PŘEDMLUVA
Není pro mě snadné získat od této knihy dostatečný odstup, neboť mnou zmítají prvotní pocity hlásící se o slovo po jejím dokončení, takže o ní nedokážu psát s takovým nadhledem, jaký by si tento formální úvod patrně žádal. Můj zájem o ni je natolik čerstvý a silný, má mysl se natolik zmítá mezi radostí a lítostí – radostí, že jsem zdárně dovedl ke konci dlouhodobý záměr, a lítostí, že se musím rozloučit s tolika společníky –, až vážně hrozí, že budu laskavého čtenáře obtěžovat osobními výlevy i soukromými pocity. A navíc vše, co bych mohl o tomto příběhu říct, veden jakýmkoli cílem či úmyslem, jsem se pokusil sdělit přímo v něm. Čtenáře bude stěží zajímat smutek, s nímž autor odkládá pero po dvouletém tvůrčím úsilí, neřkuli jeho pocit, jako by do světa stínů posílal nějakou součást sebe sama, když se s ním navždy loučí dav bytostí, které se zrodily v jeho hlavě. A přesto nemám co dodat, snad kromě toho (což má pro čtenáře možná ještě menší význam), že ať bude toto vyprávění číst kdokoli, nemůže mu při četbě věřit víc, než jsem mu během psaní věřil já. Místo abych se ohlížel, budu tedy hledět vpřed. Nemohu tento svazek uzavřít uspokojivěji než s nadějí, že někdy v budoucnu budu opět obrážet jednou měsíčně dvěma zelenými lístky, s věrnou vzpomínkou na laskavé slunce i dešťové přepršky, které dopadaly na tyto listy Davida Copperfielda a naplňovaly mě štěstím. Londýn, říjen 1850
Ve vydání z roku 1869 autor k této předmluvě doplnil následující řádky: Všechna tato přiznání jsou do dnešního dne natolik pravdivá, že nyní mohu laskavému čtenáři důvěrně svěřit ještě jedno. Ze všech svých knih mám tuto nejradši. Dá se asi lehko uvěřit, 7
že jsem láskyplným otcem každému dítku své představivosti a že nikdo by nikdy nemohl tu rodinu milovat tolik jako já. Avšak stejně jako mnoho hrdých rodičů mám v hloubi duše jedno dítě nejraději. A jeho jméno zní: David Copperfield.
8
OSOBNÍ PŘÍBĚH A ZÁŽITKY DAVIDA COPPERFIELDA MLADŠÍHO
KAPITOLA PRVNÍ
Můj příchod na svět Mám-li se stát hlavním hrdinou vlastního života, či zaujme-li toto místo někdo jiný, to ať odhalí následující stránky. Abych však tento životopis začal psát vpravdě na samém počátku, musím zaznamenat, že jsem se narodil (jak mi bylo řečeno a já tomu věřím) přímo uprostřed páteční noci. Přítomní si všimli, že hodiny začaly odbíjet půlnoc přesně ve chvíli, kdy jsem se rozkřičel. Vzhledem ke dni a hodině, kdy jsem přišel na svět, porodní bába a jisté moudré stařeny ze sousedství, které o mě jevily živý zájem už několik měsíců předtím, než nám byla dopřána možnost seznámit se osobně, prohlásily, že jsem jednak dostal do vínku nešťastný život a jednak že jsem nadán darem vidět duchy a strašidla – pevně věřily, že obojí je nevyhnutelně souzeno všem nebožátkům nehledě na pohlaví, jež se narodí v druhé půli páteční noci. K první předpovědi se zde nemusím vyjadřovat, protože nic neukáže lépe než můj osud sám, zda byla pravdivá či lživá. Ke druhé otázce mi postačí podotknout, že pokud jsem tento díl svého údělu nevyčerpal ještě jako nemluvně, dosud se mi ho nedostalo. A přece nijak zvlášť nelituju, že mi byl ten dar odepřen; a jestliže si ho místo mě dnes užívá někdo jiný, ze srdce mu přeju, ať si ho ponechá. Narodil jsem se „v košilce“, tedy v neporušené plodové bláně, a ta byla posléze v novinách nabízena k prodeji za výhodnou cenu patnácti guinejí. Nevím, zda ti, kdo se tou dobou chystali na moře, nebyli dostatečně movití či dostatečně pověrčiví, a tak dali přednost korkovým plovacím vestám; vím pouze, že přišla jedna jediná nabídka, a to od právníka obchodujícího se směnkami, který nabídl dvě libry v hotovosti a zbytek v sherry, nicméně odmítl zaplatit za ten osvědčený prostředek proti utonutí byť jen penny navíc. Pak byl inzerát 9
stažen, s čistou ztrátou – neboť pokud jde o sherry, tehdy se na prodej nabízelo i sherry mé nebohé drahé matky – a deset let poté dali v mém rodném kraji tu blánu do tomboly, do níž si zájemci kupovali lístky po půlkoruně na hlavu, a vítěz za ni měl zaplatit pět šilinků. Tenkrát jsem u toho byl osobně a vybavuju si své tehdejší dost nepříjemné rozpaky nad tím, že je takto veřejně dražena část mého těla. Vzpomínám si, že blánu získala jistá stará dáma s košíčkem, z něhož značně neochotně lovila požadovaných pět šilinků po půlpencích, a nakonec jí dvě a půl pence chyběly – což představovalo nesmírné plýtvání časem i aritmetikou, a beztak se nikomu nepovedlo jí ten dloužek dokázat. Skutečností, která v těch končinách bude dlouho považována za pamětihodnou, však zůstává, že se opravdu nikdy neutopila, nýbrž vítězoslavně zesnula ve vlastní posteli ve věku dvaadevadesáti let. Vyrozuměl jsem, že až do samého konce byla ze všeho nejpyšnější na to, že se nikdy v životě neocitla na vodě, mosty nepočítaje; a u šálku čaje (pro který měla mimořádnou slabost) až do posledních chvil s oblibou vyjadřovala pobouření nad bezbožností námořníků a jim podobných, kteří mají tu domýšlivou drzost „trajdat“ po světě. Bylo marné poukazovat na to, že některé užitečné vymoženosti, jako třeba onen čaj, vzešly právě z tohoto sporného počínání. Pokaždé ještě důrazněji opáčila, v hloubi duše přesvědčená o tom, jak pádná je její námitka: „Hlavně žádné trajdání.“ Avšak abych se teď ve svém vyprávění sám neprohřešil přílišným trajdáním, zpátky k mému zrození. Narodil jsem se ve vsi Blunderstone v hrabství Suffolk, neboli „tam dóle“, jak se říká ve Skotsku. Byl jsem pohrobek. Můj otec na tomto světě naposledy zavřel oči šest měsíců předtím, než jsem je já poprvé otevřel. Dokonce i dnes mi připadá poněkud zvláštní představa, že mě nikdy nespatřil; a něco ještě podivnějšího nalézám v mlhavé vzpomínce na své první dětské návštěvy u jeho bílého náhrobku na hřbitově a na neurčitý soucit s tím kamenem, jenž se musel osaměle tyčit v tmavé noci venku, zatímco v našem salonku vládlo teplo, světlo z krbu i od svíček a dveře našeho domu byly před ním – téměř krutě, jak mi občas připadalo – zavřeny na zámek i na petlici. Hlavním magnátem naší rodiny byla otcova teta, a tudíž moje prateta, o níž toho postupně prozradím víc. Slečna Trot10
woodová neboli slečna Betsey, jak jí říkala moje nebohá matka, kdykoli natolik přemohla strach z té hrozivé bytosti, aby o ní vůbec dokázala promluvit (což se stávalo jen zřídka), byla kdysi provdána za muže mladšího než ona, velmi hezkého, avšak nikoli ve smyslu okřídleného hesla všech šeredů: „Hezký je, kdo hezky jedná,“ poněvadž panovalo silné podezření, že slečnu Betsey tloukl, a dokonce se ji prý jednou pokusil po nějaké neshodě stran domácích zásob ukvapeně, nicméně odhodlaně vyhodit z okna v druhém patře. Tyto důkazy neslučitelnosti jejich povah přiměly slečnu Betsey, aby ho ze svazku vyplatila a po vzájemné dohodě zařídila odluku. S takto získaným kapitálem odplul její manžel do Indie, kde byl podle výstřední legendy, jež se v rodině tradovala, jednou viděn, an jede na slonu, a to ve společnosti makaka; podle mě ho ale spíš doprovázel Marátha nebo mulláh. Každopádně po necelých deseti letech dorazila z Indie do domoviny zpráva o jeho smrti. Nikdo neví, jak ta zvěst na mou tetu zapůsobila, neboť dotyčná si okamžitě po rozluce vzala zpátky své dívčí jméno, zakoupila vesnický domek v osadě na odlehlém mořském pobřeží a usadila se tam jako nezávislá žena s jedinou služebnou. V ústraní setrvala dokonce i po zjištění, že je vdovou, na jakési penzi, z níž se nemínila hnout. Můj otec kdysi tuším býval jejím oblíbeným příbuzným, ale svým sňatkem ji hluboce ranil, jelikož moje matka byla podle ní „vosková panenka“. Tehdy mou matku vůbec neznala, věděla však, že je jí sotva dvacet. Otec a slečna Betsey se pak už nikdy nesetkali. Když si matku bral, byl dvakrát starší než ona a křehkého zdraví. Zemřel rok po svatbě a – jak jsem se zmínil – šest měsíců před mým narozením. Taková byla situace odpoledne toho dne, který mi budiž dovoleno nazvat pamětihodným a významným pátkem. Nemůžu pochopitelně tvrdit, že jsem tehdy věděl, jak se věci mají, nebo že bych si snad sám pamatoval – s dopomocí vlastních smyslů – události, které následovaly. Moje matka seděla u krbu, cítila se nevalně po těle a velmi bídně na duchu, přes slzy se dívala do ohně a hluboce si zoufala nad sebou a nebožátkem bez otce, které už několik veletuctů špendlíků do výbavičky, nachystaných v zásuvce v horním pokoji, prorocky vítalo do světa, jenž však jeho nadcházející 11
příchod neočekával nijak dychtivě. Seděla tedy onoho jasného větrného březnového odpoledne u krbu velmi trudnomyslná a sklíčená a tonula v hlubokých pochybnostech o tom, zda ze zkoušky, která ji čeká, vyvázne živá, když tu náhle zvedla hlavu, aby si osušila oči, a v okně spatřila, jak si po zahradní cestičce vykračuje cizí dáma. Při bližším pohledu se matky zmocnila jasná a zlověstná předtucha, že je to slečna Betsey. Zapadající slunce osvětlovalo neznámou přes zahradní plot a ona rázovala ke dveřím tak zprudka a odhodlaně, že mýlka byla vyloučená. Jakmile stanula u domu, podala další důkaz své totožnosti. Otec prý často naznačoval, že se ta osoba jen zřídka chová jako běžné křesťanské duše; a nyní, místo aby zatáhla za zvonek, popošla přímo k oknu do salonu a zamžourala dovnitř tak zblízka, až na sklo přitiskla špičku nosu; a moje nebohá matka vzpomínala, že ten nos byl v tu chvíli úplně placatý a bílý. Nečekané zjevení ji příšerně vyděsilo a já jsem odjakživa přesvědčený, že právě kvůli slečně Betsey jsem se narodil zrovna v pátek. V rozrušení vyskočila z křesla a schovala se v koutě za ním. Slečna Betsey se pomalu, pátravě rozhlížela po místnosti: začala na protější straně a klouzala pohledem dokola, jako hlavička Saracéna v kyvadlových hodinách, až dospěla k matce. Hned nato se zamračila a gestem člověka uvyklého tomu, že ho ostatní poslouchají, ji vyzvala, aby šla otevřít. A matka šla. „Choť pana Davida Copperfielda, předpokládám,“ pravila slečna Betsey a na poslední slovo položila důraz vyvolaný patrně pohledem na smuteční úbor mladé vdovy a její stav. „Ano,“ opáčila matka mdle. „Slečna Trotwoodová,“ představila se návštěvnice. „Nepochybně jste o ní už slyšela?“ Matka odvětila, že měla to potěšení. A nepříjemně si uvědomovala, že z jejího vystupování podle všeho neplyne, že šlo o potěšení nezměrné. „Tak teď ji i vidíte,“ oznámila slečna Betsey. Matka sklonila hlavu a vyzvala dámu, ať jde dál. Vstoupily do salonu, odkud matka předtím vyšla, neboť v parádním pokoji na druhé straně chodby nehořelo v krbu – vlastně tam nikdo nezatopil od otcova pohřbu –, a když se obě 12
usadily a slečna Betsey nadále mlčela, pokoušela se matka chvíli marně ovládnout, avšak zakrátko propukla v pláč. „Ale – co co co!“ vyhrkla slečna Betsey. „To nedělejte! No tak, no tak!“ Matka si však nedokázala pomoct a plakala, dokud ze sebe všechen pláč nedostala. „Sundejte si čepec, dítě,“ prohlásila návštěva, „ať se na vás podívám.“ Matka se jí příliš bála, aby odmítla vyhovět tak podivné žádosti, i kdyby jí to mělo být proti srsti. Proto se povelu podrobila a ruce se jí přitom chvěly tolik, že se jí rozpletly vlasy (husté a krásné) a padly jí do tváře. „No tohle!“ zvolala slečna Betsey. „Vždyť vy jste vážně ještě děťátko!“ Matka bezpochyby vypadala i na svůj věk velmi mladě; chudinka svěsila hlavu, jako by to byla její vina, a mezi vzlyky ze sebe vypravila, že se skutečně bojí, že je dětinská vdova, a přežije-li, bude z ní dětinská matka. V krátké pauze, která následovala, se jí zazdálo, jako by se slečna Betsey dotkla jejích vlasů, a to nikoli nelaskavou dlaní; ale když se na ni s nesmělou nadějí opět podívala, zjistila, že ta dáma sedí v křesle, sukni má pevně omotanou kolem nohou, ruce složené na koleni, chodidly se opírá o krbovou mřížku a mračí se do ohně. „Pro všechno na světě,“ pronesla slečna Betsey náhle, „proč Havraní hnízdo?“ „Máte na mysli jméno našeho domu, madam?“ ujišťovala se matka. „Proč Havraní hnízdo?“ opakovala slečna Betsey. „Vhodnější by byl Kurník, což by vás určitě napadlo, kdyby někdo odsud měl špetičku ponětí o praktickém životě.“ „To jméno vybral pan Copperfield,“ odpověděla matka. „Když dům koupil, rád si představoval, jak kolem poletují havrani.“ Právě v tom okamžení začal večerní vítr zmítat letitými vzrostlými jilmy na konci zahrady tak divoce, že se ani matka, ani slečna Betsey neodvážily pohlédnout oním směrem. Stromy se k sobě nakláněly jako obři, kteří si šeptají nějaká tajemství, a po několika vteřinách takové blízkosti sebou začaly zběsile škubat a máchat rukama, jako by ta poslední důvěrná sdělení obnášela přílišnou hrůzu a nedopřávala jim klidu mys13
li – a opršelá rozježená havraní hnízda, která tížila jejich horní větve, se přitom kymácela jako lodě ztroskotavší na rozběsněném moři. „Kde jsou ti ptáci?“ zajímala se slečna Betsey. „Ptáci –?“ Matka byla myšlenkami jinde. „Ti havrani – co se s nimi stalo?“ naléhala starší dáma. „Co tady bydlíme, neobjevil se ani jeden,“ přiznala matka. „Soudili jsme – tedy pan Copperfield soudil –, že je tu docela velké hnízdiště, ale všechna hnízda byla prastará a ptáci je opustili už dávno.“ „David Copperfield jako vyšitý!“ zvolala slečna Betsey. „David Copperfield v celé své kráse! Pojmenuje dům podle havraních hnízd, ačkoli v dohledu není jediný havran, a věří v ty opeřence, protože vidí jejich hnízda!“ „Pan Copperfield,“ ohradila se matka, „je po smrti, a jestli se o něm opovážíte hovořit nelaskavě –“ Moje drahá nebohá matka patrně pocítila chvilkové nutkání způsobit tetičce újmu na zdraví, přestože ta by ji hravě dokázala srovnat jednou rukou, i kdyby matka byla pro takový střet víc při síle než onoho dne. Nicméně nutkání se vyčerpalo pokusem vstát z křesla a ona se zkrotle svezla zpátky a omdlela. Když se probrala nebo když ji slečna Betsey vzkřísila, na tom nesejde, zjistila, že návštěva postává u okna. Soumrak už přecházel v tmu, a třebaže jedna druhou rozeznávaly jen nezřetelně, nebýt ohně v krbu, neviděly by se vůbec. „Takže?“ ozvala se slečna Betsey a popošla opět ke křeslu, jako by předtím jen tak mimochodem obdivovala výhled. „Kdy čekáte –“ „Celá se třesu,“ zajíkla se matka. „Nevím, co se to děje. Určitě umřu!“ „Ne, ne, ne,“ ujistila ji návštěvnice. „Dejte si trochu čaje.“ „Ach bože, myslíte, že mi to pomůže?“ vykřikla matka bezradně. „To se rozumí,“ odvětila slečna Betsey. „Jenom vás zradily nervy. Jak říkáte tomu svému děvčeti?“ „Ještě nevím, jestli to bude děvče, madam,“ odpověděla matka nevinně. „Bůh žehnej tomu děťátku!“ zvolala slečna Betsey a bezdě14
ky přitom citovala druhý výrok vyšitý na jehelníčku uloženém v zásuvce nahoře, třebaže ho uplatnila na matku, nikoli na mě. „Tak jsem to nemyslela. Mluvila jsem o služebné.“ „Peggotka,“ odpověděla matka. „Peggotka!“ opakovala slečna Betsey poněkud dotčeně. „Chcete snad naznačit, dítě, že se nějaká lidská bytost odebrala do křesťanského svatostánku a nechala se pokřtít jako Peggotka?“ „Jmenuje se Peggottyová,“ vysvětlila matka mdlým hlasem. „Pan Copperfield jí začal přezdívat Peggotka, protože má stejné křestní jméno jako já.“ „Hej! Peggotko!“ křikla slečna Betsey a otevřela dveře salonu. „Čaj. Vaší paní se udělalo nevolno. Pospěšte si.“ Slečna Betsey vydala rozkaz s takovým důrazem, jako by byla v tomto domě uznávanou autoritou už od chvíle, kdy ho postavili, vykoukla ven, aby čelila ohromené Peggotce, která se při zvuku nepovědomého hlasu vynořila v chodbě se svíčkou, opět dveře zaklapla a posadila se stejně jako předtím: s nohama na krbové mřížce, se sukní pevně omotanou kolem nich a s rukama složenýma na jednom koleni. „Zmínila jste se, že to bude děvče,“ řekla po chvilce. „A já jsem pevně přesvědčená, že to určitě bude děvče. Mám předtuchu, že to musí být děvče. Takže, děťátko, od chvíle, kdy se holčička narodí –“ „Co když to bude chlapec?“ odvážila se podotknout matka. „Vždyť vám povídám, že mám předtuchu, že to musí být děvče,“ odsekla slečna Betsey. „Neodporujte mi. Od chvíle, kdy se to děvče narodí, mám v úmyslu být jeho přítelkyní. Hodlám se stát jeho kmotrou a vás, děťátko, žádám, abyste mu dala jméno Betsey Trotwood Copperfieldová. V životě téhle Betsey Trotwoodové nedojde k žádným zádrhelům. S city toho nebožátka si nikdo zahrávat nebude. Je třeba ji náležitě vychovat a dohlédnout, aby pošetile nevěnovala svou náklonnost někomu, kdo si ji nezaslouží. A o to se musím postarat já.“ Po každé z těch vět cukla slečna Betsey maličko hlavou, jako by v ní bublaly staré křivdy a ona je silou vůle potlačovala, aby se neprojevily otevřeněji. Tak se to aspoň jevilo mé matce, když se na ni dívala v matném světle od krbu: teta jí 15
však naháněla příliš velký strach a sama se necítila moc dobře a všeobecně byla příliš skleslá a zmatená, aby dokázala cokoli jasně vnímat nebo se byť jen zmohla na slovo. „A byl na vás David hodný, dítě?“ zeptala se slečna Betsey po krátké odmlce, během níž postupně přestala škubat hlavou. „Bylo vám spolu dobře?“ „Byli jsme velmi šťastní,“ přiznala matka. „Pan Copperfield se mnou zacházel nanejvýš laskavě.“ „Copak, rozmazloval vás?“ opáčila stará dáma. „Teď, když jsem na tomhle drsném světě zase zůstala úplně sama a musím se spoléhat jen na sebe, tak ano, myslím, že mě skutečně rozmazloval,“ vzlykla matka. „No tak! Neplačte!“ okřikla ji slečna Betsey. „Nebyli jste rovnocenný pár, děťátko – jestli se vůbec dá o nějakých dvou lidech tvrdit, že jsou rovnocenný pár –, a proto jsem tu otázku položila. Vy jste sirota, že?“ „Ano.“ „A guvernantka?“ „Pracovala jsem jako chůva a guvernantka v rodině, kam pan Copperfield docházel na návštěvu. Jednal se mnou velmi vlídně, projevoval mi značnou přízeň a nakonec mi nabídl sňatek. Já jsem přijala. A tak jsme se vzali,“ vysvětlila moje matka prostě. „Ha! Ubohé děťátko!“ zamumlala slečna Betsey zamyšleně a vytrvale se mračila na oheň v krbu. „Víte vy vůbec něco?“ „Promiňte, ale nerozumím vám,“ zajíkla se matka. „Například o vedení domácnosti,“ vysvětlila slečna Betsey. „To bohužel moc ne,“ přiznala matka. „Rozhodně ne tolik, kolik bych si přála. Ale pan Copperfield mě učil –“ („Zrovna ten se v tom tak vyznal!“) utrousila slečna Betsey v závorce. „– a upřímně věřím, že bych se zlepšila, protože jsem byla snaživá a on mě k tomu vedl nanejvýš trpělivě, nebýt toho velikého neštěstí, že zemřel“ – zde se matka opět zhroutila a nedokázala pokračovat. „No tak, no tak!“ konejšila ji slečna Betsey. „– pravidelně jsem si vedla domácí účty a s panem Copperfieldem jsme je večer co večer procházeli,“ vypravila ze sebe matka v záchvatu žalu a nanovo se rozvzlykala. 16
„No tak, no tak!“ zamumlala slečna Betsey. „Nechte už toho nářku.“ „– a jsem si jistá, že mezi námi ohledně účtů nepadlo jediné křivé slovíčko, až na to, že si pan Copperfield stěžoval, že moje trojky a pětky si jsou příliš podobné a že sedmičkám a devítkám dělám zakroucené ocásky,“ vychrlila matka v dalším poryvu trápení a opět se dala do pláče. „Takhle se akorát roznemůžete,“ prohlásila slečna Betsey, „a víte, že to neprospívá ani vám, ani mojí kmotřence. No tak! Musíte s tím přestat!“ Vznesený argument měl jistý podíl na tom, že se matka uklidnila, ačkoli větší měrou se o to patrně přičinily stále sílící bolesti. Nastala chvilka ticha, přerušovaného pouze občasným „Ha!“ staré dámy, uvelebené s nohama na krbové mřížce. „Vím, že si David peníze uložil a dával si vyplácet rentu,“ pravila za okamžik. „Co udělal pro vás?“ „Pan Copperfield,“ vypravila ze sebe matka s námahou, „byl natolik uvážlivý a laskavý, že zajistil, aby část té renty přešla na mě.“ „Kolik?“ otázala se slečna Betsey. „Sto pět liber ročně,“ odpověděla matka. „No, mohlo by to být horší,“ utrousila moje teta. To slovo vyznělo v tu chvíli celkem případně. Stav mé matky byl o tolik horší než před chvílí, že Peggotce, která právě přinesla podnos s čajem a svíčky, stačil jediný pohled, aby poznala, co se děje – což mohla slečna Betsey zjistit už dřív, kdyby v místnosti bylo lepší světlo –, dopravila svou paní bleskurychle nahoru do ložnice a okamžitě vyslala Hama Peggottyho, svého synovce, který už byl několik dní bez vědomí mé matky ukryt v domě jako zvláštní posel pro případ nouze, aby doběhl pro bábu a pro doktora. Když se tyto spojenecké síly s několikaminutovým odstupem dostavily, značně je zaskočilo, že u krbu objevily neznámou dámu majestátního zjevu, s čepcem uvázaným na levém předloktí, jak si ucpává uši klenotnickou vatou. Jelikož Peggotka o návštěvě nic nevěděla a matka přítomnost té osoby slůvkem nevysvětlila, představovala slečna Betsey v salonu jistou záhadu a fakt, že měla v kapse krabičku klenotnické vaty a strkala si ji do uší, jí ani v nejmenším neubíral na důstojnosti. 17
Doktor už nakoukl nahoru, opět se vrátil do přízemí, a poněvadž zjevně usoudil, že tu s tou neznámou dámou budou pravděpodobně muset několik hodin společně sedět tváří v tvář, rozhodl se chovat zdvořile a společensky. Představoval nejpokornějšího zástupce svého pohlaví, nejmírnějšího ze zdvořilých mužíčků. Do dveří i ze dveří se soukal bokem, aby zabíral co nejméně místa. Pohyboval se stejně tiše jako duch Hamletova otce, a ještě pomaleji. Hlavu nosil nachýlenou ke straně, zčásti aby skromně zlehčil vlastní důležitost, zčásti aby si skromně vyžádal blahovůli ostatních. Rčení, že by po psu slovem nehodil, zdaleka nevystihuje jeho povahu. Nedokázal by hodit slovem po vzteklém psu. Mohl by mu nanejvýš nějaké slůvko jemně nabídnout, nebo půl slůvka či snad slabiku, neboť jeho mluva byla stejně pomalá jako jeho chůze; rozhodně by se k němu nezachoval hrubě a za nic na světě by se k němu neodhodlal přistoupit rychle a rázně. Pan Chillip se tedy plaše zadíval na mou tetu, s hlavou ke straně se jí drobně uklonil, zlehka se dotkl svého levého ucha a otázal se, v narážce na tu klenotnickou vatu: „Nějaké místní podráždění, madam?“ „Cože?“ vyštěkla teta a vytáhla si z jednoho ucha tu věc jako špunt z láhve. Pana Chillipa její příkrost natolik polekala – jak později svěřil mé matce –, že jenom šťastnou náhodou úplně neztratil duchapřítomnost. Nicméně sladkým hlasem zopakoval: „Nějaké místní podráždění, madam?“ „Nesmysl!“ odsekla teta a jedním vrzem se znovu zašpuntovala. Po tomhle výjevu panu Chillipovi nezbývalo než tam s ní sedět a ustrašeně ji sledovat, zatímco ona upírala zrak do ohně, dokud lékaře opět nepovolali nad schody. Vrátil se přibližně po čtvrthodině. „Takže?“ otázala se teta a vytáhla si ucpávku z ucha, které k němu měla blíž. „Inu,“ odvětil pan Chillip, „postupujeme – postupujeme pomalu, madam.“ „Pcha-a-cha!“ utrousila moje prateta a zavrtěla hlavou v dokonalém rytmickém souladu s tím pohrdavým citoslovcem. A pak se zase zašpuntovala. 18
Vskutku – vskutku – jak sdělil pan Chillip později mé matce, byl z toho téměř v šoku; tedy vzato výhradně z profesionálního hlediska, byl téměř v šoku. Nicméně se bez ohledu na své rozpoložení posadil a díval se na cizí dámu téměř dvě hodiny, zatímco ona hleděla do krbu, dokud ho nepovolali nanovo. Po nějaké době se do místnosti vrátil. „Takže?“ otázala se teta a opět si vytáhla na přikloněné straně vatu z ucha. „Inu,“ odvětil pan Chillip, „postupujeme – postupujeme pomalu, madam.“ „Pcha-a-cha!“ vyprskla slečna Betsey. Zašklebila se přitom tak strašlivě, že to pro pana Chillipa znamenalo poslední kapku. Později prohlásil, že ten úšklebek byl vypočítaný tak, aby ho zlomil na duchu. Raději si šel sednout na schody, do tmy a silného průvanu, a setrval na tom místě, dokud ho nepovolali znovu. Ham Peggotty, který chodil do církevní školy a katechismus uměl, jako když bičem mrská, a lze ho tudíž považovat za důvěryhodného svědka, nazítří hlásil, že když hodinu poté náhodou nakoukl do salonu, slečna Betsey, která nyní rozrušeně přecházela sem a tam, si ho okamžitě všimla a vrhla se na něj dřív, než stihl vzít do zaječích. Shora se nyní čas od času ozývaly kroky a hlasy, které, jak soudil, nedokázala vata zcela vytěsnit, poněvadž dotyčná dáma ho pevně sevřela a učinila z něj oběť svého překypujícího rozrušení ve chvílích, kdy byly ty zvuky nejhlasitější. A tak ho neustále vláčela sem a tam za límec (jako by přebral laudana) a ve vypjatých chvílích s ním lomcovala, cuchala mu vlasy, tahala ho za oděv a ucpávala mu uši, jako by si je spletla s těma svýma, a všelijak jinak ho muchlala a neurvale s ním zacházela. Chlapcovu výpověď částečně potvrdila jeho tetička, která ho spatřila v půl jedné, krátce poté, co byl propuštěn, a prohlásila, že byl tehdy ve tváři stejně rudý jako já. V takové chvíli by se mírný pan Chillip nedokázal na nikoho zlobit, pokud toho byl vůbec někdy mocen. Jakmile mu události dovolily z ložnice odejít, vklouzl do salonu a svým nejústupnějším tónem tetě oznámil: „Madam, velice mě těší, že vám mohu pogratulovat.“ „K čemu?“ opáčila slečna Betsey ostře. 19
Mimořádně strohá odpověď pana Chillipa opět rozechvěla, a tak se nepatrně uklonil a pousmál, aby neznámou obměkčil. „Bože, smiluj se nad tím člověkem, co to vyvádí?“ vykřikla teta netrpělivě. „Copak neumí mluvit?“ „Uklidněte se, drahá dámo,“ vybídl ji pan Chillip, jak nejvlídněji dokázal. „Už není důvod se znepokojovat. Jenom se prosím uklidněte.“ Později všichni považovali div ne za zázrak, že s ním teta nezačala cloumat, aby z něj vyklepala to, co měl na srdci. Ve skutečnosti pouze zavrtěla hlavou, avšak takovým způsobem, že se nebožák roztřásl jako osika. „Tak tedy, madam,“ promluvil opět lékař, jakmile sebral odvahu, „jsem velice rád, že vám mohu poblahopřát. Už je to za námi a dopadlo to dobře.“ Během přibližně pěti minut, které pan Chillip zasvětil přednesu tohoto projevu, si ho moje teta měřila přimhouřenýma očima. „Jak se jí vede?“ zeptala se poté a založila si paže na hrudi, přestože měla na jedné z nich stále přivázaný čepec. „Tak tedy doufám, že zakrátko se bude cítit docela pohodlně, madam,“ odvětil pan Chillip. „Natolik pohodlně, jak jen lze očekávat od mladé matky za takto smutných okolností. Nelze nic namítat proti tomu, abyste ji nyní navštívila, madam. Mohlo by jí to prospět.“ „A co ona? Jak se vede jí?“ otázala se moje prateta zostra. Pan Chillip naklonil hlavu ještě o kousek víc ke straně a zahleděl se na tetu jako přívětivý ptáček. „Té malé,“ vysvětlila teta. „Jak se daří jí?“ „Madam,“ osmělil se konečně, „předpokládal jsem, že to víte. Je to chlapec.“ Teta neřekla ani slovo, zato uchopila svůj čepec za stuhy jako prak a namířila s ním panu Chillipovi na hlavu, pak si ho nakřivo nasadila a navždy odešla z domu. Zmizela jako nespokojená víla kmotřička; jako jedna z oněch nadpřirozených bytostí, o nichž se obecně předpokládalo, že bych je měl vídat, a víckrát se neobjevila. Tak. Já jsem spočíval v košíku, matka ve své posteli, avšak Betsey Trotwood Copperfieldová odešla navždy do říše snů a stínů, do onoho rozlehlého království, odkud jsem předne20
dávnem přibyl já, a světlo z okna našeho pokoje dopadalo na všechny takové poutníky, kteří jsou připoutáni k zemi, a na mohylu navršenou nad popelem a prachem toho, bez něhož bych já nikdy nebyl.
KAPITOLA DRUHÁ
Pozoruju Když se ohlédnu daleko za sebe, do prázdnoty svého nejranějšího dětství, jasně rozlišitelnou podobu přede mnou ze všeho nejdřív nabrala moje matka se svými krásnými vlasy a mladistvou postavou a pak Peggotka, jejíž postava neměla vůbec žádný tvar a jejíž oči byly tak tmavé, že od nich zdánlivě temněla celá krajina jejího obličeje, a tváře i paže tak tvrdé a červené, až jsem míval dojem, že by ptáci možná měli raději oklovávat ji než jablíčka. Řekl bych, že se rozpomínám na ty dvě jen s maličkým odstupem, zmenšené natolik, aby se dostaly do mého zorného pole, tedy skloněné nebo klečící na podlaze, zatímco já na vratkých nožkách klopýtám od jedné k druhé. Do mysli se mi otiskl vjem, jejž nedokážu odlišit od skutečné vzpomínky: totiž že sahám po Peggotčině ukazováčku, který mi nastavuje, abych se mohl chytit, a má ho tak zdrsnělý od šití, že připomíná kapesní struhátko na muškátový oříšek. Možná si to jen namlouvám, ačkoli si myslím, že paměť většiny z nás dokáže dosáhnout do těch dob mnohem hlouběji, než mnozí předpokládají; stejně jako věřím, že v útlém dětství obvykle vládneme pozorovacím darem, pozoruhodným co do podrobnosti i přesnosti. Vlastně se domnívám, že o většině dospělých, kteří jsou v tomto ohledu nějak výjimeční, lze případněji tvrdit, že tuto schopnost neztratili, než že jí nabyli; tím spíš, že u takových lidí většinou zaznamenávám, že si zachovali jistou svěžest, něhu a radost ze života, která je rovněž pozůstatkem z dětství. 21