Ž
ena přešla pokojem k okénku, z kterého byl výhled na řeku. „Aha,“ řekla. Do tváře jí padlo měsíční světlo. Byla mladá, vzhledu příjemného, i když nijak pozoruhodného ve městě, kde byla krása běžným jevem. Probudila by sotva letmý zájem, nebýt řečí, které si o ní lidé šeptem svěřovali. „Jejich jména jsi neslyšel?“ zeptala se. Muž, který měl zemřít, zavrtěl hlavou. Klečel na holé dřevěné podlaze jenom v košili. Když přišla, chystal se na lože. Být ráno a otevřít se brány, mohl být pryč z města a mířit po silnici na sever k Viterbu, do bezpečí. Teď už na to bylo pozdě. Ruce pevně svíral před sebou, až mu bělaly klouby. „Proč by říkali něco zrovna mně, paní? Nejsem nic.“ Pousmála se. „Málem ses něčím stal. Papežovým vrahem.“ Muži se v hrdle zvedla žluč. Přemítal, jak dlouho ho nechá trpět a jaké metody použije. Slyšel hrůzostrašné zvěsti. „Proč bys měl něco takového vůbec dělat, propána?“ zeptala se. Když jí řekne pravdu, třeba ho ušetří aspoň v něčem. „Pro peníze.“ Za ním si odfrkl muž, se kterým přišla. Vypadal jako ostřílený voják, ale měl na sobě širokou šerpu i další odznaky vysoce postaveného kondotiéra. Muž, který se vypracoval sám a je na to hrdý. 5