... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...
N IC K D UNNE TOHO DNE
K
dyž myslím na svou ženu, myslím vždycky na její hlavu. Především na její tvar. Při našem úplně prvním setkání jsem vlastně nejdřív uviděl zezadu její hlavu a bylo na ní cosi krásného, na tom obrysu. Jako lesklé zrno pšenice nebo zkamenělina na říčním dně. Měla to, co by viktoriáni nazvali ušlechtile modelovanou hlavou. Její lebku byste si dokázali docela lehce představit. Poznal bych tu její hlavu kdekoli. A to, co je v ní. I na to myslím: její mysl. Její mozek, všechny ty závity, a myšlenky, které v nich pendlují jako rychlé, horečně pospíchající stonožky. Je to dětinské, ale představuju si, že bych jí otevřel lebku, aniž bych poškodil mozek, a pokusil se chytit a pevně podržet její myšlenky. Co si myslíš, Amy? Otázka, kterou jsem během našeho manželství kladl nejčastěji, i když ne nahlas, i když ne té osobě, která by na ni mohla odpovědět. Počítám, že se nad každým manželstvím jako mraky kupí tyto otázky: Co si myslíš? Co cítíš? Kdo jsi? Co jsme si to provedli? Co budeme dělat?
Otevřel jsem náhle oči přesně v šest. Žádné motýlí třepotání víček, žádné jemné proloupnutí očí do vědomí. Probuzení bylo mechanické. Strašidelné mrknutí víček loutky břichomluvce: svět je černý – a najednou: Vysíláme! Budík mi přímo do obličeje
11