PŘEDMLUVA
Není pro mě snadné získat od této knihy dostatečný odstup, neboť mnou zmítají prvotní pocity hlásící se o slovo po jejím dokončení, takže o ní nedokážu psát s takovým nadhledem, jaký by si tento formální úvod patrně žádal. Můj zájem o ni je natolik čerstvý a silný, má mysl se natolik zmítá mezi radostí a lítostí – radostí, že jsem zdárně dovedl ke konci dlouhodobý záměr, a lítostí, že se musím rozloučit s tolika společníky –, až vážně hrozí, že budu laskavého čtenáře obtěžovat osobními výlevy i soukromými pocity. A navíc vše, co bych mohl o tomto příběhu říct, veden jakýmkoli cílem či úmyslem, jsem se pokusil sdělit přímo v něm. Čtenáře bude stěží zajímat smutek, s nímž autor odkládá pero po dvouletém tvůrčím úsilí, neřkuli jeho pocit, jako by do světa stínů posílal nějakou součást sebe sama, když se s ním navždy loučí dav bytostí, které se zrodily v jeho hlavě. A přesto nemám co dodat, snad kromě toho (což má pro čtenáře možná ještě menší význam), že ať bude toto vyprávění číst kdokoli, nemůže mu při četbě věřit víc, než jsem mu během psaní věřil já. Místo abych se ohlížel, budu tedy hledět vpřed. Nemohu tento svazek uzavřít uspokojivěji než s nadějí, že někdy v budoucnu budu opět obrážet jednou měsíčně dvěma zelenými lístky, s věrnou vzpomínkou na laskavé slunce i dešťové přepršky, které dopadaly na tyto listy Davida Copperfielda a naplňovaly mě štěstím. Londýn, říjen 1850
Ve vydání z roku 1869 autor k této předmluvě doplnil následující řádky: Všechna tato přiznání jsou do dnešního dne natolik pravdivá, že nyní mohu laskavému čtenáři důvěrně svěřit ještě jedno. Ze všech svých knih mám tuto nejradši. Dá se asi lehko uvěřit, 7