Page 1

1.

Kam až sahá nenávist a zloba „Je pro nás nesmírná čest setkat se s  udatným švagrem zesnulého biskupa Štefana Bošňáka.“ „V tom s vámi zcela souhlasím!“ Jan Cobor se vlídně obrátil k manželce a něžně jí stiskl ruku. „Nitranský biskup byl naším důvěrným přítelem a jeho sestru Žofii náš vzácný host oddaně miloval.“ „I Žofie vás, pane kapitáne, vroucně milovala, vždyť vám porodila dva nádherné syny.“ „Abyste mě nepřechválila, milá Anno,“ usmál se na hradní paní František Vešeléni. „A  vy, Jane, na kolenou děkujte Bohu za takovou obětavou ženu. Anna vás neopustila ani v těch nejtěžších chvílích, vždycky stála věrně po vašem boku.“ Setkali se v malé síni Smolenického zámku, kde pán Holíče, Ostrého Kamene, Šaštína a Smolenic přijímal jen nejvzácnější hosty. Kapitán Fiľakovské pevnosti, rádce a  důvěrník císaře Ferdinanda, jenž se po Žofiině smrti oženil s Marií Séčiovou, navštívil Coborovy na zpáteční cestě z  Moravy. Měl rád tenhle nešťastný osamělý pár. Věděl o  jejich důvěrném vztahu k  nitranskému biskupovi, který před dvěma lety za nevyjasněných okolností předčasně zemřel, ale především o jejich nezhojené ráně, o jejich smutku a trápení. Manželka Jana Cobora mu před malou chvílí připomněla tragické okolnosti násilné smrti 9


jejich jediné dcery Marie, do níž oba rodiče vkládali tolik nadějí. „Mluvíte mi ze srdce, Františku,“ přiznal hradní pán upřímně, jeho zármutkem poznamenaná tvář se však nerozjasnila. „Ujišťuju vás ale, že ani naše vzájemná láska nedokáže překlenout propast bezmoci v našich duších po Mariině strašné smrti.“ „Čas zhojí všechny rány, jednou se s Marií setkáte na nebesích,“ uklidňoval ho Vešeléni. „Minulost není v našich rukou a věřte mi, vím, co prožíváte, vždyť jsem to okusil na vlastní kůži.“ „Jste hodný, Františku,“ sklonila hlavu hradní paní a skryla si tvář do dlaní. „Naše Marie byla opravdový anděl, její smrt nám vzala všechnu radost…“ „Všemohoucí Bůh nejlépe ví, proč musela zemřít. Proti smrti jsme bezmocní.“ „Mluvíte jako nebožtík nitranský biskup,“ ožila Anna Coborová. „Také nás přesvědčoval, že se musíme smířit s ukrutnou smrtí naší dcery a důvěřovat Bohu.“ „Když mi před dvěma roky zemřela Žofie, nejraději bych byl skoncoval se životem. Štefan Bošňák mi však u  našeho milosrdného Pána modlitbami vyprosil novou naději do života.“ „A ona skutečně přišla, Františku, rok po Žofiině smrti jste se přece znovu oženil…“ „Jane, nerýpejte do našeho vzácného hosta,“ napomenula Anna manžela. „Chlapci přece nemohli zůstat bez matky, vždyť my dva se také cítíme opuštění bez naší drahé Marie.“ „Promiňte, Anno,“ obrátil se k  ní Vešeléni a  zdvihl husté obočí, „nemějte mi za zlé, že budu trochu osobní. Jste ještě mladá, zdravá žena, co vám tedy brání, abyste přivedla na svět další plod vaší lásky?“ 10


Hradní paní na chvíli ztratila řeč a zaraženě upřela na kapitána podmanivé oči. Otevřeným oknem, kudy dovnitř vnikala záplava slunečního světla, bylo slyšet trylkování ptáků, do této chvíle však je nikdo z přítomných nevnímal. „Asi máte pravdu,“ odpověděl za ni hradní pán trochu zahanbeně. „I biskup Bošňák se o tom zmínil, ale my jsme nějak…“ „Tak choulostivé záležitosti nebudeme rozebírat před naším milým hostem,“ nenechala ho Anna domluvit, vyčítavě upřela oči na Vešeléniho a vzdychla: „Oba si až do smrti budeme vyčítat nevysvětlitelnou ztrátu naší h­ olčičky.“ „Neutápějte se v nesmyslné beznaději. Vaše dcera za vás oroduje v nebi spolu s Pannou Marií, kterou tak zbožně uctívala. Copak nemáte důvěru v Boží prozřetelnost?“ „Vy jste měl být knězem, ne vojákem.“ „Na to jsou povolanější, Jane,“ odpověděl Vešeléni. „Vy a Anna se s důvěrou obraťte na Matku Boží, jež Marii vyprosila zrak, a požádejte ji o pomoc.“ „Mluvíte rozumně, Františku,“ přikývl hradní pán, „jenže jsme jen malomyslní lidé.“ „A  právě proto se máme utéct k  blahoslavené Panně Marii!“ přerušil ho Vešeléni rozhodným gestem. „Copak jste zapomněli, že vaše nevinná dcera začala vidět právě na její přímluvu?“ „Jste velký ctitel Matky Boží, milý Františku!“ Anna Coborová předešla s odpovědí manžela a se zalíbením pohlédla na hosta. „Nejednou to říkal i zesnulý biskup Boš­ ňák. Kdyby tu s námi seděla naše drahá Marie, určitě by vám dala za pravdu.“ „Měla Pannu Marii ve velké úctě,“ vzpomínal hradní pán zatrpkle. „Vždycky se na ni obracela v  modlitbách a každý den chodívala do kapličky k její soše.“ 11


„I Jeho Excelence Štefan Bošňák, jehož si naše Marie velice oblíbila, měl důvěrný vztah k nebeské Matce,“ dodala hradní paní zaníceně. „My s  manželem jsme se s ním setkali právě tady, na Smolenickém hradě, pouhých několik hodin před jeho náhlou smrtí.“ „Otec Adam mi důvěrně vylíčil, za jakých okolností jste se s ním v onen osudný den setkali. Bylo to tady, v hradní kapličce, u rakve na smrt utýrané Marie.“ „Byl to velmi obětavý a horlivý biskup,“ řekl Jan Cobor s obdivem v hlase. „Nebýt jeho, kdo ví, zda bychom vůbec unesli žal z ukrutné smrti naší milované dcery…“ „A dnes bychom tu s vámi možná neseděli…,“ vzdychla hradní paní. Biskup Bošňák je tehdy skutečně zachránil před nejhorším. „Byl to velice zanícený katolík a zemřel na vrcholu životních sil.“ „Bůh si ho povolal dřív, než stihl dokončit reformu, kterou zahájil,“ vzpomínal na svého výjimečného švagra Vešeléni. „Mé drahé Žofii bylo pouhých čtyřiatřicet a jemu sedmatřicet let, když se odebrali na věčnost.“ „Škoda tak mladých životů. A naší Marii bylo pouhých třináct, když ji bezcitní vrahové umučili k smrti.“ „Tak to vidíme my, pozemská stvoření, milá Anno,“ soudil Vešeléni, „jenže cesty Boží prozřetelnosti pro nás zůstanou nepochopitelné.“ „Povídá se, že nitranský biskup byl zavražděn,“ pustil se hradní pán do choulostivého tématu, „prý to nebyla mrtvice.“ „Ano, o jeho náhlé smrti se povídá ledacos,“ přitakal Vešeléni, chytil hradního pána za rameno a tišeji dodal: „Otec Adam, který byl před lety očitým svědkem smrti hraběnky Báthoryové, mi vyprávěl o násilné smrti mého obdivuhodného švagra.“ „Říkáte násilné?“ podivila se hradní paní. Otce Adama 12


dobře znala, její dcera ho měla velice ráda. „V církevních kruzích i v šlechtickém prostředí se ujalo přesvědčení, že ho ranila mrtvice.“ „I já si to myslím, drahoušku,“ odpověděl hradní pán. „Otec Adam je však zkušený a důvěryhodný kněz. To on doprovázel biskupa Bošňáka na poslední cestě, vždyť byl jeho tajemníkem na biskupském úřadě v Nitře.“ „Ale, Jane, přece nechcete zpochybnit pravdivost slov toho obětavého františkána?“ „Božechraň, to by mě v životě nenapadlo.“ „Nezapomínejte, že otec Adam dlouhá léta pracoval ve službách kardinála Františka Forgáche,“ připomněl mu Vešeléni důrazně a ještě pevněji mu sevřel rameno. „S nasazením vlastního života se spolu s  hrabětem Fábrym a jeho společníky postavili na odpor spojencům Alžběty Báthoryové a přinutili palatina Juraje Thurza, aby ji zavřel v podzemním žaláři na Čachtickém hradě. A to i přes rafinované intriky ze strany sedmihradského knížete Žigmunda Báthoryho, jenž s otcem Thurzem tajně vyjednával.“ „Otec Adam je pozoruhodný člověk a zbožný řeholník,“ poznamenala Anna s  uznáním. „Proto nám tak přirostl k srdci a získal si i důvěru mnoha významných šlechticů.“ „Právě on mi, přátelé, důvěrně prozradil, že biskupa Bošňáka bezprostředně před smrtí škrtil ten proklatý otec Emerencius.“ „Ten podlý františkán, jehož tehdy vezli do Vídně?“ nevycházela z úžasu hradní paní. „A já jsem se postavila na jeho stranu, když ho biskup Bošňák tak přísně káral a obviňoval z úkladné vraždy naší dcery.“ „Ano, je to nepochybně on, kdo má na svědomí smrt horlivého nitranského biskupa.“ „Ten úlisný satan v  mnišské kutně,“ rozčiloval se 13


h­ radní pán, když slyšel, co se stalo. „A kde je dnes ten falešný mizera, co tak pokorně klečel před oltářem a modlil se v naší kapličce?“ „Zmizel beze stopy, jako by se pod ním slehla zem,“ odpověděl Vešeléni. „Ozbrojený doprovod nitranského biskupa přepadli najatí vrahové. Ti ničemové pozabíjeli jezdce i starého kočího, otec Adam si tehdy zachránil život pouze svou duchapřítomností.“ „Komu tak záleželo na životě pokorného sluhy Božího?“ zeptal se Cobor podezíravě. „Že by stál v cestě těm, jimž překážela otevřenost, s jakou pranýřoval chyby jistých církevních hodnostářů?“ „To se dneska už nikdo nedozví, milý Jane. Podle toho, co mi líčil otec Adam, biskupský doprovod přepadl nebezpečný hrdlořez a jeho žoldnéři. Stejní darebáci před třemi roky zkřížili cestu i mně.“ „To není možné,“ vyhrkl Cobor. „Jste si tím úplně jistý, Františku?“ „Byli jsme tehdy s  nebožtíkem mým švagrem na cestě z Nitry do Prešpurku a jen zázrakem jsme si oba zachránili život. Jejich vůdce je ostřílený žoldnéř a jsem přesvědčený, že právě on má něco společného s netvory, co tak nelidsky zohavili vaši dceru a několik dalších děvčat.“ „Proboha, to snad ne,“ zvolala Anna a dlaní si zlehka přikryla ústa. „Je strašné si jen představit, že nitranského biskupa zavraždili titíž hrdlořezové, co mají na svědomí zmařený život naší dcery.“ „Otec Adam se mi po švagrově smrti zmínil o dopise, který vám tu nechali Mariini vrahové. Mohl bych ho vidět?“ „Jistěže, Františku, hned vám ho přinesu,“ nabídla se hradní paní. Vstala od stolu, přešla k  vyřezávané komodě, která 14


tvořila součást vzácného nábytku, otevřela úzkou zásuvku a vytáhla z ní zažloutlý list papíru. Pálil ji v rukách, proto přistoupila k Vešelénimu a rychle mu ho podávala se slovy: „Tady ten dopis máte. Ještě dnes ve mně vyvolává strach. Čtěte, Františku!“ Vzal papír do ruky, rozložil ho a četl: Vaše dcera byla slepá a zázrakem znovu začala vidět, byla bohatá, ale pomáhala chudákům, byla vznešená, ale špinila si ruce se spodinou. Vydala se trnitou cestou odříkání, neznala zahálku ani hříšnou rozkoš a veškerý svůj čas věnovala chudým. Příliš brzy zatoužila po evangelijních ctnostech a zvolila si Ježíše Krista za svého nebeského ženicha. A proto jsme ji přinesli jako nejmilejší oběť Vládci temnost, aby poznala, ale hlavně abyste poznal Vy, urozený pane Cobore, jakou sílu a moc má satan a jeho věrní služebníci! Na Dobré Vodě, 17. září l. P. 1644 „Všemohoucí Bůh nás trestá za naše hříchy!“ vzdychl hlasitě Vešeléni, když dočetl dopis. „Je to stejný rukopis jako v  dopise, co našel prešpurský župan Štefan Pálffy v rakvi dívky na hřbitově pod Červeným Kamenem.“ „Slyšel jsem o tom, Františku,“ přisvědčil hradní pán zamyšleně. „Teď už chápu, proč zesnulý nitranský biskup tak rázně vystupoval proti tomu františkánovi a obviňoval ho z účasti na zákeřné vraždě naší dcery.“ „Otec Emerencius byl spjat se členy satanského spolku,“ prohlásil Vešeléni rozhodně. „Štefan Bošňák o těchto ďáblech v lidském těle věděl víc než kdokoliv jiný, jak mi prozradil otec Adam, a strašně ho to trápilo.“ 15


„Proč nám o tom nikdy neřekl?“ vyčítavě vzdychla Anna. „S otcem Adamem jsme se přece setkali na pohřbu biskupa Bošňáka a potom ještě jednou v Šaštíně.“ „O  podobných závažných věcech, Anno, se nemluví ani v nejvyšších církevních kruzích,“ namítl Cobor vážně. „Snad byste nechtěla, aby vám otec Adam věšel na nos to, o čem ví jen on a jeho důvěrní přátelé?“ „Nikdo se neopováží sáhnout holou rukou do zmijího hnízda,“ zabručel Vešeléni a rozmrzele zavrtěl hlavou. „Nejhorší na tom je, že otec Emerencius byl oddaným sluhou Anny Rosiny Listiusové…“ „Královna čarodějnic ze Šintavského hradu zemřela před třemi lety. Snad by se neopovážila.“ „Jen klidně, milý Jane, dopovězte to!“ podněcoval ho kapitán Vešeléni s  rostoucí netrpělivostí. „Anna Rosina Listiusová celý život sloužila ďáblovi jako kdysi Alžběta Báthoryová, s níž byla uvězněná na Čachtickém hradě na příkaz vlastního manžela a s tichým souhlasem palatina Juraje Thurza.“ „Chcete snad tvrdit, že smrt naší jediné dcery souvisí s obávanou šintavskou čarodějnicí?“ „Přesně tak, Anno, “ přikývl Vešeléni. „Našli jsme dopis, který ta zkažená žena napsala otci Emerenciovi krátce před smrtí a v němž odhalila svou zvrhlou duši.“ „To je neuvěřitelné,“ bránila se Anna slovům, znějícím jako strašné obvinění. „Několikrát jsem se s ní setkala, to už byla vdova, nikdy mě však nenapadlo, že právě ona by…“ „A  představte si, drahoušku,“ přerušil ji Cobor, „že takhle krutě si počínala manželka uherského palatina. Mikuláš Esterházy před devíti lety přistihl Annu Rosinu na Šintavském hradě při mučení dívek a odsoudil ji k trestu smrti, ten by nám o ní dokázal říct víc.“ 16


„A nejvíc prešpurský župan Štefan Pálffy,“ připomněl Vešeléni. „Před lety byl jejím vášnivým milencem a vehementně odmítal každý náznak podezření proti ní.“ Anna nedokázala zadržet pichlavou poznámku: „To mu tedy neslouží ke cti, má přece zákonitou manželku. Vzhledem k vysokým funkcím, jež zastává na císařském dvoře ve Vídni a v Prešpurku, je to ještě větší hanba.“ „Už nechte těch řečí, Anno,“ pokáral ji manžel. „Raději se našeho vzácného hosta zeptejme, jak vypátrat toho podlého zrádce, co má na svědomí naši Marii i církvi oddaného nitranského biskupa.“ „To je nesmírně těžká otázka,“ uznal Vešeléni, který se důvěrně znal s  palatinem Esterházym i  prešpurským županem. „Asi ale nevíte, že otec Emerencius se v  posledních letech jejího života setkával i s Alžbětou Báthoryovou. Až po hraběnčině smrti se stal důvěrníkem Anny Rosiny Listiusové a v jejích službách dosáhl významného postavení.“ „Odkud to všechno víte, Františku?“ „Od otce Adama i od biskupa Bošňáka, mého švagra. Alžběta Báthoryová celý život vyznávala satanský kult a přinášela ďáblovi lidské oběti, stejně jako později Anna Rosina.“ „Proč nám biskup Bošňák něco takového nikdy ani nenaznačil?“ divila se hradní paní a  rozčileně si pohladila vyčesané vlasy. „Ani otec Adam se nikdy nezmínil o tom, jakých zvráceností se ty bezcitné ženy dopouštěly.“ „A  otec Emerencius, jenž před mnoha lety přijímal Adama do františkánského kláštera v Beckově, byl jejich oddaným patolízalem. Kdysi představený kláštera, a poté zaprodal duši ďáblovi!“ Proto se zesnulý Štefan Bošňák pokaždé tolik rozčilil, když se někdo zmínil o tom ničemovi!“ zabručel Jan 17


Cobor při vzpomínce na jejich poslední setkání. „A my s Annou jsme stáli na straně toho odpadlíka.“ „Žoldnéř, který nás přepadl, slouží nepochybně otci Emerenciovi a je také členem satanského spolku,“ vysvětloval Vešeléni. „Přinášejí vládci pekel oběti a  vždycky pouze mladé dívky, které před smrtí ukrutným způsobem mučí.“ „Naše drahá Marie byla poslední.“ „Říkáte poslední, Anno?“ zapochyboval Vešeléni. „Ti darebáci kráčejí ve stopách Alžběty Báthoryové, nazývají ji velmistryně nebo ďáblova kněžka a  nedbají ani na lidské, ani na Boží zákony. Otec Adam by vám prozradil mnohem víc, znal přece nejen Alžbětu Báthoryovou a královnu čarodějnic ze Šintavského hradu Annu Rosinu Listiusovou, ale i otce Emerencia.“ „V tom případě je opravdu nejvyšší čas, abychom ho konečně vypátrali, chytili a náležitě potrestali.“ „Jenže jak to dokážete, Jane?“ popíchl ho Vešeléni. „Při­ dám se k vám spolu se Štefanem Pálffym, prešpurským županem, a přesvědčím i hraběte Fábryho s jeho společníky.“ „To ještě přesně nevím, ale musíme spojit všechny síly, abychom Emerencia chytili a postavili před soud.“ „Právě to chtěl udělat můj zesnulý švagr, když hodlal vydat otce Emerencia církevnímu tribunálu, aby se zodpovídal ze svých do nebe volajících zločinů.“ „Jenže otec Emerencius se mu vysmekl z rukou jako had a vlastníma rukama ho škrtil, aby mu pomohl na onen svět.“ Anna Coborová roztrpčeně sklonila hlavu. „Někdy se mi opravdu zdá, že na této zemi má ďábel větší moc než dobrotivý Bůh.“ „Něco takového už nikdy nevyslovujte,“ napomenul ji Vešeléni. „Kdyby vás slyšel nebožtík biskup Bošňák, určitě by vás pokáral.“ 18

0036066  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you