PÁTEK 22. ČERVNA OSLAVA SLUNOVRATU
NE, TOHLE NEZVLÁDNU, pomyslela si Annika. Tohle bude moje smrt! Přitiskla si dlaně na čelo, nutila se dýchat a být v klidu. Spakované tašky před dveřmi bytu jí bobtnaly před očima. V neforemné mase, která hrozila, že zaplaví předsíň, se ne bylo možné vyznat. Jak poznám, co jsem zapomněla zabalit? bědovala v duchu. Bylo tu oblečení dětí, taška s věcmi na koupání, dětská kaše a další jídlo, oblečení do deště, gumové holínky, kočárek s krytem proti dešti, spací pytle. V ruksacích byly její a Tho masovy věci, deky, plyšáci… „To Ellen pojede takhle?“ zeptal se Thomas za dveřmi lož nice. Annika se zadívala na roční dcerku, která se batolila k taš ce s věcmi na koupání. „O co ti jde?“ „Nemá nic lepšího?“ Annice se zatmělo před očima. „Co ti na tom oblečení vadí?“ zaječela. 5