R B A R A

W O O D O V Á

za ní zase přišla nahoru, byla už obálka pryč a moje matka se o ní ani slovem nezmínila. Říkala jsem si, že má pro své mlčení nejspíš důvod, a protože byla v té době velice nemocná, nekladla jsem jí z ohleduplnosti žádné dotazy. Dopis jsem našla o týden později, když jsem dávala po pohřbu do pořádku její věci. Nikdy jsem se nedozvěděla, proč si jej schovala, ale už vím, proč se mnou o jeho obsahu nechtěla mluvit. V ten bouřlivý zamračený den, když jsem vystoupila před sídlem Pemberton Hurst z drožky, jsem však nemohla tušit, na jakou zvláštní a těžkou cestu mě dopis zavede. Kdybych to věděla, nikdy bych se do Pemberton Hurstu nevrátila. I tak mě návrat stál hodně odvahy, protože jsem toho neměla moc v rukou: zmatený dopis a nejasné vzpomínky na to málo, co mi matka o tomto místě vyprávěla. Zatímco jsem se dívala na panský dům, měla jsem současně před očima svoji matku a viděla v jejím obličeji ten zvláštní pátravý výraz, kterým mě občas sledovala – jako by něco hledala v mých rysech. Když jsem se jí na to jednou zeptala, odpověděla mi jen: „Jsi Pembertonová.“ Věděla jsem tedy, že mezi mnou a tímto místem nějaké spojení existuje. Věděla jsem, že jsem tu dříve žila. A přece jsem si na tu dobu nedokázala vzpomenout. Moje matka mi totiž během oněch dvaceti let, které jsme prožily v nuzných poměrech v Londýně, jen zřídkakdy vyprávěla o minulosti. Moje váhání na onom ponurém místě mělo ještě další důvod. Nešly mi z hlavy příběhy a strašidelné historky, které jsem zaslechla na nádraží a ve venkovském hostinci na předměstí. Podle nich byl Pemberton Hurst prokletý. Vesničané z okolí si šuškali o strašidlech a čarodějnicích. A přece, když jsem teO stála před tou šedivou budovou, viděla jsem jen krásný starý panský dům v alžbětinském stylu, pozůstatek minulých lepších časů. Ano, tak mi ten dům na sklonku onoho zimního dne roku 1857 připadal. Byla to velkolepá budova, a i když se v příšeří 4


6

V O L Á N Í

M I N U L O S T I

poněkud ztrácela, byla tak nádherná a noblesní, že se jí domy, které můžete zahlédnout v Park Lane v Londýně, nemohly rovnat. Jenom park byl zvláštní a trochu málo výstavný, působil takřka zanedbaně. Prostranství před domem nenabízelo očím nic, čím by se mohly potěšit: štěrkem pokrytá příjezdová cesta, hnědé, břečQanem porostlé mříže, zvadlá tráva a holé stromy. Ačkoli to byl jen kousek neudržované půdy, měl v sobě něco divokého a nezkrotného a vyvolával dojem vzdorovitě vyzývavé vzpurnosti. Mohutné stromy, jejichž sukovité větve se natahovaly nad vjezd, působily jako temní obři, kteří napřahují paže v bouřlivém větru. Hnědé listí opadávalo s šelestem na záhony, na nichž věšely hlavičky mrtvé květiny. Na temnějící obloze kroužili ptáci. Když slunce zmizelo za horizontem, získal Pemberton Hurst najednou onu hrozivou atmosféru, kterou mu připisovali místní. Cítila jsem vzrůstající úzkost a sílil ve mně pocit, že bych se měla vrátit nazpět. TeO ale, když jsem byla po tolika letech zase tady a stála svému dětství tváří v tvář, mě něco zadržovalo. V ústraní mého malého londýnského bytu měla v sobě myšlenka, že znovu navštívím ten starý dům, něco lákavého. Když jsem seděla ve vlaku, tonula jsem v představách opulentních slavnostních hostin a starých otevřených krbů, ve kterých planou hřejivé ohně. TeO jsem se však sama sebe bojácně ptala, zda má očekávání nebudou zklamána. Ale potřeba najít ztracený úsek svého života byla silnější než moje obavy. Chtěla jsem získat odpovědi na otázky, které mě sužovaly, a ty, jak se mi zdálo, jsem mohla najít jen v Pemberton Hurstu. A ještě silnější než moje zvědavost bylo přání patřit zase do rodiny. Před dvaceti lety, ve stejném roce, kdy byla princezna Viktorie korunována královnou Anglie, jsem byla ze dne na den vytržena ze svého domova, oloupena o svoji rodinu a od toho okamžiku jsem musela žít mezi cizími lidmi. Pravým důvodem mého dnešního návratu byl stesk po domově. Chtěla jsem znovu uvidět svou rodinu bez ohledu na 5


6

B A R B A R A

W O O D O V Á

to, jak cizí si možná budeme. A než zahájím nový život, chtěla jsem najít svoji minulost. Pomalu jsem stoupala po širokém schodišti. Před těžkými dubovými dveřmi jsem ještě jednou zaváhala. Neprobudila se ve mně ani nepatrná vzpomínka. Cožpak nepatří schodiště k místům, kde si malé děti nejraději hrávají? pomyslela jsem si a pohlédla dolů. Jak to, že když tu stojím, nevzpomínám si, že bych si na těch krásných starých schodech hrála se svým bratrem Thomasem? Tohle prostředí ve mně přece musí vyvolat záblesky vzpomínek, jak to, že mi všechno připadá tak cizí, jako bych tu nikdy v životě nebyla? Nechala jsem ruku, která už ležela na těžkém klepadle, opět klesnout. Ještě jsem se mohla obrátit k domu zády a vrátit se do Londýna, kde na mě čekali moji přátelé. V tomto domě jsem neznala ani človíčka, neobjevila se ani jiskřička vzpomínky, která by mi je připomněla. Jak mě přijmou, cizího člověka, který nosí jejich jméno a v jehož žilách koluje jejich krev? Budou mě považovat za cizinku, nebo mě radostně přivítají a sevřou v náručí? Znovu jsem si vzpomněla na dopis, který napsala prateta Sylvie mé matce. Dal se považovat za pozvání, z něhož jsem mohla soudit, že mě ti lidé očekávají. Po smrti mé matky, která zde žila, bylo mojí povinností vůči ní a Pembertonovým vyhovět volání dopisu. Možná jsem měla zatelegrafovat. Možná jsem měla krátkým dopisem oznámit, že přijedu místo své matky. Ale připadalo mi neslušné sdělit rodině smrt matky tak neosobním způsobem. A i když jsem pratetu Sylvii neznala, zasloužila si, abych jí za její dopis poděkovala osobně. Setřásla jsem ze sebe poslední pochybnosti, napřímila rozhodně ramena a sáhla na klepadlo. Když dopadlo s hrozivým zaduněním na staré dřevo, cítila jsem, jak se mi zpotily dlaně. Zdálo se mi, že trvá celou věčnost, než se dveře otevřou. Pak jsem ale zaslechla skřípění závory a vzápětí na mě dopadl paprsek světla, který byl tak zářivý, že jsem musela na chvilku 6


6

V O L Á N Í

M I N U L O S T I

přivřít oči, a pak jsem před sebou uviděla temnou siluetu tlusQoučké ženy. „Dobrý den,“ pozdravila jsem. „Jsem Leyla Pembertonová. Řekla byste tetičce Sylvii, že jsem tady?“ Žena nevydala ani hlásek. Už jsem si myslela, že jsem nemluvila dost hlasitě a má slova zanikla ve vytí větru a skřípění stromů. Ve chvíli, kdy jsem chtěla znovu promluvit, zeptala se žena příkrým tónem: „Vy jste Leyla Pembertonová?“ Znělo to takřka jako žaloba. „Ano. A byla bych vám vděčná, kdybyste mě ohlásila mé rodině a nechala mě vstoupit do domu.“ Žena okamžitě ustoupila stranou, aby mi udělala místo. Pospíšila jsem dovnitř dříve, než mi mohl vítr strhnout klobouk z hlavy, a uhladila si rychle pelerínu, abych před rodinu předstoupila upravená. Když jsem vzhlédla, spatřila jsem, že žena je ještě stále tady a nevěřícně na mě zírá s otevřenou pusou. „Něco není v pořádku?“ zeptala jsem se zneklidněně. „Leyla Pembertonová?“ zašeptala žena místo odpovědi. Co jsem řekla tak neuvěřitelného? Jen své jméno. V duchu jsem se ptala, jestli i tato žena patřila do té dávné minulosti, která mi byla uzavřena. Znala jsem tu kulaQoučkou osobu už jako malá? „Prosím, ohlaste mě tetě Sylvii. Myslím, že mě očekává.“ „Říkáte, že slečna Sylvie vás očekává?“ zeptala se stále ještě zmateně. Mluvila s lehkým německým přízvukem. „Ovšem, jsem očekávána.“ Ticho přerušil zvuk rychlých kroků. Se slovy: „Kdopak to klepal?“ vstoupila druhá žena, která zjevně nepatřila k domácímu služebnictvu. Když mě uviděla, zůstala stát jako přimrazená. „Jenny!“ zašeptala. „Ne, já nejsem Jenny. Jsem její dcera Leyla.“ Pohled druhé ženy zaletěl k hospodyni a mně připadalo, jako by mezi nimi sem a tam poletovaly nevyslovené věty. „Leyla?“ opakovala žena. „Tak ty jsi Leyla?“ 7


6

B A R B A R A

W O O D O V Á

Jen zřídkakdy jsem viděla někoho tak překvapeného. Přitom teta Sylvie psala jistě jménem celé rodiny a mou návštěvu už museli delší dobu očekávat. Ale ne, dopis byl adresován mé matce, a proto tu očekávali ji. „Ano, jsem Leyla, Jennyina dcera. Jistě jste nepočítali s tím, že přijedu místo ní. OdpusQte, mělo mě napadnout –“ „Místo ní?“ Druhá žena nevěřícně zamrkala. „Mé drahé dítě, nečekali jsme tebe ani tvoji matku. Je to skutečně šok,“ řekla a sáhla si s divadelním gestem na srdce. „To mě mrzí. Opravdu.“ „Mysleli jsme si, že tě už nikdy neuvidíme! Leylo, Leylo! Můj bože, to je ale překvapení.“ Poněkud zdvořileji a vychovaněji než hospodyně, která na mě ještě stále zírala svýma modrýma očima jako na strašidlo, ke mně žena přistoupila a podala mi ruku. Kolem úst jí hrál lehký úsměv a její hlas byl srdečný. Ale oči zůstaly tvrdé. „Prosím tě, omluv moji nezdvořilost.“ „Ty jsi teta Sylvie?“ Její pohled opět zalétl k hospodyni. „Ne, dítě. Nejsem tvoje teta Sylvie. Bože, jaké překvapení. Po všech těch letech. Jak ta naše malá Leyla vyrostla.“ Mýlila jsem se tedy. Nebyla překvapená, že vidí mě místo mé matky. Byla by bývala stejně překvapená, i kdyby přijela ona. Bylo pro mě záhadou, proč tedy Sylvie ostatním o svém dopise nic neřekla. Zdvořile jsme se objaly, jako bychom hrály na jevišti, a pak jsem o krok ustoupila, abych si prohlédla tu neznámou příbuznou, která ve mně vyvolávala pocit zvláštního neklidu. Měla nepůvabnou, ale veskrze sympatickou tvář s lehce vystouplýma očima, na sobě rezavě hnědé sametové šaty s volány a zúženou linií podle poslední módy. Vlasy byly rozčesané na pěšinku a v týle svázané do uzlu. Spirálovité lokny, které jí spadaly přes uši, poněkud zmírňovaly strohost jejího účesu. Šediny ve vlasech, vrásky kolem očí a ochablé tváře mi pro8


6

V O L Á N Í

M I N U L O S T I

zradily, že už není mladá. Odhadovala jsem ji tak na padesát. Protože jsem neznala nikoho z rodiny Pembertonových, nevěděla jsem, s kým mám co do činění. Jako by mi četla myšlenky, podala mi ruku ještě jednou a řekla: „Jsem Anna Pembertonová, tvoje teta a švagrová tvé matky. Asi si na mě nevzpomínáš, viO…“ „Ne. Měla bych?“ Její zasmání znělo nuceně, ale tón byl příjemný. KulaQoučká hospodyně v zástěře na mě stále ještě strnule zírala. Vypadalo to, že se bez výslovného příkazu nehne z místa. Přesto mě její chování překvapilo a zneklidnilo méně než chování tety Anny: úsměv jejích úzkých, rudě nalíčených rtů nebyl srdečný, byla to maska… Přes úsměvy, objetí, přátelská slova jsem cítila, že teta Anna vůbec není ráda, že mě vidí. „Gertrudo, přineste nám čaj do salonu.“ Udělala netrpělivý pohyb rukou a hospodyně spěšně odešla. „Nech si tašku tady. Některý ze sloužících ti ji vynese nahoru do pokoje. Musíš si napřed trochu odpočinout. Bože, jak se venku ochladilo.“ Ačkoliv mě vyhlídka na teplou místnost a šálek čaje velice lákala, chtěla jsem napřed udělat zadost své povinnosti. „Nemohla bych napřed vidět tetu Sylvii?“ Zdálo se mi, jako by Anna couvla. Zjevně nevěděla, co má říci. Němě jsme stály proti sobě, dvě cizinky. Dokázala jsem si představit, že by Anna ráda věděla, proč jsem přišla, neboQ zjevně neměla o Sylviině dopise ani potuchy. Současně jsem cítila, že nechce o Sylvii mluvit. Zdálo se, že je to choulostivé téma. „Prosím,“ vyzvala mě nakonec tiše, „půjdeme do salonu. Určitě jsi po cestě velice unavená. Přijela jsi vlakem?“ Přikývla jsem. „Jela jsem vlakem do Brightonu až do East Wimsley. A tam jsem si najala drožku.“ Anna se otřásla hrůzou. „Strašné. Já jsem ještě vlakem nejela a taky nikdy nepojedu. Neustále říkám, že kdyby bylo božím záměrem, abychom se tímto způsobem pohybovali, stvořil by nás s koly.“ Musela jsem se smát, ačkoli mi vlastně vůbec do smíchu 9


6

B A R B A R A

W O O D O V Á

nebylo. Následovala jsem ji z haly na schodiště, které bylo jen kalně osvětleno plynovými lampami na stropě. Anna šla pomalu a pohled na její tvář mi prozradil, že je zcela vyvedená z míry. Po cestě jsem se rozhlížela kolem sebe, pátrala po vzpomínkách, ale temná chodba mi připadala stejně cizí jako elegantní pokoj, do kterého mě Anna zavedla. Ocitly jsme se v záři světel a ohně, obklopené těžkým vyřezávaným nábytkem, polstrovanými židlemi a pohovkou. U jedné stěny stál klavír. Stolky s květinovými vázami, svícny a malé dekorativní taburetky zabíraly větší část volného místa, takže jsem se musela pohybovat s největší opatrností, abych svojí širokou sukní nezpůsobila menší katastrofu. Na římse krbu uprostřed staffordských figurek a tretek stály hodiny, jejichž ručičky ukazovaly krátce před pátou. Poté, co mi Anna odebrala klobouk a pelerínu, jsme se posadily na pohovku a povídaly si o nepřívětivém počasí. Všimla jsem si, jak si mě Anna rychlým pohledem změřila od hlavy k patě – obnošené vysoké botky, šaty bez ozdob se staromódně úzkými rukávy, hladký účes. Asi jsem jí připadala jako chudá kostelní myš, vymóděná jak z babiččiny krabičky. Ale především se zdálo, že ji upoutala moje tvář. Měla jsem pocit, že v mých rysech pátrá po něčem konkrétním: povídala o počasí a velice pečlivě mě přitom pozorovala – mé tmavé oči s hustými řasami, příliš velký nos, chvějící se ústa, malý důlek na bradě. A zatímco se ona dívala na mě, sledovala jsem já ji a čekala na nějakou reakci, ze které bych poznala, že objevila to, co hledala. „Tak tys nás přišla navštívit?“ zeptala se, když přinesli čaj. „Smetanu a cukr?“ Nádherný stříbrný servis byl zjevně velice starý. V duchu jsem se ptala, jestli jsem snad z tohoto šálku nepila už dřív. „Víš, míváme tak zřídka hosty, nejsme na to zařízeni. Kdybychom byli věděli – možná jsi měla poslat telegram. Nemusela by sis z nádraží brát drožku. Rádi bychom ti poslali naproti kočár. A aspoň bychom tě mohli vhodněji přivítat. Ani 10


6

V O L Á N Í

M I N U L O S T I

nevíš, jak nás tvoje návštěva překvapila.“ Její stříbrná čajová lžička narážela řinčivě na okraj šálku. „Dům ti jistě skýtá spoustu vzpomínek, Leylo.“ Zdálo se, že Anna se při čaji uvolnila a ožila. „Tahle návštěva musí být pro tebe tak vzrušující. Po tak dlouhé době!“ „Ano, velice vzrušující,“ řekla jsem pomalu. Na stěnách nevisely žádné portréty, žádné zarámované daguerrotypy, které by mi mohly napovědět, jak vypadají ostatní příslušníci mé rodiny. Skutečně jsem ani nevěděla, kolik lidí pod touto střechou žije, zda mě znali, zda si na mě vzpomenou. Vnitřní tušení mě varovalo před tím, abych Anně prozradila, jak je mi to tu cizí. Chtěla jsem si to nechat pro sebe alespoň prozatím, než ji – a ostatní – lépe poznám. „Bylas okouzlující dítě,“ pokračovala. „A jak jsi podobná mamince. Skutečně, když jsem tě viděla dole v hale, myslela jsem, že jsi Jennifer.“ „Ach děkuju.“ Byla jsem skutečně polichocena. Moje matka bývala krasavice. „Řekni mi přece,“ míchala bezmyšlenkovitě čajem, „jak se vlastně matce daří?“ Sklopila jsem hlavu. Už to byly dva měsíce, ale přesto to bolelo, jako by se to stalo včera. „Moje matka zemřela.“ „Zemřela? Ach, to mě ale mrzí!“ Neprobleskla jejím hlasem úleva? „Tvůj otec a můj manžel byli bratři. Připadala jsem si jako její sestra. Prožila jsem s tvojí matkou spoustu krásných chvil.“ Užasle jsem pohlédla na mnohomluvnou ženu. Ne, co moje paměQ sahá, matka se o Anně Pembertonové nezmínila. „Tvůj strýček Henry bude mít radost, až tě uvidí. On a Theo – tvůj bratranec Theodore – ti dali přezdívku. Nevzpomínáš si? Říkali ti Bunny, protože jsi pořád někde poskakovala jako malý zajíček. Tenkrát ti bylo pět let, Leylo. Už je to pěkných pár pátků.“ Její vyprávění ve mně neprobudilo ani nejmenší vzpomínku. Všechna ta léta až do mých šestých narozenin byla pro mě 11


6

B A R B A R A

W O O D O V Á

zastřena temnotou. Připadalo mi, jako bych se narodila v Londýně, a ne zde. Před mnoha lety jsem se v dětské zvědavosti zeptala matky, proč si nemohu jako jiné děti vzpomenout na své rané dětství. Krátká odpověO, kterou jsem dostala, mi toho moc nevysvětlila. „To je zaviněno tím, co se tenkrát stalo,“ odpověděla a na další otázky nereagovala. Pak jsem s ní už na toto téma nikdy nemluvila. „A tvoje sestřenice Martha si na tebe taky vzpomíná. Bylo jí dvanáct, když tě – hm, když jsi odtud odešla.“ Anna se odmlčela a já měla chvíli času, abych se věnovala vlastním myšlenkám. Namlouvala jsem si to, nebo bylo chování té ženy krajně opatrné? Její způsob vyjadřování se mi zdál křečovitý a váhavý, jako by se neustále bála, že řekne něco nesprávného. Hodila si do šálku ještě kostku cukru a zase hlučně míchala. „Babička tě teO ještě přijmout nemůže. Máš tedy čas, aby ses upravila.“ Povytáhla jsem brvy. Takže mám i babičku. Během několika minut se ze sirotka Leyly Pembertonové stala mladá žena s velkou rodinou. Anna se ode mě odvrátila a předstírala, že hledí lhostejně do ohně, ale já jsem jasně cítila, že není tak klidnou hostitelkou, jak se mi snaží předvést. „A kdybys měla potkat svého bratrance Colina,“ nadhodila s hraně bolestínským úsměvem, „pak mu jdi raději se zdvořilou omluvou z cesty.“ Takže mám ještě jednoho bratrance. „A proč?“ „No, Colin je – jak bych to řekla?“ Pousmála se. „Je tak trochu excentrický. Máme ho všichni upřímně rádi, ale občas přestřelí, jestli víš, co tím myslím. Nemá vůbec žádné způsoby a já bych nebyla ráda, kdyby ses s ním seznámila dříve než s ostatními. Samozřejmě se s ním setkáš, ale až později, po Theodorovi a Martě.“ „Děkuju,“ řekla jsem nepřesvědčivě. Protože jsem tu ženu vůbec neznala, nevěděla jsem, jak si její slova vyložit. Chtěla chránit mě před Colinem, nebo Colina přede mnou? 12

0036284