Prolog Zoey Myslím, že máma je mrtvá. Řekla jsem si to jen v duchu, na zkoušku. Ta slova se mi nezdála správná, bylo to nepřirozené, jako bych se snažila pochopit svět obrácený vzhůru nohama nebo slunce vycházející na západě. Zhluboka, přerývaně jsem se nadechla, převalila se na bok a natáhla se pro další papírový kapesník z krabice, která stála na podlaze u postele. Stark něco zamumlal, zamračil se a neklidně se zavrtěl. Pomalu a opatrně jsem vylezla z postele, popadla Starkovu velikánskou mikinu, kterou nechal jen tak povalovat, natáhla si ji na sebe a stočila se do klubíčka na sedacím pytli u zdi našeho malého pokojíčku v podzemí. Sedací pytel vydal zvuk, při kterém si vždycky vzpomenu na míčky v takovém tom nafukovacím hradu pro děti, a Stark se znovu zamračil a něco zabručel. Vysmrkala jsem se. Potichu. Nebreč nebreč nebreč! Ničemu tím nepomůžeš. Nepřivedeš tím mámu zpátky. Chvilku jsem prudce mrkala a pak si znovu utřela nos. Třeba to byl jenom sen. Jenže jen jsem na to pomyslela, pochopila jsem, že v hloubi srdce znám pravdu. Nyx mě vytrhla ze sna a seslala mi vizi, jak
9