Page 1

KAPITOLA PRVNÍ

 Hrob byl menší a mělčí, než by měl být. V předpovědi počasí říkali, že bouře bude lámat všechny rekordy. Hrob byl sotva víc než mělká prohlubenina, vykopaná v nepoddajné půdě, určená pro Millicent Gunnovou – věk osmnáct let, krátké hnědé vlasy, drobná postava, výška sto šedesát dva centimetrů, pohřešovaná týden. Byl dostatečně dlouhý, aby se tam vešla. Hloubka, nebo spíš její nedostatečnost, se dá napravit na jaře, až začne půda rozmrzat. Pokud se do té doby o tělo nepostarají mrchožrouti. Ben Tierney stočil pohled od nového hrobu k těm ostatním opodál. Jsou čtyři. Rozkládající se zbytky rostlin, jehličí a listí je přirozeně zamaskovaly, přesto se od sebe v tom nerovném terénu odlišovaly, pokud člověk věděl, co má hledat. Přes jeden padl uschlý strom a úplně jej zakryl každému, kromě toho, kdo měl bystrý postřeh. Jako Tierney. Ještě naposledy pohlédl do prázdného, mělkého hrobu, pak sebral rýč, který mu ležel u nohou, a poodstoupil. Přitom si všiml tmavých otisků, které zanechávaly jeho boty v bílém koberci mokrého sněhu. Pokud se meteorologové nezmýlili, brzy jeho stopy přikryje několik centimetrů zmrzlého sněhu s deštěm. Až půda rozmrzne, otisky pohltí bláto. Rozhodně tam nezůstal stát a nelámal si s nimi hlavu. Potřeboval se dostat z hory pryč. Ihned. Zanechal vůz tak dvě stě metrů pod vrcholem hory a toho provizorního hřbitova. Vykročil sice po svahu dolů, ale hustým lesem nevedla žádná cesta. Silná vrstva hrabanky mu skýtala jen omezenou oporu, terén byl nerovný 3


a nebezpečný, o to nebezpečnější, že mu poryvy deště se sněhem znesnadňovaly vidění. Přestože spěchal, musel obezřetně volit cestu, aby nešlápl špatně. Meteorologové tuhle bouři předpovídali s několikadenním předstihem. Souběh několika povětrnostních vlivů měl mít za následek jednu z nejhorších zimních bouří poslední doby. Lidé, kteří žili v místech, kde se bouře předpokládala, dostali doporučení, aby učinili nezbytná opatření, udělali si zásoby a rozmysleli si cestování. Dnes by se na horu odvážil jenom blázen. Nebo člověk, který se musel postarat o něco naléhavého. Jako Tierney. Studené mrholení, které začalo časně odpoledne, se změnilo v mrznoucí déšť se sněhem. Když se prodíral lesem, bodala ho plískanice do tváří jako jehličky. Nahrbil ramena a vyhrnul si límec až k uším, které už měl chladem znecitlivělé. Rychlost větru znatelně vzrostla. Opíral se do stromů a v prudkých poryvech o sebe jejich bezlisté větve tloukly jako paličky. Silný vítr rval ze stálezelených jehličnanů jehličí a rozfoukával je do všech stran. Jedno se mu zabodlo do tváře jako šipka z foukačky. Čtyřicet kilometrů v hodině ze severozápadu, pomyslel si tou částí mozku, jež automaticky registrovala jeho okolí. Tyhle věci – rychlost větru, čas, teplotu, směr – rozpoznával instinktivně, jako by měl v sobě korouhvičku, hodiny, teploměr a kompas, které neustále dodávaly do jeho podvědomí podstatné informace. Z vrozeného nadání si vypěstoval dovednost, kterou přivedl k dokonalosti tím, že v dospělosti trávil hodně času pod širým nebem. Nemusel vědomě přemýšlet o neustále se proměňujících podmínkách okolí a často spoléhal na svoji schopnost se v případě potřeby okamžitě zorientovat. Právě teď na ni spoléhal, protože by nebylo nejlepší, kdyby ho přistihli na vrcholu Cleary Peak – po Mount Michell nejvyšší hory v severní Karolíně — s rýčem v ruce, 4


jak utíká od čtyř starých hrobů a jednoho čerstvě vykopaného. Místní policie zrovna neproslula houževnatým vyšetřováním a úspěšně vyřešenými zločiny. Ve skutečnosti byla policejní stanice místním pro smích. Policejním šéfem byl bývalý detektiv z velkého města, kterého vyšoupli z oddělení, v němž sloužil. Dutch Burton měl nyní pod sebou bandu neschopných maloměstských policistů — křupanů v nažehlených uniformách s lesklými odznaky — kteří se pořádně zapotili, aby chytili provinilce, jenž psal sprejem sprosťárny na odpadkové kontejnery za benzinovou stanicí Texaco. Nyní se soustřeďovali na případy pěti pohřešovaných osob. Navzdory svojí neschopnosti. Nejotevřenější hlavy v Cleary usoudily, že když z malé komunity zmizí během dvou a půl let pět žen, se vší pravděpodobností to nebude pouhá náhoda. V metropoli by tuto statistiku převálcovala jiná, ještě děsivější. Avšak zde, v této hornaté, řídce osídlené oblasti, bylo zmizení pěti žen šokující. Dále panoval všeobecný názor, že se těch pět pohřešovaných žen stalo obětí zločinu, takže policie měla před sebou úkol najít lidské ostatky, ne přímo tyto ženy. Podezření by padlo na muže, který nese lesem rýč. Jako Tierney. Doposud proplouval pod radarem zvědavosti policejního šéfa Burtona. Bylo životně důležité, aby to tak zůstalo. Do rytmu svých kroků si přeříkal základní informace o ženách pohřbených v hrobech na vrcholu hory. Carolyn Maddoxová, dvacet šest let, mohutná ňadra, krásné černé vlasy a velké hnědé oči. Ohlášená, že se pohřešuje, loni v říjnu. Osamělá matka a jediná živitelka diabetického dítěte uklízela pokoje v jednom z ubytovacích zařízení ve městě. Vedla neradostný život, který byl nepřetržitým koloběhem dřiny a vyčerpání. Carolyn Maddoxová teď měla spoustu klidu a odpo5


činku. Stejně jako Laureen Elliottová. Svobodná, světlovlasá, s nějakým tím kilem navíc, pracovala jako zdravotní sestra na klinice. Betsy Calhounová, ovdovělá žena v domácnosti, byla starší než ostatní. Nejmladší a nejhezčí z nich, Torrie Lambertová, byla nadto první a jediná, která nepocházela z Cleary. Tierney přidal do kroku, snažil se uniknout jak myšlenkám, které se stále vracely, tak počasí. Led začínal pokrývat větve stromů jako rukávy a usazoval se i na balvanech. Strmá, klikatá silnice do Cleary bude za chvíli nesjízdná a bylo naprosto nezbytné, aby se z téhle hory dostal. Naštěstí ho jeho vnitřní kompas nezklamal a z lesa se vynořil sotva šest metrů od místa, kde do něho vstoupil. Nepřekvapilo ho, že už má jeho vůz na sobě vrstvu námrazy. Když k němu docházel, pracně oddechoval a od úst mu v chladném vzduchu stoupaly obláčky dechu. Sestup z hory byl namáhavý, nebo možná mělo jeho těžké oddechování a rozbušené srdce na svědomí rozčilení. Nebo zklamání. Nebo smutek. Uložil rýč do kufru vozu. Stáhl si latexové rukavice, které měl na rukou, hodil je rovněž do kufru a zaklapl víko. Nastoupil do vozu, přibouchl dveře a byl rád, že se má kde skrýt před řezavým větrem. Třásl se, dýchal si na ruce a mnul si je, aby se mu rozproudila krev až do konečků prstů. Latexové rukavice byly nezbytné, ale neskýtaly mu žádnou ochranu proti chladu. Z kapsy kabátu vytáhl kožené rukavice lemované kašmírem a natáhl si je. Otočil klíčkem v zapalování. Nestalo se nic. Několikrát sešlápl plynový pedál a zkusil to znovu. Motor ani nezavrčel. Po několika dalších neúspěšných pokusech se opřel na sedadle a zadíval se na přístrojovou desku, jako by očekával, že mu sdělí, co dělá špatně. 6


Ještě jednou otočil klíčkem v zapalování, ale motor zůstal tichý a nehybný jako ty ženy, tak surově pohřbené docela nedaleko. „Krucinál!“ Zabušil oběma pěstmi v rukavicích do volantu a zadíval se upřeně přímo před sebe, ačkoliv tam nebylo nic k vidění. Na předním skle byla souvislá vrstva ledu. „Tierney,“ zamumlal, „jseš v háji.“

7


KAPITOLA DRUHÁ

 „Venku se zvedl vítr a padá sníh s deštěm,“ podotkl Dutch Burton a spustil závěs na okně tak, jak byl předtím. „Měli bychom radši brzy vyrazit.“ „Potřebuju vyprázdnit ještě tady těch pár polic a jsem hotová.“ Lilly vyndala z vestavěné knihovničky nějaké knihy v pevné vazbě a uložila je do krabice. „Vždycky jsi ráda četla, když jsme tady bývali.“ „Tady jsem mívala čas přečíst si nejnovější bestsellery. Nic mě nerušilo.“ „Jenom asi já,“ řekl. „Pamatuju se, že jsem ti nedal pokoj, dokud jsi knížku neodložila a nevěnovala ses mně.“ Z podlahy, kde seděla, zvedla pohled k Dutchovi a usmála se. Nerozvíjela však dál jeho něžnou vzpomínku na to, jak v téhle horské skrýši trávili volný čas. Zpočátku sem jezdívali na víkendy a dovolené, aby unikli hektickému životu v Atlantě. Později tady hledali už jenom únik. Balila si poslední zbytky osobních věcí, aby si je odnesla, až bude dnes odcházet. Nevrátí se sem. Ani Dutch se nevrátí. Tohle bude poslední napsaná stránka – vlastně epilog – jejich společného života. Doufala, že se jí podaří, že jejich poslední rozloučení proběhne pokud možno bez sentimentu. Zřejmě byl rozhodnutý, že si vzpomínání neodpustí. Nehodlala se nechat zatáhnout do vzpomínek, ať už mu mělo vzpomínání na to, co bylo, posloužit k tomu, aby se cítil líp, nebo k tomu, aby ona se cítila hůř. To, co spolu prožili dobrého, bylo tak zastíněné tím špatným, že každá vzpomínka otevírala staré rány. Stočila řeč znovu na praktické záležitosti. „Udělala jsem 8


kopie všech závěrečných dokladů. Jsou v tamhleté obálce, spolu se šekem na tvoji polovinu z prodeje.“ Sklouzl pohledem na obálku z konopného papíru, ale nechal ji ležet na nízkém dubovém stolku, kam ji položila. „To není správné, abych si vzal polovinu.“ „Tohle jsme už probrali, Dutchi.“ Sklopila čtyři chlopně krabice, aby ji mohla zalepit, a přála si, aby mohla stejně snadno uzavřít jejich dohadování. „Ty jsi za tenhle srub zaplatila,“ namítl. „Koupili jsme si ho společně.“ „Ale umožnil to tvůj plat. Z mého platu bychom si to nemohli dovolit.“ Pošoupla krabici po podlaze ke dveřím, pak se zvedla a otočila se k němu. „Byli jsme manželé, když jsme to tady koupili, manželé, když jsme to tady společně užívali.“ „Manželé, když jsme se tady milovali.“ „Dutchi –“ „Manželé, když jsi mi servírovala ranní kávu a neměla jsi na sobě nic než úsměv a tamhleten přehoz,“ řekl a máchl rukou k pletenému přehozu na opěradle křesla. „Nedělej to, prosím tě.“ „To je moje replika, Lilly.“ O krok k ní přistoupil. „Nedělej to.“ „Už se stalo. Je to uzavřené už půl roku.“ „Mohla jsi to zrušit.“ „Mohl ses s tím smířit.“ „Nikdy se s tím nesmířím.“ „To je tvoje volba, Dutchi.“ Odmlčela se, nabrala dech a ztišila hlas. „Vždycky to bude tvoje volba, Dutchi. Odmítáš přijmout změnu. A protože to nedokážeš, tak se nikdy přes nic nepřeneseš.“ „Přes tebe se nechci přenést,“ namítl. „Budeš muset.“ Odvrátila se od něho, přitáhla si prázdnou krabici blíž ke knihovně a začala ji plnit knihami. Nedělala to ovšem už tak pečlivě jako předtím. Teď spěchala, aby už mohla 9


odjet, dřív než bude nucena říct mu mnohem zranitelnější věci, aby ho přesvědčila, že jejich manželství s konečnou platností navždy skončilo. Několik minut napjatého mlčení rušilo pouze skučení větru v korunách stromů kolem srubu. Větve narážely do okapů čím dál častěji a silněji. Přála si, aby odjel dřív než ona, aby nebyl u toho, až bude srub opouštět. Mohl by se emocionálně sesypat, když ví, že je to naposledy. Už si podobné scény prožila dřív a nestála o žádnou další. Jejich loučení nemuselo být trpké a ošklivé, ale Dutch je takové dělal tím, že oživoval staré spory. Přestože to jasně takhle nezamýšlel, to, že to všechno znovu omílal, jenom zdůraznilo, jak dobře udělala, že manželství ukončila. „Myslím, že tenhle Louis L’Amour je tvůj.“ Zvedla knihu. „Chceš ji, nebo ji tady mám nechat novým majitelům?“ „Dostávají všechno ostatní,“ řekl nerudně. „Klidně jim přihoď i ten paperback.“ „Bylo jednodušší prodat srub i se zařízením,“ řekla. „Nábytek se koupil speciálně pro tenhle srub a do jiného domu by se nehodil. Kromě toho na něj nemáme ani jeden místo, tak co bych si s ním počala? Všechno jsem měla vystěhovat, jenom abych to prodala někomu jinému? A kam bych jej mezitím uložila? Bylo rozumnější zahrnout všechno do prodejní ceny.“ „O to nejde, Lilly.“ Věděla, o co jde. Nechtěl myslet na to, jak tady budou žít cizí lidé a používat jejich věci. Zanechat všechno tak, jak to je, aby si to užíval někdo jiný, mu připadalo jako svatokrádež, jako porušení soukromí a intimity, jež spolu v těchto místnostech sdíleli. Je mi fuk, že je rozumné prodat všechno, jak to stojí a leží, Lilly. Na to kašlu! Jak to, že ti nevadí pomyšlení na jiné lidi, jak spí v naší posteli pod našimi přikrývkami? 10


Takhle zareagoval, když mu řekla, jaké má plány se zařízením. Její rozhodnutí ho očividně stále popouzelo, ale bylo už pozdě, aby se rozmyslela jinak, i kdyby chtěla. Což nechtěla. Když byly police knihovny až na osamělou kovbojku prázdné, rozhlédla se, jestli na něco nezapomněla. „Ty konzervy.“ Ukázala na potraviny, které položila na jídelní pult, jenž odděloval kuchyň od obytné části. „Chceš si je vzít?“ Zavrtěl hlavou. Přidala je do poslední krabice s knihami, která byla poloprázdná. „Zařídila jsem, aby odpojili elektřinu, dokud se na jaře nenastěhují noví majitelé.“ Nepochybně už to všechno věděl. Mluvila, jen aby vyplnila ticho, které jako by houstlo tím víc, čím víc svých věcí odnášela ze srubu. „Ještě si vezmu pár posledních drobností z koupelny a pak půjdu. Všechno vypnu, zamknu, a až budu odjíždět z města, nechám klíč v realitní kanceláři, jak bylo domluveno.“ Podle toho, jak se tvářil, jak stál, bylo vidět, jak se trápí. Přikývl, ale neřekl slovo. „Nemusíš na mě čekat, Dutchi. Určitě máš ve městě práci.“ „To počká.“ „Když předpovídají náledí a vánici? Pravděpodobně tě budou potřebovat, abys řídil dopravu v supermarketu,“ zavtipkovala. „Víš, jak si každý dělá zásoby na obléhání. Rozlučme se a můžeš vyrazit dolů přede mnou.“ „Počkám na tebe. Odejdeme spolu. Udělej si tam, co potřebuješ,“ máchl rukou k ložnici. „Já ti naložím tyhle krabice do tvého vozu.“ Popadl první krabici a odnesl ji ven. Lilly vešla do vedlejší místnosti. Postel s nočními stolky po obou stranách přiléhala těsně ke stěně pod zkoseným stropem. Jinak tam bylo už jenom houpací křeslo a prádelník. V průčelí byla okna a za stěnou naproti nim malá koupelna a skříň. Už předtím zatáhla závěsy, takže v místnosti panovalo 11


šero. Zkontrolovala skříň. Ramínka na tyči vypadala opuštěně. V zásuvkách prádelníku nic nepřehlédla. Vešla do koupelny a posbírala si toaletní potřeby, které ráno používala, uložila je do plastikového cestovního pouzdra a zatáhla zip. Přesvědčila se, že nic nenechala v lékárničce, a vrátila se do ložnice. Pouzdro s toaletními potřebami přidala do kufru, který ležel otevřený na posteli, a zavřela ho právě ve chvíli, kdy k ní přistoupil Dutch. Bez nějakého úvodu řekl: „Kdyby nebylo Amy, tak jsme byli pořád ještě spolu.“ Sklopila pohled a pomalu zavrtěla hlavou. „Dutchi, prosím tě, nechme –“ „Nebýt toho, zůstali bychom spolu navždy.“ „To nemůžeme vědět.“ „Já to vím.“ Sáhl po jejích rukou. V horkém sevření jeho dlaní je měla chladné. „Beru na sebe za všechno plnou odpovědnost. Naše selhání jsem zavinil já. Kdybych si s tím poradil jinak, tak bys mě neopustila. To teď vidím, Lilly. Uznávám, že jsem se dopustil hrozných chyb. Pitomých chyb. To přiznávám. Ale prosím tě, dej mi ještě příležitost. Prosím!“ „Nikdy by to mezi námi nemohlo být takové, jako předtím, Dutchi. Nejsme stejní, jako když jsme se poznali. Copak to nechápeš? To, co se stalo, se nemůže změnit. Ale nás to změnilo.“ Toho se chytil. „Máš pravdu. Lidé se mění. Já jsem se po rozvodu změnil. Odstěhoval jsem se sem. Vzal jsem tuhle práci. To všechno mi prospělo, Lilly. Uvědomuju si, že Cleary má do Atlanty daleko, ale mám tady něco, na čem můžu stavět. Solidní základ. Je to můj domov a místní lidi mě znají a znají všechny mé příbuzné. Mají mě rádi. Respektují mě.“ „To je báječné, Dutchi. Chci, abys tady uspěl. Z celého srdce si to přeju.“ Opravdu chtěla, aby uspěl, a to nejenom kvůli němu, ale 12

0035582  
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you