Issuu on Google+

Na útûku - zlom

8.12.2013

12.56

Stránka 13

(1) Dvaatřicet stěhování v průběhu osmadvaceti roků. Tenhle poslední přesun byl možná nejradostnější. Poprvé v životě mám svůj vlastní dům. Zapustila jsem kořeny a rozhodla se, že zakotvím na jednom místě... aspoň o něco déle než obvykle... doufám. Sedím ve své zimní zahradě a užívám si záplavy světla, které sem proudí okny. Do rukou mě hřeje kouřící hrnek mé oblíbené kávy značky Berres Brothers dochucené spoustou mléka a já se v duchu ptám: Jak to, že je mi tak blaze? Ty poslední měsíce byly oproti běžným pořádkům poněkud hektičtější. Jsou chvíle, kdy jako by pracovní i soukromý život nabíral takové obrátky, že mě až jímá závrať, jak se s ním snažím držet krok. Jako za oněch nocí, kdy se přede mnou znovu vynořují dávno vyvanulé zlé sny. Liška, co mě pronásledovala během dětských let, už zmizela, ale ten starý známý pocit, ta předtucha čehosi zlověstného, mě svou noční návštěvou tu a tam poctí i dnes. Avšak tahle chvíle dýchá klidem. Ptáci za okny zpěvavě děkují za nově zavěšená krmítka s hojnou nadílkou semínek. Tady v Michiganu je jaro čarokrásné. Obleva obnažila koberec matně hnědé půdy, kterou probarvují chomáčky žlutozelených stébel. Vedle mě stojí odkládací stolek a na něm se skvějí upomínky svátku Nourúz, perského Nového roku. Takzvaný haft sín neboli doslova „sedm s“ slouží jako mapa starobylé moudrosti, jež má člověka vést při přechodu ze starého roku do nového. Mezi všemi úkoly, které se s tímto svátkem pojí, stojí na prvním místě očista. Očista mysli od všeho negativního; očista těla, a dokonce i očista domácnosti. Usrkávám kávu a cítím, jak mě přepadá touha něco podniknout. Možná jsem se nakazila všudypřítomným jarním úklidem, možná je to tím, že jsem se podívala na svůj haft sín, to nevím. Ale ať už je to jak chce, každopádně ve mně dozrálo rozhodnutí, že se dneska vrhnu na těch pár posledních krabic s popiskem Různé, co se mi povalují ve sklepě. Ten nepořádek jsem sice odklidila z dohledu, ale už jsem ho ignorovala tři měsíce, což je právě tak akorát. Cestou do přízemí mě nemálo potěší vědomí, že ty schody pokry13


Na útûku - zlom

8.12.2013

12.56

Stránka 14

té měkkým kobercem jsou opravdu moje. V místnosti, z níž má být jednou pracovna, se na chvilku zastavím u skleněných dveří a obhlížím pás půdy táhnoucí se po obvodu patia. Zatím tu skoro nic neroste. Z polozmrzlé hlíny jen tu a tam vyrážejí první výhonky tulipánů a narcisů. Bezové keře jsou ještě holé. Těším se, až tady zasadím květiny, bylinky a možná i pár keříků s rajčaty. Tenhle úkol ovšem není na pořadu dnešního dne. V zadním traktu sklepa, za dveřmi, jež je až příliš snadné zamknout a nevěnovat jim pozornost, je dosud neupravená část domu. Skvělá skrýš na nepořádek. Ještě jsem ty dveře ani neotevřela, a už mi vyklouzl povzdech. No tak, tak moc tam těch krabic zase není, říkám si, když vcházím dovnitř. Až to budeš mít za sebou, uleví se ti. Moje pracoviště už tu na mě čeká. Na sklápěcím stolku dokonce stojí připravená jedna krabice a úpěnlivě se dožaduje otevření. Vršek je vycpaný zmačkanými starými novinami. V rychlosti je prohlédnu, jestli v nich nezůstala nějaká nevyluštěná křížovka. Žádnou nenacházím, a tak noviny vyhodím do odpadkového koše vedle stolu. Fajn, tak se na to podíváme. Copak to tady vlastně máme? Popisek Různé je výstižný – dopisy, novinové výstřižky, fotky, útržky vstupenek, červený řetízek na klíče, co jsem vyhrála ve středoškolské soutěži talentů. Samé neroztříděné, bez rozmyslu nakupené předměty, jejichž hodnota je prakticky nulová – s výjimkou té citové. Právě proto je tak těžké je vybalit. Jsou nasáklé pozůstatky minulosti a do mé současnosti se už jaksi nehodí. A přesto se nedokážu přinutit k tomu, abych se jich zbavila. Probírám se těmi vrstvami a před očima mi defilují záblesky vzpomínek rozprostřených po celé délce mého života. Zjišťuji, že tahle práce zas až tak rychlá nebude. Bude to chtít pohodlné křeslo a další hrnek kávy. S krabicí zapřenou o bok zhasínám světlo, zavírám za sebou dveře a vracím se do zimní zahrady. Jako první upoutá mou pozornost album s fotografiemi. Na tmavomodrých deskách je rozeseto pár hvězdiček a mezi nimi srpek žlutého měsíce – protože „Mahtob znamená měsíční svit“. Vzpomenu si, jak mě kamarádi kvůli té větičce škádlívali, a v koutcích úst mi zahraje úsměv. To album mi před lety dala máma. Jako žertík. Jak ho vytahuji z krabice, vyklouzne z něj obálka a moje mysl se zatoulá o pár let zpátky, k mému zatím poslednímu pokusu dát tohle album do pořádku. ***

14


Na útûku - zlom

8.12.2013

12.56

Stránka 15

Působila jsem jako mediační pracovník v jedné michiganské organizaci pro podporu duševního zdraví. Tu práci jsem měla ráda. A taky své kolegy, město i partičku potrhlých kamarádů. Život byl fajn... jenom až neuvěřitelně rušný. Zjišťovala jsem, že i dobra může být někdy příliš. Když se mi o prodlouženém víkendu naskytla příležitost vypadnout z města, s radostí jsem ji bez velkého rozmýšlení využila, a při balení přihodila do tašky i album a obálku s fotografiemi. V letadle jsem tu hromádku fotek začala zakládat a přemítala, čím to, že tuhle pětiminutovou práci nedokážu vybavit doma. Vždyť stačí jen zařadit pár obrázků do alba, tak proč je musím kvůli tomu s sebou vláčet přes půl země? Vážně musí být život tak hektický? Zastrkávala jsem fotky do průhledných plastových chlívečků a mimoděk si přitom každou z nich prohlížela i z rubové strany. Ta liška, co se mi o ní v dětství zdávalo, sice už do mých snů nevchází, ale potřeba, jež mi velela neustále se zaštiťovat proti jejímu návratu, se mi stala stejnou samozřejmostí jako dýchání. Byl to podvědomý zvyk zrozený z celoživotní přebujelé ostražitosti. Tou dobou mě maminka, bytost skrznaskrz sentimentální, už pár let štědře obdarovávala množstvím rodinných památek – houpacím křeslem po prababičce; perskými koberci, jež naše příbytky krášlily v dobách mého dětství; olejomalbou, kterou si můj otec pořídil ještě předtím, než se s matkou poznali; křehkým perským čajovým servisem, jehož podšálky se zlatou obrubou jsme každoročně používali, abychom na ně na našem stolečku rozmístili oněch symbolických sedm „s“ neboli haft sín; krabicemi plnými neroztříděných fotografií mapujících každičké údobí našich životů... Na rubu fotek zachycujících první měsíce mého života drze poskakuje obrázek lišky – té z mých snů. Je to jenom červeně vytištěná silueta, ale ta podobnost je nepřehlédnutelná. Je zachycená ve skoku, s prackami napřaženými před sebe, s ušima sklopenýma vzad a s nataženým ocasem, zkrátka zcela zjevně v honbě za kořistí. Pod obrázkem stojí hůlkovým písmem nápis FOX PHOTO. V tom letadle jsem ale v rukou držela novější fotky. Ty už v ateliéru Foto Liška nevyvolávali. Na jejich rubu žádný predátor nebyl, ale beztak jsem bezděky obracela i je. Není náhoda, že se mi v dětství do mysli coby symbol mého otce vepsal právě tento obrázek. V naší rodině koneckonců fotil především on a já byla jeho nejoblíbenější objekt. Všechny ty krabice a alba, co se teď usídlily u mě doma, schraňují tisíce okamžiků, jež čas neodvál jen díky tomu, že je zachytila čočka otcova fotoaparátu. 15


Na útûku - zlom

8.12.2013

12.56

Stránka 16

Chybělo jen málo a můj život by se ubíral úplně jiným směrem. Jaký člověk by ze mě asi vyrostl, kdyby všechno probíhalo podle otcova plánu? Byla jsem zrovna zahlcena vzpomínkami a rachotem letadlových motorů, když se ke mně naklonila a zapředla se mnou řeč okouzlující žena usazená na vedlejším sedadle. Všimla jsem si jí, hned jak nastoupila do letadla. Vypadala úžasně – celá v černém, až na leopardí lodičky na jehlovém podpatku. Oblečení doplňovala předimenzovaná kabela a slamák. Krátké blond vlasy měla odhrnuté z čela obrovskými designovými slunečními brýlemi. Jak už se mi tak stává, i tentokrát se hovor zakrátko stočil ke knihám. A než jsem se nadála, už jsem jí na okraj sešitového vydání křížovek z edice deníku The New York Times, které jsem si vzala na cestu, čmárala doporučení na dobré knižní tituly: Spolek krásné literatury a bramborových koláčů; Černobílý svět; První dámská detektivní kancelář. Pokus o uspořádání alba jsem poměrně rychle vzdala. Zbývající fotky jsem schovala do obálky a zastrčila ji za zadní stranu přebalu. Tenhle úkol počká na jindy. Netuším, co na mně lidé – často i cizí – vidí, že je to nutí, aby mi vylévali svá srdce. Táhne se to se mnou už někdy od druhé třídy. Šplhala jsem po prolézačce a spolužáci stáli frontu, aby si mohli přisednout nahoru ke mně nebo se vedle mě jen tak houpat a provozovat to, čemu v naší branži, to jest v oboru péče o duševní zdraví, říkáme „zpracovávání pocitů“. Kdybych o těchto záležitostech nic nevěděla, myslela bych si, že mi snad nad hlavou pluje bublina s nápisem „Psychiatrická poradna, poplatek 5 centů“ nebo že mám na krku zavěšenou cedulku s větičkou „Lékař je přítomen“, tak jako na Lucyině psychiatrickém stánku z komiksu Snoopy. Scházejí už jen pacienti. Povídaly jsme si po celý zbytek letu. Byla to půvabná žena se srdečným úsměvem a laskavýma očima. Vyšlo najevo, že je realitní makléřka a působí v jednom malém městě nedaleko od míst, kde jsem vyrůstala. Řekla mi, že s manželem žijí v domě situovaném v idylické krajině, kde je svatý klid, a nabídla mi, abych ji navštívila, kdykoli jen pocítím potřebu někam se „zašít“ a nemuset kvůli tomu cestovat lán světa. Než letadlo přistálo, stačily jsme probrat Skleněný zámek, Vodu pro slony a Tajný život včel. Vypadalo to jako rozprava kamarádek, které se neviděly celou věčnost. „A kdy vám letí další spoj?“ zeptala se, když jsme čekaly, až se budeme moci zařadit do proudu valícího se k východu z letadla. 16


Na útûku - zlom

8.12.2013

12.56

Stránka 17

„Asi tak za dvě hodiny.“ „Tak to se ještě stihneme naobědvat.“ Neznělo to jako otázka. Pokoušela jsem se protestovat, ale nedala si to vymluvit. Prodraly jsme se k rybímu restaurantu a v hovoru pokračovaly u sklenky vína a mísy kalmarů. Jak už to tak chodí, jedno téma střídalo druhé a najednou – aniž sama věděla, jak k tomu došlo – mi ta krásná dáma začala vyprávět o jisté neskutečně bolestné záležitosti ze svého života. Vypověděla mi, že s sebou to emoční břemeno spojené s oním zážitkem tajné vláčí dlouhá léta a nesvěřila se s tou bolestí ani svým nejlepším přátelům. Zatímco se jí oči zalévaly slzami, chtě nechtě jsem musela myslet na omšelý černý rámeček, který jsem měla postavený na rohu stolu v kanceláři. Na list lněného papíru slonovinové barvy jsem dala vytisknout verše Tkalcovy básně. Stály tam přesně tak, jak mě je naučila moje milovaná kamarádka Hannah v den slavnostního zakončení našeho středoškolského studia. Bylo mi tehdy osmnáct a prožívala jsem jeden z nejkrušnějších dnů svého života. Nebylo pochyb, že příběh, s nímž mě moje nová přítelkyně seznamuje, je utkán z temných nitek. A já jsem přesvědčená, že stejně jako ve všech temných nitkách i v těchto se ukrývá Boží milost, ať už jsme s to ji postřehnout či nikoli. V duchu jsem se ptala, jestli to tak chápe i ona. „Ani se mi nechce věřit, že vám to tu všechno vykládám,“ vzlykla. „Je to zvláštní, ale připadá mi, jako bych vás znala už celá léta, a přitom ani nevím, jak se vlastně jmenujete.“ „Mahtob,“ odpověděla jsem s úsměvem a natáhla se přes stůl, abych jí podala ruku. „Mahtob. To je ale krásné jméno. Odkud je?“ „Je perské.“ „Perské? Takže íránské?“ „M-hm,“ přitakala jsem se sklenkou ryzlinku u rtů. „Táta pochází z Íránu.“ „Před pár lety jsem četla jednu nesmírně zajímavou knížku,“ spustila a já hned věděla, kam směřuje. „A představte si, že taky pojednávala o jedné ženě z Michiganu. Provdala se za Íránce. Vzal ji i s jejich malou dcerkou na návštěvu ke své rodině a potom je tam obě držel jako rukojmí. Aby toho nebylo málo, tou dobou zrovna zuřila v Íránu válka a město čelilo náletům. Bylo to opravdu napsáno podle skutečnosti. Dokážete si to vůbec představit? Po několika bezúspěšných pokusech se té ženě konečně podařilo i s holčičkou 17


Na útûku - zlom

8.12.2013

12.56

Stránka 18

uprchnout. Je to vážně strhující příběh. Podle té knížky dokonce natočili film. Jak jen se to jmenovalo?“ „Bez dcerky neodejdu.“ „Ano! Bez dcerky neodejdu. Přesně. Vy jste to taky četla?“ „Ne,“ uchichtla jsem se. „Já to prožila!“

(2) Tapisérie mého života se začala tkát v Texasu v roce 1979. V Íránu tou dobou vrcholila islámská revoluce a nad Amerikou zuřil hurikán. V den, kdy jsem se narodila, titulní strana The Houston Chronicle, deníku s mottem Houstonské noviny pro celou rodinu, hlásala, že „David devastuje střední Floridu“. Tropická bouře sice zasáhla pevninu v oblasti, jejž od mého rodiště dělí více než tisíc mil, i zde však vyvolala pokles atmosférického tlaku, který se postaral o to, abych přišla na svět celý měsíc před očekávaným termínem porodu. Hurikán David znamenal ovšem jen slabý vánek ve srovnání s bouří, jež běsnila mnohem dál, ve vlasti mého otce. Podstatná část sedmé stránky The Houston Chronicle ze dne 4. září 1979 byla věnována Íránu, konkrétně obšírnému popisu neustávajících vojenských šarvátek. Íránské jednotky prolomily kurdské obranné linie, psalo se tam. Z článku jasně vyplývalo, že sekulární demokrati se hroutí pod smrtící silou nastupujícího islamistického režimu vedeného ájatolláhem Chomejním. Epicentrum této revoluční bouře sužovalo zemi vzdálenou přibližně sedm a půl tisíc mil od nás, ale její ničivé poryvy přesto zasáhly i naši rodinu. Otec svou vlast opustil v osmnácti letech. Jeho cesta vedla nejprve do Londýna, kde studoval angličtinu. Odtamtud se přesunul do Spojených států a začal zde navštěvovat univerzitu. V akademickém světě se mu očividně dařilo. Stal se vysokoškolským profesorem matematiky a pak konstruktérem. V šedesátých letech pracoval pro NASA. Potom se přihlásil na medicínu. Hlad po poznání ho zřejmě stále neopustil, protože s diplomem ze všeobecného lékařství se nespokojil a udělal si ještě anesteziologickou specializaci. S matkou se seznámili v roce 1974 v Michiganu, kde si táta odbýval praxi. Maminka pracovala v administrativě automobilového průmyslu, jenž tehdy v našem státě představoval prosperující odvětví. V létě 1977 se naši vzali a odstěhovali se do Texasu. Z toho, co mi vyprávěla maminka a dávní rodinní přátelé, jsem vyrozuměla, že 18


Na útûku - zlom

8.12.2013

12.56

Stránka 19

táta se změnil právě za Íránské islámské revoluce a že se ta změna udála ze dne na den. Šarm tohoto dosud kultivovaného a charismatického muže zmizel pod hrubým nánosem politického extremismu. Někdejší obdivovatel Západu a příležitostí, jež člověku nabízí, začal v okamžiku, kdy vypukla revoluce, vehementně odsuzovat Spojené státy a všechno, co symbolizují. Maminka ho vždy znala jako věřícího, avšak nepraktikujícího muslima. I to se s revolucí změnilo. Líčila mi, jak ji šokovalo a rozhodilo, když jednoho dne přišel domů a vyházel veškerý alkohol – alkohol, který si zvykl popíjet on, nikoli ona. To mu ovšem nebránilo, aby za přítomnost těch neřestných nápojů zkritizoval právě ji. Téhož dne si také vymínil, že maminka musí kupovat výhradně košer potraviny, protože se v rámci toho, co je k dostání, nejvíce blíží zboží, jež aspoň trochu odpovídá muslimským předpisům halal. Jeho zanícené protiamerické tirády byly od nynějška na denním pořádku. Mezi tou spoustou fotografií s obrázkem lišky na rubové straně je jedna, na níž jsem zachycena jako miminko v náručí muže, jehož hlava je ovázána bílou gázou. Jsme v první řadě, hned vlevo od středu snímku, na němž je spolu s námi přes tucet dalších mladých mužů íránského původu. Právě oni zanesli nepokoje spjaté s Íránskou islámskou revolucí i do ulic texaských měst. Můj otec na té fotografii sice není, ale patřil k nim i on. Americká ústava zaručuje svobodu projevu a právě této výsady můj otec beze zbytku využíval, když pomáhal organizovat demonstrace, jež téže Americe spílaly za to, že její vinou bují v Íránu západní zvyklosti a nemravnost. Ironie a paradoxnost této situace je vskutku ohromující. Později, v době dospívání, jsem se navíc dověděla, že toho muže s obvazem pobodali do hlavy právě na jednom z takových protestních protiamerických pochodů – na akci, kterou pomohl zosnovat můj otec. Do Michiganu jsme se přestěhovali, když mi bylo šest měsíců, poté co maminka, která už měla otcova fanatismu plné zuby, pohrozila, že požádá o rozvod. Otec chtěl manželství zachránit, a tak slíbil, že nechá revoluci revolucí a v maminčině rodném státě začne nový život. Časem se ukázalo, že šlo jen o další z mnoha nesplněných slibů.

***

19


Na útûku - zlom

8.12.2013

12.56

Stránka 20

Michigan vypadá na mapě jako palčák. Když se jakéhokoli obyvatele tohoto státu zeptáte, odkud přesně je, instinktivně roztáhne levou ruku a ukáže vám bod, který odpovídá místu jeho bydliště. Případně otočí i pravou ruku a vytvoří tak nepříliš zdařilé znázornění menší z obou částí michiganského území, totiž Horního poloostrova. Já už jsem žila na všemožných místech tohoto palčáku, nicméně od mých šesti měsíců do čtyř let jsme s rodiči bydleli kousíček od nejvyššího kloubu ukazováčku, co je těsně vedle nehtového lůžka, konkrétně ve městě s názvem Alpena. Východní polovině mého státu se něžně přezdívá „jitřní země“. Vládne tu praktičnost a spartánství a základnou zdejšího života je průmysl, zatímco druhá část, „soumračná země“, je komercionalizovaná a její ekonomika se opírá především o turismus. Až mnohem později jsem zjistila, že to, co jsem jako malá považovala za vůni domova, byl ve skutečnosti nasládlý odér zplodin linoucích se z obrovských komínů zdejší firmy Abitibi, která vyrábí dřevovláknité desky. Náš alpenský rodinný dům stál na břehu Thunder Bay River. Řeka tekla přímo přes náš dvůr a vinula se mým oblíbeným parkem rozkládajícím se hned za Všeobecnou nemocnicí, kde můj otec pracoval jako anesteziolog, a dál se její tok ubíral městem a přes hráz Ninth Street Dam, až nakonec vyústil do zálivu Thunder Bay. Ten park a říční zátočina v něm patřily k mým nejmilovanějším místům. Maminka mě tam často brala krmit ptáky a právě prostřednictvím takovýchto chvil mi předávala svou zálibu v ornitologii. Zatímco jiní rodiče by dvouleté či tříleté dítě upozorňovali na „toho hezkého ptáčka“, ti moji – oba dychtiví předávat svou modrost další generaci – mě učili pojmenovávat jednotlivé ptačí druhy správnými taxonomickými názvy. Vídali jsme bernešky velké, labutě a volavky. Pozorovali jsme i rozmanité druhy kachen. O těch s měňavě zelenou hlavičkou jsem věděla, že se jim správně říká kachny divoké. S příchodem teplejšího počasí jsme se dívali, jak drozdi vyzobávají z hlíny žížaly. Zahlédnout prvního drozda byla vždy radostná událost, a to bez přehánění, protože to znamenalo, že zdánlivě nekonečná michiganská zima přece jen končí a rodí se jaro, jež pak předá vládu pohříchu krátkému létu. Ke krmítkům na naší zahradě se slétaly pěnkavy, sýkory rezavoboké i černohlavé – a každý ten ptačí druh se vyznačoval svou vlastní specifickou osobností. Prakticky založené pěnkavy většinou usedly na krmítko a krmily se, dokud se dostatečně nenasytily nebo – což se stávalo častěji – je odtamtud nevystrnadil nějaký jiný pták. Pro20


Na útûku - zlom

8.12.2013

12.56

Stránka 21

stomyslná sýkora rezavoboká oproti tomu pokaždé chňapla jedno jediné zrnko a vrátila se s ním na některou z nedalekých větví, kde ho ve svém drobném zobáčku převalovala sem a tam, až se jí podařilo oddělit jadérko od slupky. A teprve poté, co toto sousto spořádala, doletěla si ke krmítku pro další. Když jste někde opodál krmítka našli hromádku slupiček, mohli jste se spolehnout, že máte co do činění s její oblíbenou jídelnou. Dlaskovci růžovoprsí a trupiálové baltimorští nás navštěvovali, když ve svém obvyklém čase táhli ze severu na jih. Odmalička jsem byla blázen do knih. Zbožňovala jsem, když mi někdo četl, a i sama jsem si ráda sedla ke knížce, a to dlouho předtím, než jsem se naučila písmenka. Opatrně jsem obracela stránky a vychutnávala si vůni knihy, kterou jsem si právě prohlížela, i to, jaká je na omak. Není tedy divu, že na spoustě z těch fotografií, na nichž mě táta zachytil jako batole, za sebou táhnu značně odrbaný výtisk Ptactva Michiganu, atlasu ptáků vyskytujících se na území našeho státu. Pravda, není to typická dětská knížka, ale i tak se řadila k mým nejoblíbenějším. Táta měl nejraději sojku chocholatou. Babička říkávala, že to k němu sedí, protože sojky jsou pěkní surovci. Ale to ji jen parafrázuji. Ona sama to vyjadřovala o něco barvitěji. Stručně řečeno, prostě tahle „okřídlená prasata“ nesnášela. Mamince se nejvíc líbil křiklavě zbarvený kardinál červený, i jeho nezaměnitelný zpěv. A já – protože půvabní plameňáci růžoví v Michiganu nežijí – jsem našla největší zalíbení v hrdličce karolinské. Tyto pokorné cukrující tvorečky jsem doslova milovala. V jejich jemných, ušlechtilých způsobech bylo něco, co mě k nim přitahovalo. Na první pohled na nich nic moc zvláštního není, ale když si jemné detaily jejich vzezření prohlížíte opravdu pozorně, k čemuž jsem měla sklony, objevíte pestrou paletu třpytivých odstínů. Naproti přes ulici bydlela rodina s dospívající dcerou Patty. Celé dětství jsem slýchala zkazky o tom, jak jsem škemrala: „Já chci jít k Patty!“ Její společnost jsem si nesmírně užívala. Matně si vybavuji, jak v domě jejích rodičů ťukám prstíkem do kláves klavíru a bojím se medvěda v jejich obýváku. Už si pořádně nevzpomínám, jestli šlo jenom o medvědí kůži nebo vycpaného medvěda stojícího na zadních a s předními prackami hrabajícími ve vzduchu. Patty si taky pamatuji jako první ze všech chůviček, jež mě jako malou hlídaly. Čím víc jsem rostla, tím víc mě zahrnovala svou příchylností. Byla také jednou z mnoha našich rodinných přátel, kteří mi s oblibou lakovali nehty. A já se v tom doopravdy vyžívala – měla jsem ráda teplo ruky, 21


Na útûku - zlom

8.12.2013

12.56

Stránka 22

která držela mou malou ručku, ráda jsem se dívala, jak štěteček pomalu klouže po nehtu a zanechává za sebou lesklý proužek barvy, a s potěšením jsem naslouchala tomu jemnému tónu, jímž ke mně dospělí promlouvali, když se přesouvali od jednoho nehtu k dalšímu. Už jako maličké mi dělalo moc dobře jen tak tiše sedět a užívat si, jak mě někdo hýčká. Existují fotografie, kde jsem sice ještě tak malá, že se i s oporou v podobě konferenčního stolku sotva udržím na nohou, ale už na nich mám blyštivě červené nehty a v uších zlaté pecičky. Uši mi naši propíchli už jako šestitýdennímu miminku. Maminka mi perem nakreslila značky na lalůčcích a táta pak nastřelovací pistolí udělal dírky. Máma prý při tom naříkala víc než já, protože se cítila hrozně, že svou maličkou vystavuje takové bolesti. Obzvláštní povyražení mi Patty přichystala, když mě vzala na „holčičí den“. K oblíbeným vycházkám tohoto ražení patřila i návštěva keramické dílny, kde jsme malovaly na různé nádoby. Patty tehdy zdobila dózu na cukrovinky. Měla tvar obřího vejce a na víčku velikonočního zajíčka. Pro mě vybrala vázu se širokou vejčitou základnou a dlouhým štíhlým hrdlem. Zatímco ona namáčela svůj štětec do palety poseté jemnými kapkami světlých pastelových odstínů, jež odpovídaly ročnímu období i vkusu oné dekády, já sáhla po jedné z dvojice mých nejmilejších barev, vínově červené. Tou druhou byla samozřejmě cukrátkově růžová. I dnes, po třiceti letech, mám doma Pattyinu dózu na cukrovinky a babička stále opatruje mou vázu.

*** O kuchyni se říká, že je to srdce domova, a pravda ukrytá v tomto rčení se stala jednou z mála neměnných veličin v mém životě. Mnohé z mých nejdávnějších vzpomínek se točí právě kolem kuchyně. Vzpomínám si, jak sedím na podlaze pokryté linoleem a v avokádově zeleném džbánku značky Rubbermaid míchám dřevěnou lžící pomerančový džus, jinými slovy – proháním po dně nádoby zmrzlou kostku koncentrátu a čekám, až se rozpustí. Maminka mezitím poletuje sem a tam a obrací sázená vejce, smaží bramborové placičky a opéká tousty. Jakmile krajíce povyskočí z opékače, potírá je máslem. Vybryndám džus na podlahu, ale ona se vůbec nezlobí. Děti se učí vařit tím, že kolem sebe dělají nepořádek, a ona považovala za důležité, abych se naučila cítit se v kuchyni jako doma. V té vzpomínce svítí slunce, takže muselo jít o pozdně dopolední víkendovou snídani nebo letní oběd. Skoro nikdy jsme k snídani neměli vajíčka na klasický způsob. Podávala se navršená na bramborovou placičku a ke22


Na útûku - zlom

8.12.2013

12.56

Stránka 23

čupem se musela zalít ještě předtím, než se na talíři zamíchají, aby tekuté žloutky zapůsobily jako pojivo a daly tak vzniknout nečekaně lahodnému kulinárnímu opusu. V další z těchto kuchyňských vzpomínek se s mámou chichotáme tátově hloupé lapálii, kterou si ovšem přivodil sám. Otec miloval pálivé pokrmy – ty, co vám protáhnou dutiny a na těle po nich vyrazí pot. Vidím ho, jak v době jednoho z denních jídel sedí u stolu a chroupá syrové feferonky, až je v obličeji celý rudý a pusu má v jednom ohni. Kapesníkem si otírá zpocenou pleš, funí jako parní lokomotiva a očividně je z toho požitku na vrcholu blaha. Toho dne měl na sobě bleděmodré tričko s límečkem a s malou zelenou nášivkou vlevo na prsou, typickou pro oblečení značky Lacoste. Oba moji rodiče měli talent k požitkářství a oba byli mistři v umění pohostinnosti. V tomto ohledu tvořili skvěle fungující pár. Náš dům se pravidelně plnil přáteli, a kde se vyskytovali přátelé, tam bývala i hojnost jídla. Už v dětství jsem od našich pochytila, že právě u jídla dochází k tomu, že se přátelé začínají navzájem brát jako členové jedné velké rodiny. A tak se stalo, že k mojí rodině přibyla i arménská větev. Nejsem si jistá, jak přesně se naše rodiny seznámily. Možná prostřednictvím Johna, mámina a tátova očního lékaře, nebo přes jeho švagrovou Annie, naši rodinnou krejčovou. Pravdou každopádně zůstává, že od časů, kdy jsem byla ještě nemluvně, až do onoho dne před mými pátými narozeninami, kdy otec přetavil ve skutečnost svůj nepěkný plán, se obě naše rodiny běžně scházely ke společnému hodování. K tomu, abychom se mohli sesednout kolem jednoho stolu, jsme nepotřebovali žádné speciální příležitosti. K takové akci se zkrátka hodil jakýkoli den. Někdy nás John a jeho žena Vergine pozvali k sobě. V takovém případě Vergine, její sestra Annie a jejich matka, které jsme všichni říkali bábinka, věnovaly dlouhé hodiny přípravě lákavých arménských pochoutek. Jindy se zase role hostitelů ujali máma s tátou a společnými silami se pak snažili vystrojit co nejchutnější perskou hostinu – všechny možné druhy rýže a choreše (vynikající omáčky, která se připravuje z dušených kousků zeleniny nebo masa a přelévá se přes rýži), kebaby a perské saláty s mátou z naší zahrádky. Pokud nám počasí přálo, vynesly se stoly a židle na trávník za domem, takže jsme si mohli vychutnávat zároveň jídlo, přátelskou atmosféru i čerstvý vzduch. Táta byl hrdý na to, že dokáže připravit jídlo tak, aby nelahodilo jen chuťovým pohárkům, ale také očím. Příležitostně vytvářel z růz23


0035975