[1]
Vždycky jsme nebyly dvojčata. Kdysi jsme bývaly jedna je
diná osoba. Průběh našeho početí odpovídal výkladu z hodin biologie. Vždyť to znáte: nejrychlejší spermie dorazí do cíle ve vajíčku a vzniká nový život. A tu jsme obě byly, jediné obyčejné miminko ve vývoji. Pak však nastala ta mimořádná část – tohle jediné vajíčko se rozdělilo, roztrhlo se na dvě poloviny a z nás se stala dvě mi minka. Dvě poloviny jediného celku. Takže to sice zní divně, ale je to pravda – zpočátku jsme byly jediná osoba, i když to třeba trvalo jen milisekundu. Máma vždycky říkala, že rozhodně nečekala, že by mohla mít dvojčata; mohlo jí ale přece být jasné, že za tím, že se už ve čtvr tém měsíci nevejde do dveří a nemůže si zapnout džínsy, musí být nějaký důvod. Máma byla krásná. Říkali to úplně všichni. Vypadala jako ledová královna z pohádkové knížky. Královna, co nosila žabky a indiánské sukně se střapci a prsty měla celé žluté od nikotinu. Nechtěla nám nikdy říct, kdo byl náš otec. Ne že by na tom nějak záleželo. Jenom jsme předstíraly, že ano, protože nám připadalo zajímavé hádat, kdo by to mohl být, ja ko bychom si mohly vymyslet příběh našeho vlastního zrození. Podle jednoho řeckého mýtu bude mít žena, která se v je den den vyspí s bohem i smrtelníkem, dvě děti: od každého 7