Issuu on Google+

Schůzka na nejvyšší úrovni

Svatý otec, hlava všech katolíků této planety a biskup římský, zíral ohromeně na cizince, který stál mlčky proti němu na druhé straně tmavého, lesklého psacího stolu. „Kdo vás sem pustil?“ otázal se poněkud nesměle papež. „Nikdo,“ odvětil sebejistě cizinec a kolem úst mu zahrál lehký úsměv. „Lžete,“ opáčil Svatý otec neobvykle ostře a jeho pravá ruka se posunula směrem k alarmu. „Nechcete se dovědět, co vám hodlám nabídnout?“ ušklíbl se cizinec. Z jeho smolně černých očí vyzařovalo cosi přátelského a zároveň i naléhavého. Papež zaváhal. „A co mi hodláte nabídnout?“ zeptal se nakonec a snažil se zmírnit tón. Jeho prsty teď visely přímo nad knoflíkem poplašného zařízení. Mohl jej kdykoli bleskově stisknout. „Stroj času,“ odpověděl klidně cizinec. Nevypadal ani v nejmenším vystrašeně, naopak působil spíše pobaveně. „To je ta největší hloupost, která vás mohla napadnout,“ konstatoval stejně pobaveně papež. „Stroje času jsou výmysly přepjatých mozků.“ A vzápětí, po několika vteřinách přemýšlení dodal: „No ano, v Písmu svatém se hovoří o jistých časových posunech. Například u proroka Jeremiáše a jeho mladého přítele Abimelecha. Ale tam takové jevy způsobil Všemohoucí Bůh. A jak se tak na vás dívám, žádný anděl zřejmě nejste,“ pohlédl papež téměř soucitně na svého záhadného návštěvníka. 7


Vskutku zvláštní zjev. Cizinec měl černou pleť, bylo mu asi pětadvacet, výška tak metr devadesát. Mohl pocházet ze Senegalu, neboť jeho kůže se leskla temně jako saze. Nejpodivnější však bylo jeho oblečení. Na nohou měl černé boty, černé ponožky, na sobě černé kalhoty, černou košili a černé sako elegantního střihu se širokými klopami. Černý v černém. V jeho sympatické tváři se zaleskly bílé zuby. „Uvěřil byste mi,“ pravil cizinec s vlídným úsměvem, „kdybych se před vašima očima rozplynul a za patnáct vteřin se opět materializoval?“ Svatý otec se zhluboka nadechl. Jeho ledvinové potíže se zase ozvaly. „Patnáct vteřin,“ opakoval posměšně, „máte je mít.“ Cizinec sáhl nevzrušeně do vnější levé kapsy saka a vytáhl jakýsi plochý lesklý předmět, ne větší než náprsní taška, který však vypadal jako keramický nebo kovový. „Stroj času,“ usmál se znovu cizinec. „Dobře se teď na mě dívejte. Až zmizím, sledujte pozorně vteřinovou ručičku na svých náramkových hodinkách.“ Poté přitiskl matně lesklý předmět k pravému spánku – a zmizel. Hlava katolické církve ohromením zapomněla sledovat své hodinky. Zcela zkoprněle se papež zvedl, obešel svůj psací stůl a ohlížel se do všech koutů pracovny. „Haló – už jsem zase tady!“ ozval se vesele cizinec a zastrčil plochý předmět opět do kapsy saka. Teď stál za psacím stolem, přímo vedle křesla Svatého otce. Ten se zadýchaně opíral rukama o desku stolu a odříkával jakousi latinskou modlitbu. „To je trik,“ zafuněl. „Vy jste mě zhypnotizoval.“ „Ale ne!“ zasmál se cizinec a potřásl hlavou. „Jako hlavní představitel své víry se přece musíte umět spolehnout na své smysly, i kdyby byly sebeslabší!“ Papež se usilovně snažil uspořádat vlastní myšlenky. Pokud to všechno nebyl trik, mohl za tím vězet jen ďábel – anebo byl tenhle cizinec posel, anděl samého pánaboha. Andělé se koneckonců zjevovali i Abrahámovi, praotci Noemovi a svaté Panně Marii. 8


„Kdo vás posílá? Přicházíte od Všemohoucího Boha nebo jste vtělením samého ďábla?“ „Nejsem ani anděl, ani ďábel, jsem člověk jako vy,“ odpověděl mírně cizinec. „Přicházím z budoucnosti.“ Papež se ze všech sil snažil zachovat klid. Nakonec ze sebe vypravil: „Víte, já mám jisté zdravotní potíže. Směl bych…?“ Ukázal rukou na dorozumívací zařízení na stolku vedle psacího stolu. „Samozřejmě!“ zasmál se cizinec a pokynul souhlasně rukou. Svatý otec stiskl tlačítko a požádal, aby mu přinesli lék. Pak pozval cizince na šálek čaje a usedl k robustnímu tmavému dubovému stolu v jednom z rohů prostorné pracovny. Vstoupila starší řádová sestra, překvapeně pohlédla na neznámého, ale neodvážila se na nic ptát. Poté, kdy nalila papeži a jeho hostu čaj, zase tiše odešla. Svatý otec usrkl červenavého nápoje a s úlevou řekl: „Teď už se cítím líp. Víte, od toho atentátu před lety jsem nedůvěřivý. Jak vám mám věřit, bytosti, která dokáže proklouznout kolem všech členů švýcarské gardy a proniknout až ke mně? Je vám určitě jasné, že po našem rozhovoru budete zatčen, když se za vás nepřimluvím…“ Černý návštěvník zavrtěl hlavou a mírně se pousmál. „K tomu nedojde. Před chvíli jste sám viděl, jak jsem zmizel.“ „To byl jen trik, který už nedokážete zopakovat,“ namítl laskavě Svatý otec. Cizinec trochu soucitně pohlédl na papeže. Nakonec opatrně, avšak s jistým důrazem prohlásil: „Jsme první generace, která ovládá obousměrný stroj času. Náš nejlepší mozek v oboru výzkumu dimenzí, profesor Clarke, se dal před několika lety přemístit do budoucnosti. Všichni jsme byli pevně přesvědčeni, že se už nikdy nevrátí. A pak se znovu objevil – s touhletou věcičkou.“ Neznámý položil na stůl pravoúhlý lesklý předmět. „Obsluhu zvládne i dítě,“ pokračoval. „Vidíte tady těch šest malých otvůrků? Špičatým kovovým kolíkem si tím zleva doprava můžete nastavit roky, měsíce, hodiny, minuty a vteřiny. Pak jen krátké kliknutí – a naprogramované údaje se objeví nahoře na indikátoru.“ 9


Cizinec rychlými pohyby zasouval špičatý kolík do malých otvorů na předmětu. Na horním okraji podivné krabičky se objevila čísla 112, 8, 14, 3, 6, 14. „To je doba, ze které přicházím: 112 let, 8 měsíců, 14 dní, 3 hodiny, 6 minut a 14 vteřin.“ Návštěvník se odmlčel a papež přemýšlel. Pak pomalu řekl: „Musím zřejmě vycházet z toho, že jste agentem nějaké cizí mocnosti. Vaši techniku vůbec nechápu. Tahle neohlášená audience tímto končí.“ Svatý otec rychle stiskl poplašný knoflík a vstal. „Ještě maličkost,“ poznamenal cizinec s lehce nadřazeným úsměvem. „Pro aktivaci časostroje musíte tenhle předmět přitisknout k pravému spánku. Jsou to mozkové elektrické impulsy, které přístroj nastartují. Souřadnice už jsou tam uloženy.“ Ještě během řeči sáhl neznámý do kapsičky své vesty a vytáhl odtud další lesklý předmět. O vteřinu později, než se dovnitř vřítili čtyři švýcarští gardisté, přitiskl cizinec přístroj k pravému spánku – a rozplynul se. Svatý otec stál zmateně vedle psacího stolu. Čtyři gardisté se bezradně rozhlíželi kolem, rozhrnovali těžké velurové závěsy a píchali kopími pod nábytek. Nakonec se papež omluvil a řekl, že zřejmě stiskl poplašný knoflík omylem. Když gardisté zase odešli, zavolal papež jednoho mladého důstojníka zpátky. Pak vzal do ruky blyštivý předmět ze stolu a požádal: „Přiložil byste si tuhle věc ke spánku?“ Důstojník zaraženě uposlechl pokynu svého vysokého nadřízeného. Pak opět bezradně pokrčil rameny. „Nic neslyším,“ řekl pouze. „Dejte to sem!“ požádal unaveně papež. Nakonec, poslušen jakéhosi spontánního impulsu, si předmět přitiskl k pravému spánku. To poslední, co zaznamenal, byl gardistův zděšený pohled a jeho úžasem otevřená ústa. Vnitřní město Jeruzaléma, centrum celosvětového židovského náboženství, nabízelo onoho dne prakticky stejnou scénu jako vždy. I když židovství vlastně nemá žádný vrcholný církevní orgán, je jeruzalémský vrchní rabín přesto považován za nejvyšší 10


autoritu světové židovské obce. Nikdo však nebyl přítomen ve chvíli, kdy se tento hodnostář rozplynul ve vzduchu. Zcela jinak se věci odehrály v Mekce v Saudské Arábii. Imám z kmene Kurajšovců, nejvyšší náboženská instance mnoha milionů muslimů a zástupce (chalífa) islámského zákonodárce Mohameda, zmizel před očima čtyř mulláhů a jednoho vysokého královského úředníka. Imámův šok trval jen krátce. Pár vteřin měl pocit, že padá nekonečnou šachtou, aby ho vzápětí vsál jakýsi obří vysavač. Poté opět ucítil půdu pod nohama, kolem vnímal ostré světlo, ale kdesi cosi bouchalo a rámusilo. Imámova první myšlenka byla, že asi zemřel. Pravděpodobně ho postihl infarkt nebo mozková mrtvice, pomyslel si. Ale velice rychle pochopil, že žije. Stál v malé místnosti bez oken, zdroj světla však nezjistil. Ohromeně se štípal do rukou a do paží, osahával si obličej. Kde asi je? Povolal ho k sobě Alláh? Anebo – ani to nechtěl domyslet – upadl snad do léčky satanovy? Náhle stěny místnosti zmizely, jako by se vypařily. Imám se nejistě rozhlížel kolem. Byl teď ve větším sále. Uprostřed místnosti byl stůl mléčného zabarvení a u každé jeho hrany stálo modré křeslo. Na stole bylo prostřeno pro tři osoby a stály na něm čtyři lahve s různými nápoji. Vedle stolu se kolem vlastní osy líně otáčel obrovský glóbus. V sále bylo příjemně teplo, vzduch měl slabý přídech ozonu. Imám učinil několik váhavých kroků, když opět zaslechl předchozí bouchání a hukot, které zaznamenal už při svém příchodu. Ozývalo se to zřejmě z vedlejší místnosti. „Haló, je tady někdo?“ zavolal odvážně imám. Hluk vzápětí ustal a v témže okamžiku – pohyb téměř nebylo možno zaregistrovat – se ve stěně objevila škvíra. Za ní stál s vyhrnutými rukávy a rozepjatým límcem košile potem zbrocený starší muž. Toho přece znám, prolétlo imámovi hlavou. Přesto tomu odmítal uvěřit. Znal snímky papeže v ornátu a v plné parádě. Tvář člověka s vyhrnutými rukávy byla ovšem papeži náramně podobná, až na to, že vypadal spíše jako dělník. Oba muži na sebe chvíli zírali, ale než mohl imám začít s kaskádou arabských slov, setřel si jeho protějšek pot z tváře a řekl 11


anglicky: „Myslím, že bychom měli raději mluvit nějakým společným jazykem.“ „Jste ten, za koho vás považuji?“ „Yes, jsem hlava římsko-katolické církve. S kým mám tu čest?“ Imám se překvapivě rychle vzpamatoval: „Já jsem hlava islámu, imám Alí Muhammad Júsuf ben Ibrahim… – ále, nechme toho – jsem z Mekky. Kde to jsme?“ „Nemám tušení!“ odvětil papež. „Sám jsem se stal obětí nějaké technické manipulace.“ Vykročil k imámovi a podával mu ruku. Imám zaváhal: „Vy a vaše konfese nemáte nic společného s tímto, jak bych to řekl, přesazením?“ Papež s mdlým úsměvem zavrtěl hlavou. „Kdybych věděl, jak jsem se sem dostal, asi bych se nesnažil prorazit zeď.“ „Jak dlouho už tady jste?“ „Dobrou hodinu, řekl bych. Tahle budova je jako vězení. Žádná okna, žádné dveře, ledaže se otvírají jakýmsi strašidelným způsobem. Stěny jsem se pokoušel prorazit všude. Nejprve pěstmi, potom botou. Marně.“ „Nepochopitelné! Neuvěřitelné!“ bručel si imám do vousů a dodal ještě i pár arabských slov. Pak uchopil papežovu ruku. „Budeme muset postupovat společně!“ dodal. „Asi máte pravdu, jenže je tu prostřeno pro tři. Očekáváte ještě někoho?“ Poněkud zdráhavě usedli oba ke stolu. Každý ponořen do svých myšlenek. Náhle se v zadní části místnosti začalo lehce blýskat a postupně se tam zmaterializovala postava s plnovousem a jarmulkou na temeni hlavy. Rukou si zakrývala oči. „Vítejte!“ pokývli hlavou téměř současně papež a imám. „My už jsme se dohodli na angličtině,“ pravil papež. „Smíme vás pozvat ke stolu?“ Vousatý muž sňal ruku z očí. Z jeho výrazu bylo ihned zřejmé, že své soustolovníky okamžitě poznal. „Ne! Ne!“ zvolal. Přitom vytrvale třásl odmítavě hlavou a znovu si rukou zakrýval oči. „Je tohle nebe nebo peklo?“ Imám si odkašlal: „Peklo to asi nebude. Kdosi nás pozval na oběd! Posaďte se a smiřte se s realitou věcí. Vy židé přece nebýváte obvykle tak nechápaví!“ 12


Vousáč si s povzdechem přisedl. „Vy jste nejvyšší imám z Mekky, že? A vy jste římský papež, mám pravdu? Já jsem vrchní rabín z Jeruzaléma.“ „Skvělá společnost,“ zabručel papež. „Teď už musíme jen zjistit, kdo je naším hostitelem.“ „Rád bych věděl,“ začal vrchní rabín, „kdo z vás tohle … eh … setkání zorganizoval. Byl jsem uprostřed důležitého jednání doslova unesen ze své kanceláře. Mí spolupracovníci jistě už dávno vyhlásili poplach.“ „No ne?“ poznamenal posměšně imám. „A mne nechali zmizet před očima pěti bdělých lidí. Co myslíte, že se mezitím děje v paláci v Mekce? To bude mít následky!“ Imám a vrchní rabín pohlédli s očekáváním na papeže. „Pánové, věřte mi, prosím vás, já s tím nemám absolutně nic společného! U mne se objevil jakýsi černoch. Černější než noc. Říkal něco o nějakém stroji času a já, slaboch, jsem jej bez váhání použil.“ Během rozhovoru se ukázalo, že stejný černý muž v černém byl i u vrchního rabína. A imám dodal, že měl dojem, jako by se z ničeho nic před ním objevila jakási temná postava a cosi mu přitiskla na čelo. Zatímco muži diskutovali, objevila se nad stolem matná záře a před očima tří stolovníků se nečekaně zmaterializovaly tři pánve, z nichž stoupala pára. V nich byly různé druhy zeleniny, brambory a tři druhy masa. Pro každý vkus a chuť to pravé, připravené podle zvyků dané oblasti. Muži si mlčky posloužili, pak Svatý otec sklonil hlavu a začal se latinsky polohlasně modlit. „K jakému bohu jste se modlil?“ zeptal se imám a váhavě se dotkl papežovy paže. „K…,“ rozhlédl se Svatý otec po ostatních, „k našemu Bohu. Nemáme snad všichni stejného?“ „Ne tak docela,“ vpadl mu vrchní rabín do řeči. „My jsme národ vyvolený.“ „Stará obehraná písnička,“ opáčil kousavě imám. „Copak nikdy nepochopíte, že vás spousta lidí nesnáší právě proto, že se vydáváte za něco lepšího?“ „Hoho!“ ohradil se prudce vrchní rabín. „Vy přece praktikuje13


te agresivní politiku a produkujete náboženské fanatiky. Vy se přece snažíte vnutit zbytku světa svou víru!“ „Faktem ovšem je,“ pokračoval imám chladně, hledě přitom svému odpůrci přímo do očí, „že Mohamed – budiž pochválen! – byl posledním prorokem, jehož sem Alláh vyslal. Takže my muslimové jsme přijali Alláhovo konečné zvěstování skutečné pravdy.“ Než stačil pokračovat, objevily se v místnosti nečekaně tři velké trojrozměrné barevné obrazy. Byla to zeměkoule a kolem ní se vznášely gigantické útvary: mnohaposchoďové kosmické lodě s bizarními nástavbami a hrozivě vyhlížejícími hlubokými kotlinami a strmými pahorky. Jako drobný hmyz se k velkým útvarům přidávaly menší objekty, mizely v jasně osvětlených dlouhých koridorech nebo se shlukovaly do nových formací. Jedna z kamer zamířila do nitra jedné kosmické osady. Všichni tři církevní pohlaváři obdivovali lidi různé barvy pleti, běžící jako o závod k velkému koupališti. Jejich nohy se pohybovaly po jakési nedefinovatelné kapalině, která byla viditelně poddajná, zabraňovala však ponoru nohou do hloubky. Byla to očividně nějaká sportovní disciplína. Občas kapalinu rozčeřily vlny, závodníci se odchýlili od svých běžeckých drah, zavrávorali a opět se napřímili k dalšímu běhu. Jiná kamera se zaměřila na vysokou věž, kde se uvnitř vznášeli lidé s rozepjatými pažemi. Ve věži zjevně působila různá gravitační pole, neboť někteří prováděli ve vzduchu ladné taneční pohyby, jiní zas klesali kolmo dolů, poté pohyb znovu vyrovnali a vznesli se opět vzhůru. Pak se objevil jediný, obrovský záběr vyplňující polovinu prostoru. Tisíce a tisíce lidí klesaly jako na povel na kolena. Běžci klečeli na zmíněné kapalině, vzduchoplavci sklonili hlavy, poklekli i přihlížející na místě, kde předtím zrovna stáli. Kamera ukázala větší i menší skupiny lidí, klečící se sepjatýma rukama. Za několik vteřin se rozezněla hudba. Ozývala se ze všech stěn, stále hlasitěji, až se změnila v jediný mohutný chorál. Zapojily se zjevně všechny nástroje, jaké kdy Země vytvořila. Klečící lidé začali zpívat, a i když žádný ze tří církevních otců danému jazyku nerozuměl, vnímaný zážitek na ně hluboce zapůsobil. Tóny hudby a zpěvu zaplnily sál, v němž hlavy tří pozemských církví hu14


dební projekci sledovaly. Ta rozechvívala jejich vnímání v dosud neznámých intervalech a tóninách, pronikala do každičké buňky jejich těl a zalévala jejich mozky krásným, nevýslovně povznášejícím pocitem. Jako by se byli předem domluvili, všichni tři nejvyšší náboženští představitelé se naráz zvedli ze svých křesel. Nebylo v tom žádné nutkání, žádná hypnóza, která by je k tomu přiměla, nýbrž bylo to výlučně jejich vnitřní dojetí. Kamery klouzaly po tvářích jednotlivců, poté zamířily ven do vesmíru, kde se objevil jakýsi měkce rozptýlený geometrický obrazec. Papež poklekl a sepjal křečovitě ruce k modlitbě, imám ležel na plastovém koberečku tváří k zemi a jeruzalémský vrchní rabín zkřížil paže na hrudi v hlubokém předklonu. Pokorně a dojatě se každý modlil ke svému bohu. Když se lidé v trojrozměrné projekci opět zvedli a začali se zase věnovat své předchozí práci nebo sportu, vstali i všichni tři muži v sále. Pak, jako by šlo zase o předem dohodnutý obřad, se vzájemně mlčky spojili pažemi a vzali se za ruce a zprvu ani nepostřehli, že v místnosti je čtvrtá osoba: černý muž v černém. „Co myslíte, pánové, jak by asi reagovali příslušníci vašich konfesí, kdybychom zveřejnili a promítli jim záběry vaší společné modlitby a vašich přátelských stisků rukou?“ Tři církevní otcové váhavě uvolnili spojené ruce. Jako první se vzpamatoval imám: „A co byste z toho měl?“ „Já nic, ale lidstvo by mělo všechno!“ usmál se černoch. „Já důrazně protestuji proti tomuto únosu!“ zvolal pobouřeně vrchní rabín. „A žádám, abyste nás okamžitě vrátil zpět!“ „To se stane,“ odvětil muž v černém vlídně. „Ale protestovat nemůžete u nikoho, protože nikdo vaši nepřítomnost vůbec nezaznamená. Vrátíme vás zpátky ve stejné desetině vteřiny, z níž jsme vás přenesli sem.“ „Domnívám se,“ pravil klidně a uvážlivě papež, „že naším setkáním sledujete určitý záměr.“ „Ano, je to tak,“ přitakal s laskavým úsměvem černoch. „Vy žijete v roce 2006. My z budoucnosti víme, že se v příštích letech objeví důkazy o mimozemských inteligencích. A za pár dalších let poté bude navázán kontakt s mimozemšťany. Brzy nato se oběž15


ná dráha Země začne hemžit cizími kosmickými plavidly. Viděli jste to v našich trojrozměrných holografiích. To byl, pánové, před několika minutami aktuální živý přenos z kosmu.“ „Začínám chápat,“ pravil papež. „Musíme se shodnout na jednom globálním náboženství…“ „Musí to být Alláh!“ vpadl mu do řeči imám. „Ne, Jáhve!“ přehlušil ho vrchní rabín. „Ale, pánové, prosím vás,“ uklidňoval vášně černý muž s úsměvem. „Zda Alláh nebo Bůh-Otec, myšlen je pokaždé jeden a týž grandiózní duch věčného stvoření. K němu se modlí lidé budoucnosti, jeho vroucně a vděčně všichni uctívají. V naší trojrozměrné projekci jste to nakonec zažili a viděli na vlastní oči. Musíte se sjednotit, není jiné volby. Pokud to neuděláte, bude to znamenat jistý zánik náboženské obce, kterou dnes zastupujete.“ Stejně nečekaně, jak cizinec zmizel, se v témže okamžiku objevil Svatý otec ve své pracovně. Švýcarský gardista zmateně zamžikal, potřásl hlavou a sáhl si na čelo. „Není vám dobře?“ usmál se papež. „Buď jsem měl halucinaci, nebo mám něco s očima.“ „Jste zřejmě přepracovaný. Navrhuji, abyste si vzal pár dní volno a zajel si do švýcarských hor,“ pravil laskavě Svatý otec. „Znám tam jedno místo nad Thunským jezerem v Bernské vysočině. Ta vesnice se jmenuje Beatenberg. Je tam klid a můžete se tam pokochat nádherným výhledem na hory a jezera. Jeďte tam a odpočiňte si!“ Když švýcarský gardista místnost opustil, opřel se papež v koženém křesle a těžce oddychoval. Trpí snad halucinacemi? Setkání s imámem a vrchním rabínem – to přece nemůže být pravda! Rukou si přejel oči a zahleděl se na písemnosti na psacím stole. Teprve teď si všiml předmětu, který tam nepatřil. Svatý otec po něm váhavě sáhl. Byl to stříbrolesklý rámeček používaný pro fotografie, byl pouze poněkud tlustší. Nejprve s otevřenými ústy a pak s chápavým úsměvem hleděla hlava římsko-katolické církve na zarámovaný obrázek. Byl to hologram v zářivých barvách a na něm tři nejvyšší církevní otcové v přátelském objetí. Když zazvonil telefon, papež instinktivně vycítil, kdo volá. 16


0035624