PROLOG
ODJAKŽIVA NESNÁŠEL pohled na krev. Nějak to souvise lo s její konzistencí, s tím, jak pomalu stékala, s pulzováním. Bylo mu jasné, že je to iracionální, zvláště u člověka, jako je on. V poslední době ho odpor ke krvi zmáhal ve snech, bral na sebe podobu, kterou nemohl ovládnout. Když se teď podíval na ruce, uviděl, že jsou ponořené v tmavě rudé lidské krvi. Kapala mu na kalhoty, byla stále ješ tě teplá a lepkavá. Do nosu ho udeřil její pach. Ucukl a snažil se potlačit paniku. „Jsme na místě, slyšíte?“ Tenkou slupkou spánku pronikl hlas, krev zmizela jako mávnutím proutku. Intenzivní nevolnost ho neopouštěla, dveřmi pronikl do autobusu chlad. Řidič se schoulil, snažil se mu marně vzdorovat. „Nebo snad chcete, abych vás odvezl do garáže?“ Všichni ostatní cestující už z letištního autobusu vystoupi li. Ztěžka se zvedl, bolest ho zlomila do mírného předklonu. Z vedlejšího sedadla si vzal svůj námořnický pytel a zamum lal merci beaucoup. Když došlápl na zem, jeho tělo se otřáslo. Zavzdychal. 5