Issuu on Google+

1

S

teven Lukas seděl u  starého poškrábaného mahagono­ vého psacího stolu ve svém antikvariátu v mnichovské čtvrti Westend a díval se, jak čaj pomalu barví vodu v konvici do­ hněda. Aromatická vůně bergamotu a  pomerančové kůry mu stoupala do nosu. Dal kovovému vajíčku ještě minutu, pak je vytáhl a  pečlivě odložil na  podšálek vedle několika ošoupaných tlustých svazků. Z hrnku stoupal obláček dýmu a antikvář putoval pohle­ dem po své malé říši. Velmi doufal, že v následujících ho­ dinách už ho nikdo nebude rušit. Venku se ujala vlády matná šeď říjnového odpoledne a  v  malém krámku s  mnoha vý­ klenky zavládlo šero. Až ke stropu dosahující regály s kni­ hami vrhaly stíny jako mohutné stromy a v zadní části vedle dveří vedoucích do skladu a velkého sklepního archivu stála měděná lampa z  padesátých let a  teplým žlutým světlem ozařovala psací stůl. Vonělo to tu čajem, kůží a starým pa­ pírem. Jediným zvukem bylo tikání starých pendlovek z 19. století, které Steven koupil v lepších časech na jednom mnichovském trhu se starožitnostmi. Steven si spokojeně povzdechl a  zadíval se na  knihu ­ležící nahoře na hromadě po své pravici. Kožený foliant byl jeho posledním úlovkem. Antikvář opatrně otevřel hnědý svazek a začal v něm téměř nábožně listovat. Měl před sebou jedno z prvních vydání Pohádek bratří Grimmů z roku 1837. Ilustrace, které představovaly obry, trpaslíky, odvážné prince a roztoužené princezny, byly zčásti smazané, několik stránek

23


dokonce natržených. Kniha byla přesto stále ještě ve výbor­ ném stavu. Steven odhadoval její cenu na  pět tisíc eur, ale možná byla mnohem vyšší. Narazil na ni při likvidaci bytu v  mnichovské lepší čtvrti Bogenhausen v  jedné z  beden ­naplněných knihami, které zůstaly na půdě po nedávno ze­ mřelé staré dámě. Jejímu zaraženému synovci vtiskl do dlaně tři stovky. Ten ignorant po nich okamžitě sáhl a na nic se neptal. Papír ho zřejmě zajímal jenom v případech, kdy byl potištěný číslicemi. Steven se usmál a pomalu míchal v šálku hnědý kandy­ sový cukr. Tenhle nákup byla opravdu šťastná náhoda, která mu teoreticky umožňovala zaplatit nájem za krám na další půl roku. Navzdory tomu věděl, že se s tímhle dílem jen stě­ ží dokáže rozloučit. Staré knihy byly pro Stevena jako droga, už samotná vůně zažloutlého papíru ho téměř omamovala. Miloval šustění stránek, rád cítil v prstech tuhost pomalo­ vaného pergamenu nebo potištěného ručního papíru. Byl to pocit štěstí, který ho provázel od dětství a nedal se srovnat s ničím jiným. Antikvář zasněně listoval pohádkami a obdivoval ručně kolorované rytiny. Kolik generací drželo tuhle knihu v ru­ kou? Kolik dědečků z  ní předčítalo vnukům? Steven mí­ chal čaj a nořil se do světa zámků, vlků, čarodějnic a dob­ rých víl. Narodil se ve Spojených státech, v Massachusetts, kde bylo Německo stále ještě spojováno s  temnými lesy, hrady a  romantickými skálami na  břehu Rýna. Jako dítě tím byl malý Steven nadšený, ale velký Steven byl nucen časem pochopit, že i pro Němce mají dnes větší váhu dál­ nice a nákupní centra než temná mystika. Staré pohádkové Německo existovalo už pouze ve  snech amerických a  ja­ ponských turistů. A právě v knihách. Ze zamyšlení ho vytrhlo pronikavé zazvonění. Steven nevrle zvedl hlavu a tiše vzdychl. Odpoledne zřejmě nepro­ běhne tak klidně, jak doufal.

24


„Paní Schultheißová,“ zamumlal a napil se čaje. „Čemu vděčím za tu čest?“ Starší žena se zachmuřenou tváří a natupírovanými vlasy vkročila bez vyzvání dál do  místnosti. Sundala si sluneční brýle, které měla na nose navzdory pošmournému podzim­ nímu dni. Malýma šedýma očima blýskla po antikváři a po­ kusila se o  úsměv. „Však vy víte, pane Lukasi. Myslím, že bychom si měli ještě jednou promluvit o ceně. Můj muž by přidal další dva tisíce eur jako odstupné, kdybyste…“ „Paní Schultheißová,“ přerušil ji Steven a ukázal na po­ licové stěny plné knih, starých secesních časopisů a kartonů s rytinami. „Tohle je něco jako můj byt. Vystěhovala byste se vy ze svého pěkného bytu, kdyby vám někdo nabídl pár tisíc eur?“ Paní Schultheißová se pohrdavě zadívala na kdysi nej­ spíš velmi cenné, mezitím ale poškrábané police z  třešňo­ vého dřeva, z  nichž se na  některých místech odlupovala dýha. Hromadil se na nich prach a některé se pod tíhou knih prohýbaly. Dál v chodbě stálo pár na sobě navršených beden s  nově získanými drahocennostmi, které čekaly na  roztří­ dění. Nevítaná návštěvnice pokrčila rameny a její úsměv ještě víc ochladl. „Tohle není byt, ale – s prominutím – poměrně neukli­ zené knihkupectví.“ „Žádné knihkupectví, ale antikvariát,“ opravil ji Steven. „Pokud vnímáte ten rozdíl.“ Paní Schultheißová nakrčila čelo. „No tak antikvariát. Ale v žádném případě to není byt. A pokud ano, tak není v  takovém stavu, aby se v  něm dalo bydlet.“ Zarazila se, když si uvědomila, že zřejmě nezvolila nejobratnější způ­ sob vyjednávání. „Pane Lukasi,“ pokračovala mírnějším tónem. „Kdy jste naposled něco prodal? Před dvěma týdny? Před měsícem? Westend není prostředí pro knihy. Možná kdysi byl, ale teď chtějí lidi v téhle čtvrti nakupovat boty a šaty a pak si někde

25


dát latte macchiato. Můj plánovaný módní butik včetně café-lounge by se sem hodil naprosto dokonale. Já stejně ne­ rozumím tomu, že vy jako Američan…“ „Můj otec byl Američan, paní Schultheißová,“ přerušil ji Steven. „To už jsem vám říkal tisíckrát. Já jsem stejný Ně­ mec jako vy nebo spolková kancléřka. A kromě toho, co bych měl podle vašeho názoru asi dělat? Prodávat hamburgery a koblihy?“ „To jste mě nepochopil,“ zavrtěla hlavou paní Schul­ theißová. „Já jsem přece myslela jen…“ „Jestli máte zájem o rytiny z 18. století nebo osvícenskou literaturu, můžete se tady rozhlédnout,“ pronesl Steven stroze. „Jinak vás žádám, abyste odešla.“ Paní Schultheißová stiskla své beztak tenké rty, pak se bez pozdravu otočila a  vyšla ven. Ozval se zvonek u  dveří a Steven byl zase sám. Znovu se napil čaje, který mezitím nepříjemně vystydl. Tahle Schultheißová odnaproti prostě nedá pokoj! Už mu slíbila osmnáct tisíc eur odstupného, když vypoví nájemní smlouvu u starého Seitzingera a přenechá jí tenhle prostor na  vytoužený butik. Kurt Seitzinger tady v  mnichovské Gollierstraße kdysi provozoval truhlářství, ale téměř před dvaceti lety odešel do  penze. Stevena tenhle obchod nad­ chnul už před lety, po  skončení studií literárních věd na mnichovské Univerzitě Ludvíka Maxmiliána. Zdálo se mu, že tady pořád cítí dřevo, piliny a klíh. Nikdy nelitoval svého rozhodnutí, že si v  mnichovském Westendu otevře anti­ kvariát. To ale bylo v dobách, kdy byl Westend ještě pravou dělnickou čtvrtí s  vysokým podílem cizinců a  studentů. ­Mezitím tu vyrašily ze země butiky, elegantní bary, suši­ -samoobsluhy a  kadeřnictví. Westend byl v  módě a  Anti­ kvariát Lukas jako by patřil do  minulé epochy. Dokonce i  Stevenovo oblečení vnímala řada zdejších obyvatel jako nepatřičné. Ostatní muži jeho věku tu nosili vesele potištěná přiléhavá trička, tenisky a  baseballové čepice. Steven měl

26


v oblibě tvíd a manšestr. Oba materiály kombinoval v oble­ cích, které mu ve spojení s prošedivělými, hladce sčesanými vlasy a brýlemi na čtení dodávaly vzhled zchudlého anglic­ kého venkovského šlechtice. Na  jednom hradě ve  Skotsku ho považovali za  právoplatného dědice, zatímco ve West­ endu si někdy připadal o dvacet let starší, než ve skutečnosti byl. Přitom právě před několika měsíci v tichosti oslavil čty­ řicáté narozeniny. Steven s  povzdechem vstal od  mahagonového psacího stolu a prošel svůj malý krámek, do něhož v necelých dva­ceti posledních letech vložil tolik peněz a péče. Láskyplně po­ hladil několik hřbetů knih, tu a tam něco posunul a postavil pár exemplářů na  své místo. Nakonec začal vyklízet jednu z beden z pozůstalosti staré dámy z Bogenhausenu a stavěl knihy na zbývající volná místa na policích. Mezi získanými kusy byl jeden průvodce Belgií, bedekr z roku 1888, šachová knížka z  18. století a  Sheltonovo standardní dílo o  steno­ grafii s  názvem Tachygraphy, jedno z  pozdějších vydání – samé opravdové poklady. Samozřejmě bylo sporné, jestli je někdy prodá. Přinejmenším v jednom bodě měla paní Schultheißová pravdu. Jeho obchod na  tom byl mizerně, dokonce hodně mizerně. Vlastně nikdy moc neprosperoval, ale Stevenovi to bylo jedno, dokud mohl podle chuti slídit po bleších trzích, v knihovnách a jiných antikvariátech. Kdysi solidní dědictví po rodičích se však postupně rozplynulo a on se musel začít zabývat jedním z nejnižších aspektů lidského bytí – vydělá­ váním peněz. Poslední dobou byli návštěvníky jeho obchodu většinou kolemjdoucí, kterým se nechtělo čekat na  další autobus v dešti nebo kteří doufali, že u Stevena koupí levného Per­ ryho Rhodana či nejnovějšího Dana Browna. Občas se ob­ jevili i opilí účastníci Oktoberfestu, kteří si spletli jeho anti­ kvariát s veřejnou toaletou. Zato noblesní starý pán s  brýlemi a  holí ze slonoviny

27


dnes dopoledne, to byl jiný případ. Projevil značný zájem o Stevenův dosavadní život antikváře a důkladně se ho vy­ ptal na  raný opis Deníku Samuela Pepyse. Bylo to vzácné dílo, které Steven získal teprve nedávno a mezi znalci bylo považováno za mimořádně hodnotný kus. Navzdory svým odborným znalostem však muž působil poněkud zmateným, dokonce uštvaným dojmem. Křečovitě svíral v rukou balíček v šedém balicím papíru, zjevně něja­ kou větší knihu. Když se ho na ni Steven zeptal, muž se je­ nom usmál a zašeptal větu, která mu nedávala smysl. Ve hře je králova linie. Dráždila ho i  cizincova nervozita. Muž se opakovaně ­díval výlohou ven, jako by tam něco… číhalo. Když pak Ste­ ven odešel na několik minut do zadního skladu, aby přinesl Pepysův deník, cizinec bez pozdravu zmizel. Steven se bezděčně usmál. Podivíni a  staří blázni, pomyslel si. Nikdo jiný do  mého krámu nezabloudí. Jestli si nedám pozor, stane se taková figurka i ze mě. Nebo už mezi ně patřím? Dál vyklízel bednu a  rozděloval knihy podle tématic­ kých okruhů na police, přičemž opakovaně stoupal na nízký žebřík a  přitom si bzučel motiv ze Schubertova kvartetu Smrt a dívka. Najednou se zarazil. Ve výši jeho hlavy, mezi starou v kůži vázanou biblí a an­ tikvárním vydáním Molièrových dramat stál tlustý, téměř na dlaň široký foliant, který nikdy předtím neviděl. Vyndal knihu z police a s údivem zjistil, že svazek není z papíru, ný­ brž z klíženého třešňového dřeva. Jenom hřbet měl kožený. Zdánlivá kniha byla zřejmě jedním z oněch krycích obalů, v nichž počestní měšťáci kdysi skrývali v domácí knihovně lahvičky s  kořalkou nebo doutníky. Připomněla Stevenovi krabici na poklady, do nichž si malí chlapci ukládali skleněn­ ky, kapesní nože a rytíře z lega. Neměl jako dítě taky podob­ nou skrýš?

28


Zvědavě otevřel dřevěnou skříňku, když mu náhle z ne­ pochopitelných důvodů přeběhl mráz po  zádech. Zatmělo se mu před očima a na chvíli dostal strach, že spadne ze žeb­ říku. Jako by po něm sáhla neviditelná ruka. Pak se vzpama­ toval a zůstala jen trpká, téměř štiplavá pachuť na patře. Co tohle pro všechno na světě bylo? Nějaký parfém, který nesnáším? Lak? Nebo jsem začal být na něco alergický? Steven opatrně sestoupil z  poslední příčky a  nahlédl do schránky. Byla vyložená tmavou látkou a zatuchle páchla. Leželo v  ní několik vybledlých fotografií, černou stuhou převázaná kadeř vlasů a  – drahocenně vyhlížející knížka. Byla vázaná v modrém sametu, zdobená slonovinovými in­ tarziemi a připadala mu jako pohádková kniha kouzel. Ste­ ven přejel prsty obrysy rytíře s  mečem, který jako by plul na labuti, pohladil modrý samet a prohlížel si řezby bílých květů a listů. Když do skříňky foukl, vyletěl oblak mihotavé­ ho prachu a z jeho pachu se mu znovu zatočila hlava. Zase ucítil, jak po  něm sahá mlhavá ruka, zavřel oči a hned je otevřel. V hrdle měl najednou sucho jako pro pro­ bdělé noci. Otřásl se a zavrtěl hlavou. Nebuď blázen a seber se! Je to jenom stará krabice, nic víc. Nejdřív mu padly do  oka fotografie. Pocházely nejspíš z poslední třetiny 19. století a byl na nich v matně šedých barvách a v různých pozicích zachycený mladý, asi třicetiletý muž na dřevěné točící židličce. Vedle něj stál starší, mírně otylý pán v černém svrchníku, na několika obrázcích spočí­ vala jeho levá ruka téměř důvěrně na  mladíkově rameni. Jeho postava připomínala majestátního, ale dobromyslného obra. Patřil vyschlý pramen vlasů v krabici některému z těch mužů? Oba měli tmavé vlasy. Steven zamyšleně vrátil obrázky a kadeř na své místo a  pak vzal do  ruky drahocennou knihu se slonovinovými intarziemi. Když v  ní začal listovat, zarazil se. Na  strán­ kách z nejjemnějšího ručního papíru nebyla písmena, ný­ brž podivné klikyháky a  hieroglyfy, které ze všeho nejvíc

29


připomínaly tajné písmo. Byla to snad doopravdy čaroděj­ nická kniha? Stevenovi se rozbušilo srdce. Věděl, že za tak­ zvané grimoires, knihy o  magii, se nabízejí neuvěřitelné částky, vyznavači bílé magie a jiní ezoteričtí blouznivci se o ně doslova prali. Titul však byl čitelný. Antikvář si se za­ chmuřeným čelem vyndal z  kapsy brýle na  čtení a  luštil vybledlé písmo. Paměti Theodora Marota, asistenta dr. Maxe Schleiße von Loewenfeld. Steven si protřel oči. Knihu ani její obal nikdy předtím neviděl. Nebo ano? Zmocnil se ho zvláštní pocit důvěrné znalosti. Přesto si při nejlepší vůli nedokázal vzpomenout, jak se skříňka dostala do jeho majetku. V pozůstalosti staré paní z Bogenhausenu určitě nebyla, protože tak nápadného předmětu by si jistě všiml. Také starožitnosti z blešího trhu z minulého týdne kus po kuse prohlédl a písemně zaarchi­ voval. Jak se tedy tahle věc dostala do jeho krámu? Znovu sáhl pro fotografie. Najednou si uvědomil, že toho mohutného staršího muže odněkud zná. Ne tak ­tělnatého, ale ty měkké oči, vousy a husté černé vlasy mu byly povědomé. Byl to skutečně impozantní, téměř maje­ státní zjev. Vtom zatajil dech. Je to možné? Steven zamyšleně zaťukal prstem na  jeden snímek. Se skříňkou v ruce pak spěchal dozadu do skladu, kde se vršily už zaregistrované knihy z vetešnictví a likvidací bytů a čeka­ ly na roztřídění a umístění do přeplněných regálů. Hekticky začal hrabat v  krabicích a  hledal jeden lacinější exemplář, který objevil teprve před několika dny na bleším trhu v mni­ chovském Olympiaparku mezi lacinými romány a vojenský­ mi zápisníky. Na dně třetí krabice ho konečně našel. Byl to ošoupaný výtisk pojednání o bavorském králov­ ském rodu, sepsaného na začátku 20. století. Na heroických malbách tu pózovala celá řada Wittelsbachů, počínaje Max­

30


miliánem I. Josefem a konče Ludvíkem III., posledním ba­ vorským králem, který musel odstoupit na konci první svě­ tové války jako pošetilý starý blázen. Steven hekticky listoval, až konečně našel hledanou podobiznu. Tady to je! Z obrázku na něj hleděl pohledný mladý muž s černými vlasy, sice ještě bez vousů, ale s typickým účesem a nepřítomným pohledem, který mu zůstal až do  záhadné smrti. Měl na  sobě modrý kabát a přes něj bílý hermelínový plášť. Steven se usmál. Nebylo pochyb, obtloustlý cizinec na fotografii nebyl nikdo jiný než král Ludvík II., zvaný také pohádkový král. Byl to možná jeden z vůbec nejznámějších Němců, jehož mladistvá podobizna zdobila pivní džbány, trička a pohlednice i v Číně nebo Serengeti. Steven znovu porovnal obraz v knize s fotografií, kterou držel v ruce. Podle panovníkova vzhledu musela fotografie vzniknout v  pozdějších letech, ale omyl byl vyloučený. Ve skříňce se skutečně nacházely snímky světoznámého bavor­ ského monarchy, zřejmě z  doby krátce před smrtí. Možná dokonce nikdy nezveřejněné! Steven věděl, že v jistých kru­ zích by za ně získal vysoké částky. Problém s placením ná­ jemného jako by se náhle výrazně vzdaloval. V tom okamžiku zvonek u předních dveří ohlásil dalšího návštěvníka. Steven trochu rozechvěle vrátil knížku a  fotografie do skříňky, postavil ji na polici a vrátil se ze skladu do krámu. Zřejmě mu nebyla souzena ani chvíle klidu. A  přitom se ­blížila sedmá hodina. Kdo ho pro všechno na  světě přišel zdržovat těsně před zavřením? Nebo je to zase paní Schul­ theißová s novou nabídkou? „Vlastně už máme zavřeno,“ oznamoval cestou k pultu. „Kdybyste se laskavě zastavil, až…“ Když se pořádně podíval na muže před sebou, okamžitě poznal, že to není běžný zájemce o Perryho Rhodana. Cizi­ nec byl asi šedesátník, měl řídké šedé vlasy, na nose staro­ módní skřipec a na sobě bavorský kroj, jaký kdysi nosívalo

31


majetné panstvo z okolí Tegernsee. Byl velký a hubený, měl vysoké čelo a celý jeho postoj vyzařoval nezpochybnitelnou autoritu. „Slibuju, že moje návštěva bude krátká,“ pronesl chra­ plavým hlasem a pozoroval Stevena přes skřipec. „Mám to­ tiž zájem o velmi speciální literaturu.“ Stevenovi náhle přejel mráz po zádech. „Jaký druh litera­ tury máte na  mysli?“ zeptal se s  nuceným úsměvem. „Jestli hledáte Ludwiga Thomu nebo Oskara Mariu Grafa, tak…“ „Zajímám se o zprávy očitých svědků z doby krále Lud­ víka II.,“ přerušil ho cizinec. „Máte něco takového, pane…?“ „Lukas. Steven Lukas.“ Steven se dál srdnatě usmíval, ale pod zkoumavým pohle­ dem cizího muže mu bylo téměř nevolno. Jeho oči ho doslova provrtávaly, jako by mu z nějakého důvodu nedůvěřoval. Pak se soustředil na police s knihami a zjevně cosi hledal. Zprávy očitých svědků z doby krále Ludvíka II… Steven se snažil zachovat klid, ale v jeho nitru to vřelo. Je to náhoda, nebo cizinec ví o králových fotografiích? Nebo tady je dokonce kvůli té záhadné skříňce? „Vy váháte,“ pronesl muž a  znovu se na  něj zkoumavě zadíval přes skřipec. „Zřejmě něco takového máte.“ „Ne, je mi líto. Tyhle věci nevedu. Ale rád si zapíšu vaše číslo. Kdyby se něco objevilo, dám vám vědět.“ Steven se rozhodl ve  zlomku vteřiny. Ten muž mu byl podezřelý a jeho chování se mu nelíbilo. Připomínal mu sebe­ středné způsoby některých bavorských politiků, kteří byli zvyklí, že získají všechno, oč projeví zájem. Ode mě nedostaneš nic! „Jste si jistý, že nic takového nemáte?“ zeptal se muž v kroji znovu. „Naprosto jistý. Můžu si tedy zapsat vaše telefonní…“ Hubený cizinec ho s mírným úsměvem přerušil. „To ne­ bude nutné. My přijdeme znovu.“ Kývl na pozdrav a vyšel ven, kde se mezitím úplně setmělo.

32


0035590