0035636

2001 Celé dva dny ležel jako mrtvý na pohovce z buvolí kůže. Pak vstal, pořádně se osprchoval, aby ze sebe smyl i tu nejposlednější částečku nemocničního odéru, a vydal se do Neuendorfu.

Jel po dálnici A 115 jako vždycky. Díval se kolem sebe, aby zjistil, zda se svět změnil. No – a změnil?

Auta mu připadala čistší. Čistší? Spíš barevnější. Idiotštější.

Nebe bylo modré, jak jinak.

Jakoby zadními vrátky se vloudil podzim a pokropil stromy lehkou žlutí. Je září. Z nemocnice ho pustili v sobotu, takže dneska musí být úterý. O datu ztratil v posledních dnech ponětí.

Neuendorf má nově vlastní dálniční přípojku („nově“ znamená v Alexandrově terminologii pořád ještě: po pádu Berlínské zdi). Vede teď přímo na Thälmannovu ulici (ještě stále se tak jmenuje). Ulice čerstvě vyasfaltovaná, po obou stranách rudé jízdní pruhy pro cyklisty. Renovované domy s izolačními obklady podle jakési normy EU. Novostavby vyhlížející jako plavecké haly – takzvané městské vily.

Ale stačí zahnout vlevo a ujet pár set metrů po křivé kamenité cestě, pak ještě jednou vlevo do uzounké ulice lemované lipami – a čas jako by se zastavil: dlážděný chodník vzdou­ vající se nad narůstajícími kořeny, zpráchnivělé ploty oživlé rudočernými plošticemi, kterým se neřekne jinak než ohniví brouci. Zpustlé zahrady zarostlé vysokou trávou, za níž vykukují mrtvá okna vil, o jejichž restituci se rozhoduje ve vzdálených advokátních kancelářích.

7

Jeden z mála dosud obývaných domů stojí v ulici Fuchs­ bau, číslo 7. Střecha pokrytá mechem, popraskaná fasáda, keře černého bezu dosahující až k verandě. A jabloň, kterou Kurt vždycky vlastnoručně ořezával a jejíž větve se teď v nezměrné spleti derou vzhůru k nebi.

Na plotovém sloupku leží polystyrenový balíček s nápisem Jídelní dovážka – úterý. Alexander uchopí balíček a vejde do domu.

Ačkoli má klíč, zazvoní. Testuje, jestli snad Kurt přece jen neotevře. Nesmysl, ví přece s určitostí, že neotevře. Náhle však zaslechne důvěrně známé vrznutí chodbových dveří, a když nakoukne okénkem, spatří otce, jak se šourá předsíní jako duch. „Otevři!“ volá Alexander.

Kurt přistoupí k okénku a zírá. „Otevři!“ Ale Kurt se ani nepohne.

Alexander odemkne, obejme otce, i když je mu to objetí už dávno nepříjemné. Kurt je cítit pachem stáří, které vězí hluboko v pórech a nezmizí ani těsně po umytí a vyčištění zubů. „Poznáváš mě?“ ptá se Alexander. „Jo,“ odpoví Kurt.

Jeho pusa nese stopy povidel, ranní služba měla zase ­naspěch. Pletený svetr je špatně zapnutý, na jedné noze mu chybí bota.

Alexander ohřeje jídlo. Mikrovlnka, zapnout pojistku. Otec stojí jakoby se zájmem vedle něj. „Máš hlad?“ ptá se Alexander. „Jo,“ hlesne Kurt. „Ty máš vždycky hlad.“ „Jo,“ zopakuje Kurt.

Dneska je guláš s červeným zelím (od té doby, co se Kurt málem zadusil flákem hovězího, objednává se mu už jen nadrobno nakrájené maso). Alexander si uvaří kafe. Pak vyndá otcův guláš z mikrovlnky a postaví ho na igelitový ubrus.

8

„Dobrou chuť,“ popřeje mu. „Jo,“ řekne zase Kurt.

Začne jíst. Nějakou dobu je slyšet jen jeho soustředěné žvýkání. Alexander usrkává horké kafe. Dívá se, jak otec jí. „Máš tu vidličku obráceně,“ upozorní ho po chvíli.

Kurt se zarazí, jako by přemýšlel. Pak se ale znovu pustí do jídla. Pokouší se rukojetí vidličky dostat kousek guláše na špičku nože. „Máš tu vidličku obráceně,“ zopakuje Alexander.

Mluví bez důrazu, bez jakéhokoli káravého podtónu, jen aby vyzkoušel otcovu reakci na jednotlivá slova. Reakce je nulová. Co jen se v té hlavě asi odehrává? V tom prostoru odděleném lebkou od okolí, který pořád ještě vykazuje jakousi známku Kurtova Já.

Co asi otec cítí, co si myslí, když tak bloumá po pokoji?

Když dopoledne sedí u svého psacího stolu a hodiny zírá do novin – jak referují pečovatelky. O čem přemýšlí? A myslí ­vůbec? Jak jen se myslí beze slov?

Kurtovi se konečně podařilo dostat kousek guláše na špičku nože. Samou chtivostí rozechvělý se snaží dopravit sousto do úst. Spadne mu. Zkouší to znovu.

Je to jako špatný vtip, pomyslí si Alexander, že otcův rozpad začal zrovna mluvou. On, takový řečník! Velký vypravěč.

Jak jen sedával v tom svém slavném křesle! Jak mu všichni viseli na rtech, když vyprávěl ty svoje historky. Pan profesor a jeho anekdoty. Zvláštní, v Kurtově podání se všechno mě­ nilo v anekdotu, dokonce i když líčil to, jak málem ­zařval v lágru. Vždycky to mělo pointu a vtip. Mívalo. Jak vzdálená to minulost. Poslední věta, kterou ještě dal dohromady, zněla: „Ztratil jsem řeč“. Docela dobrý, ve srovnání s jeho dnešním repertoárem přímo skvělý výkon.

Ale to bylo před dvěma lety: „Ztratil jsem řeč“. A lidi si pomysleli: No, sice ztratil řeč, ale jinak...

Jinak se zdálo, že mu to ještě pořád pálí. Usmíval se, přikyvoval, šklebil se úměrně situacím. Uměl se přetvařovat.

Jen tu a tam udělal něco divného, třeba když si nalil červené víno do kávového šálku. Nebo když najednou zůstal bez­ 9

radně stát se špuntem v ruce – a pak ho postavil do regálu v knihovně.

Pochybný úspěch: zatím se Kurtovi podařilo dopravit do cíle jen jedno sousto. A tak se do jídla pustí rukama.

Vzhlédne k Alexandrovi, jako dítě, které zkouší reakci rodičů.

Nacpe si do pusy jedno sousto, pak další, a žvýká.

A při tom žvýkání drží ty svoje upatlané prsty jako k přísaze. „Kdybys jen věděl,“ povídá Alexander.

Otec nereaguje. Konečně našel svou metodu jak vyřešit gulášový problém. Cpe se a žvýká a omáčka mu teče úzkým čúrkem po bradě.

Kurt už nemohl nic. Nedokázal mluvit, neuměl si vyčistit zuby. Ani zadek už si neutřel. Člověk musel být vděčný za to, že si vůbec ještě dokázal dojít na velkou. Jediné, co dosud zvládal, co činil jaksi z vlastní vůle, co ho ještě nějak dokázalo zaujmout a k čemu byl ochoten vynaložit poslední zbytky úsilí, bylo jídlo. Přesněji příjem potravy. O nějakém požitku však nemohla být řeč – svoje chuťové buňky si dávno zničil letitým kouřením dýmky, o tom byl Alexander skálopevně přesvědčený.

Kurt jedl, aby žil. Jídlo = život. Tuhle formulku si podle Alexandra otec osvojil v pracovním lágru, a to důkladně, jednou provždy. Ta chtivost, s jakou si cpal jídlo do pusy, byla čirá snaha o přežití. To bylo to, co z něj zbylo. Co ho ještě drželo nad vodou, co vedlo jeho tělo k jakémus takémus fungování. Stroj ze srdce a krevního oběhu, který se dostal mimo kontrolu a běží pouhou setrvačností, která ještě takhle bude bohužel nějaký čas fungovat.

Kurt přežil všechny. Přežil manželku Irinu a je reálná šance, že přežije i svého syna Alexandra.

Na Kurtově bradě se vytvořila velká kapka omáčky. Alexandra přepadne silná chuť otci ublížit: utrhnout papír z kuchyňské role a drsně mu tu omáčku setřít.

Kapka se chvíli chvěje, pak skápne.

Bylo to včera? Nebo dneska? Někdy během těch dvou dnů, kdy ležel jak lemra na pohovce z buvolí kůže (nehnutě, ale z jakéhosi důvodu vždycky tak, aby se vyhnul přímému styku 10

vlastní kůže s tou buvolí), ho napadlo otce zabít. Nebyla to pouhá myšlenka. Probíral různé varianty: zadusit ho polštářem nebo mu naservírovat tuhý steak. To by byla perfektní vražda – a jednou se to málem stalo. Kurt už byl celý modrý, když vyvrávoral na ulici a tam v bezvědomí padl. Kdyby tenkrát Alexander otce instinktivně neotočil do stabilizující polohy na bok, takže inkriminované, dlouhým žvýkáním takřka kulaté sousto vypadlo i s jeho falešnými zuby, tak už by Kurt s největší pravděpodobností nežil a Alexander si mohl tohle ponížení ušetřit. Aspoň tohle. „Všiml sis, že jsem tu pár dní nebyl?“ Kurt měl teď na programu zelí. Už nějaký čas praktikoval dětinský systém vyprazdňování jedné přihrádky po druhé: nejdřív maso, pak zelenina, pak brambory. Kupodivu měl zase v ruce vidličku, dokonce správně, a nabíral si zelí.

Alexander zopakuje svou otázku: „Všiml sis, že jsem tu nebyl?“ „Jo,“ řekne Kurt. „Tak ty sis toho všimnul. A jak dlouho jsem tu nebyl – týden, měsíc, rok?“ „Jo.“ Nebo snad zamumlal rok? „Takže rok?“ ptá se Alexander. „Jo.“ Alexander se usměje. Vždyť jemu to fakt připadá jako rok.

Jako dávný, úplně jiný život, který vzal zasvé po oné osudné, banální větě: Pošlu vás do Fröbelovy ulice.

Do Fröbelovy ulice?

Na kliniku.

Teprve venku ho napadlo zeptat se sestry, zda to znamená vzít si s sebou taky pyžamo a zubní kartáček. A sestra zašla do ordinace a zeptala se, zda to znamená, že si má pacient s sebou vzít pyžamo a kartáček na zuby.

A doktor přikývl: Ano, ovšem. – A bylo to. Čtyři týdny. Sedmadvacet lékařů (počítal je). Moderní medicína.

Nejprve lékařský asistent, který vypadal jako maturant 11

a vysvětloval mu od základu jeho diagnózu. Pak doktor s vlasy do ohonu, který mu řekl: maratonoví běžci nemívají žádné nebezpečné nemoci (ten byl moc sympatický). Radioložka, která se ho ptala, jestli jestě ve svém věku hodlá plodit děti.

Chirurg jménem Fleischhauer neboli Řezník. A samozřejmě jizvami po neštovicích posetý šéflékař doktor Kaufmann, který vypadá jako dirigent Karajan.

A ještě dvaadvacet dalších.

A k tomu dva tucty laborantů, kteří mu odebírali krev, ­plnili jí zkumavky, prozkoumávali jeho moč, pozorovali tkáně pod mikroskopem nebo je vkládali do všelijakých centrifug.

A to všechno proto, aby došli k nestoudnému závěru, který doktor Kaufmann shrnul do jediného slova: Neoperovatelné.

Ano, přesně tak to doktor Kaufmann řekl. Tím svým chrap­ lavým hlasem, s tou karajanskou frizúrou a s těmi jizvami po neštovicích. Neoperovatelné, řekl a točil se na své židli sem tam a skla jeho brýlí se blýskala v rytmu pohybu.

Kurt vyjedl zelné políčko a pustil se do suchých brambor.

Alexander ví, co bude následovat (pokud mu hned nepodá sklenici vody). Suché brambory uvíznou Kurtovi v krku a on se začne dávit, jako by měl vyvrátit žaludek. Vlastně by se mohl udusit i těmi bramborami.

Alexander vstane a natočí vodu do sklenice.

Kurt kupodivu operovatelný byl: vyoperovali mu dvě tře­ tiny žaludku. I s tím zbytkem se teď cpe, jako by mu naopak dvě třetiny žaludku přidali. Jedno, co je na talíři, slupne vždycky všechno. Co synova paměť sahá, otec vždycky všechno vymetl do posledního sousta. Ať mu Irina předložila cokoliv. Snědl to a vychválil do nebes. Pokaždé stejnými slovy: Díky, skvělé!

Teprve daleko později, až po matčině smrti, kdy musel Alexander příležitostně vaření převzít, pochopil, jak únavná a ponižující musela ta dvě donekonečna opakovaná slova pro Irinu být.

Ne že by bylo Kurtovi co vyčítat. Nikdy nic nepožadoval, ani od Iriny ne. Když neměl uvařeno, zašel prostě do hospody nebo si namazal chleba s máslem. A když mu někdo uvařil, 12

slušně za to poděkoval. Pak si zchrupl, a když si odpočinul, vydal se na špacír. Potom vyřizoval poštu. Co se proti tomu dalo namítat? Nic, naprosto nic. A v tom byla ta svízel.

Kurt vyťupká špičkami prstů poslední bramborové drobečky. Alexander mu podá ubrousek. Kurt si jím skutečně otře pusu, pak ho zase způsobně složí a položí vedle talíře. „Táto, poslyš,“ nadhodí nesměle Alexander. „Byl jsem v nemocnici.“ Kurt zavrtí hlavou.

Alexander ho vezme za zápěstí a zkusí to ještě jednou, důrazněji: „Já (a ukáže na sebe) byl v ne-moc-ni-ci. Rozumíš?“ „Jo,“ řekne Kurt a vstane. „Ještě jsem neskončil,“ namítne Alexander.

Ale Kurt nereaguje. Plouží se do ložnice, pořád s tou jednou botou. Sundá si kalhoty a zadívá se na Alexandra v očekávání věcí příštích. „Dáš si šlofíka?“ „Jo.“ „Tak aspoň vyměníme pleny.“ Kurt se šourá do koupelny. Na okamžik Alexander zadoufá, že pochopil. Ale v koupelně si Kurt jen trochu stáhne plenové kalhoty a vyčurá se velkým obloukem na podlahu. „Co to vyvádíš?“ Kurt k němu vyděšeně vzhlédne. S čuráním už ale přestat nedokáže.

Než Alexander otce vykoupe a uloží do postele a než vytře koupelnu, káva mu docela vystydne. Koukne na hodiny: jsou dvě. Večerní služba přijde nejdřív kolem sedmé. Na chvíli zauvažuje, zda nemá vzít těch sedmadvacet tisíc marek ze sejfu na zdi a jednoduše zmizet. Rozhodne se však počkat.

Chce to udělat před tátovýma očima. Chce mu vysvětlit, nač ty peníze potřebuje, i když to nemá smysl. Chce, aby mu Kurt řekl to své Jo, i když je to jediné slovo, které vůbec ještě ovládá.

Odnese si kávu do obýváku. Co teď? Co se ztraceným 13

časem? Znovu se sám na sebe zlobí, že se tak podřizuje otcovu životnímu rytmu. A zlost se automaticky spojí s noto­ rickým odporem k tomuto pokoji. Akorát že se mu po té čtyřtýdenní pauze zdá ještě příšernější než předtím: modré záclony, modré tapety, modré všechno. Protože modrou milovala jeho poslední zbožňovaná. Celé to bylo tak idiotské – v šestasedmdesáti! Půl roku poté, co uložili Irinu pod zem... Dokonce i ubrousky a svíčky jsou modré!

Celý rok se ti dva chovali jako zamilovaní studentíci. Posílali si pohlednice se srdíčky a balili si láskyplně dárečky do modrého papíru, než si zbožňovaná uvědomila, že Kurt pozvolna blbne – a vzala roha. Zbyla po ní jen tahle děsná modrá rakev. Studený modrý svět, který teď už neměl kdo obývat.

Jenom jídelní kout zůstal jako dřív. I když vlastně taky ne... Kurt se sice dýhové tapety nedotkl (byla to matčina chlouba!), dokonce i její kollekciju ponechal, jenže to, co vznikalo celá léta jako spontánní sbírka nejbizarnějších upomínkových předmětů připínaných postupně na dřevo, otec ­náhle v rámci celkové renovace zbavil nejen prachu, ale i veškerého smyslu, když vybral ty – podle něj – nejdůležitější a rozvěsil je na háčky podle jakéhosi divného pořádku, který chápal jen on sám. Kurtova estetika kompromisu. Jak to znělo, tak to i vypadalo.

Kam se třeba poděla zahnutá dýka, kterou Irině daroval herec Gojkovič, monopolní představitel dederonských indiánských náčelníků z filmového studia DEFA? Nebo kubánský talíř, který dali Wilhelmovi k devadesátinám soudruzi ze závodů Karla Marxe, a on prý vytáhl šrajtofli a furiantsky na ten talíř hodil stomarkovku, protože si myslel, že jde o příspěvek pro Lidovou solidaritu.

No nic, uklidňuje se Alexander, jsou to jenom věci. Pro každého, kdo přijde po něm, jen krámy a haraburdí.

Kurt se tehdy v obýváku vyřádil. Vyměnil úplně všechen Irinin nábytek: na místo krásné staré vitríny postavil jakýsi dřevotřískový hnus, dokonce matčin nádherný, i když rozviklaný telefonní stolek odstranil. A co mu syn zazlíval nejvíc: 14

taky Irininy nástěnné hodiny, staré pendlovky, které každou hodinu jemně předly, aby dokázaly, že to ještě dokážou – i bez skříně s gongem. Tu Irina odtranila, protože stojací hodiny nebyly zrovna v módě. Prostě vyndala hodiny ze skříňky a pověsila na zeď. Alexander vidí dodnes před očima, jak pro ty pendlovky s mámou jel a jak Irina té staré dámě, původní majitelce, neměla to srdce říct, že chce vlastně jen samotné hodiny bez skříňky. A jak museli poprosit souseda, aby jim s těmi obřími hodinami při vykládání z malého trabanta pomohl, a jak se pak auto samou úlevou málem převrátilo.

Alexander přejde přes chodbu do otcovy pracovny, která leží na protější, podle Alexandra hezčí straně. Na rozdíl od obýváku tady zůstalo skoro všechno až strašidelně při starém.

Psací stůl stojí už čtyřicet let pořád na stejném místě šikmo pod oknem. Po každé renovaci ho postavili zpátky do vytla­ čených důlků v koberci. Zrovna tak rohová pohovka s Kurtovým velkým křeslem, v němž sedával – záda ohnutá, ruce sepjaté – a vykládal ty svoje anekdoty. Taky ta velká švédská stěna (proč vlastně švédská?) tu stojí odnepaměti. Její police se bortí pod tíhou knih; tu a tam musel otec nějaké to prkno ne docela stejné barvy přidat, ale kosmický řád zůstal zachován – jakýsi poslední back-up Kurtova mozku. Tady stojí pří­ ručky, které občas i Alexander používal („Ale vrátit zase na místo!“), knihy o ruské revoluci, dlouhá řada rezavě hnědých Leninových svazků a nalevo od Lenina, v poslední ­přihrádce pod pořadačem s přísným označením OSOBNÍ leží pořád ještě – Alexander by ji našel i poslepu – poškozená rozkládací šachovnice s figurkami, které kdysi dávno vyřezal neznámý vězeň v gulagu.

Jediné co za těch čtyřicet let přibylo – nepočítá-li nové knihy – bylo několik z původně mnoha suvenýrů, které si kdysi prarodiče přivezli z Mexika; většina totiž byla po jejich smrti v jakési unáhlené akci rozdána anebo prodána za babku.

Ale ani těch pár předmětů, od kterých se Kurt kupodivu nechtěl odloučit, se nedostalo do Irininy sbírky – údajně pro nedostatek místa, ve skutečnosti proto, že Irina nedokázala překonat nenávist ke všemu, co pocházelo z domu tchána a tchyně.

15

A tak je Kurt „provizorně“ umístil do své švédské stěny, kde zůstaly dočasně napořád. Vycpané žraločí mládě, jehož drsná kůže Alexandra v dětství fascinovala, přivázal Kurt k příčli dárkovou stuhou. Děs vzbuzující aztécká maska ležela pořád ještě obličejem vzhůru ve vitríně vedle miniflaštiček se šnapsem a úplně dole měla své místo obří růžově zbarvená zavinutá mušle, do níž Wilhelm (nikdo neví jak) namontoval žárovku.

V té souvislosti si Alexander vybaví Markuse, svého syna.

Představuje si ho s kapucí na hlavě a se sluchátky na uších – tak ho totiž viděl naposled, před dvěma lety. Jak stojí před Kurtovou knihovnou a špičkami bot oťukává regály, jak všechny ty za čtyřicet let nashromážděné věci bere do ruky a odhaduje jejich užitnou čili prodejní hodnotu. Lenina by asi těžko někdo odkoupil, jedině snad šachovnice by mohla pár marek hodit. Ale žraločí mládě a mušle by ho mohly za­ujmout; ty by si možná vystavil v bytě, aniž by se jakkoli zajímal o jejich původ.

Na vteřinu Alexandra napadne, že vezme mušli a hodí ji do moře, tam odkud vzešla, ale pak mu to připadá jako scéna z nějakého televizního dojáku a myšlenku zase zapudí.

Sedne si k psacímu stolu a otevře levá dvířka. V prostředním fochu docela vzadu býval v prastaré krabičce od fotopapírů značky ORWO (čtyřicet let schovaný mezi lepidlovými tubami) klíč od sejfu. A je tam pořád (Alexander se už málem strachoval, že třeba zmizel a jeho plány vezmou zasvé).

Pro jistotu klíč zase honem schová, jako by mu ho ještě někdo mohl vzít.

Usrkne kafe.

Zvláštní, jak mu teď otcův psací stůl připadá malý. Tak u tohohle stolečku napsal Kurt celé svoje dílo. Tady sedával v tom ergonomicky katastrofálním křesle – jeho držení těla bylo z lékařského hlediska věru na pováženou. Tady kouřil svou ­fajfku, pil nakyslé filtrované kafe a bušil čtyřmi prsty do psa­ cího stroje: tak-tak-tak-tak... Tatínek pracuje! Sedm stran denně, to byla jeho „norma“, ale někdy se taky stalo, že u oběda hrdě hlásil: Dneska dvanáct stran! Nebo: Patnáct! Stloukl na to svoje dílo svou švédskou stěnu metr krát tři metry padesát.

16