Kapitola 1
ba měli na tvářích tenké gumové masky. Zcela stejné. Hleděl jsem na ty dvě prázdné tváře s mrazivou nevírou. Nepatřil jsem mezi lidi, k nimž se chodí na návštěvu dvacet minut po půlnoci s gumovými maskami. Byl jsem střízlivě uvažující obchodník, bylo mi čtyřiatřicet let a právě jsem poklidně dával do pořádku účetní knihy dostihových stájí svého otce v Newmarketu. Kužel světla stolní lampy dopadal na mě a na mou práci a obě gumové tváře se pohybovaly prostorem – světlé proti tmavému dřevěnému obložení stěn, cizí měsíce obkličující slunce. Zdvihl jsem hlavu, když klapla závora, a zahlédl je. Dvě postavy, klidně kráčející halou velkého domu. Chvíli je bylo zřetelně vidět proti tlumenému světlu, pak se ztratily u tmavého obložení stěn, když za sebou zavřely dveře. Pohybovaly se po hladké naleštěné podlaze bez jediného zvuku, jediného vrznutí. Nelidské tváře černých postav. Zdvihl jsem telefon a vytočil první ze tří devítek. Jeden z těch dvou se přiblížil rychleji a rukou zasáhl telefon. Stačil jsem o zlomek vteřiny uhnout prstem, když jsem vytáčel druhou devítku, ale nedotočil. Třetí devítku už nemohl dotočit nikdo. Ruka v černé rukavici zvolna vyprostila těžký policejní pendrek z trosek přístroje úřadu telekomunikací. „Tady není co ukrást,“ poznamenal jsem. Druhý se natáhl k psacímu stolu. Stál proti mně na opačné straně a díval se na mě. Vytáhl pistoli bez tlumiče a pevnou rukou mi bez zachvění zamířil na čelo. Díval jsem se přímo do hlavně.
O
(5