Issuu on Google+


1) Oklahoma, současnost V Draku Lankfordovi vřel hněv a zmatek. Skutečně chce Neferet odejít tak brzy po smrti toho chlapce a bohynině oslňujícím, dramatickém zjevení? „Neferet, a co tělo toho mláděte? Neměli bychom u něj dál bdít a držet stráž?“ Jen s obtížemi zachoval klidný a vyrovnaný tón, když velekněžku oslovil. Neferet k němu obrátila nádherné smaragdové oči. Mile se usmála. „Dobře žes mi to připomněl, mistře. Ti z vás, kdo uctili Jackovu památku fialovými svícemi, ho1te je při odchodu do ohně. Erebovi synové zde budou po zbytek noci držet stráž u mrtvého těla toho nebohého chlapce.“ „Jak si přeješ, kněžko.“ Drak se jí hluboce uklonil, ale nemohl se zbavit dojmu, že ho svědí kůže – jako by byl pokrytý prachem a špínou. Náhle pocítil nevysvětlitelné puzení vykoupat se v opravdu hodně horké vodě. To způsobila Neferet, promluvilo k němu tichounce svědomí. Od té doby, co se z podzemí vynořil Kalona, s ní není něco v pořádku. Stále jsi cítil, že…

9


P. C. C A S T O V Á – K R I S T I N C A S T O V Á

Zavrtěl hlavou a zatnul čelist. Na podružných okolnostech nezáleží. Pocity už nejsou důležité. Povinnost je nade vše, hlavní je pomsta. Soustře) se! Musíš myslet na úkol, který máš před sebou! poručil sám sobě a potom kývl na několik bojovníků. „Rozpus9te dav!“ Neferet se před odchodem ze středu areálu zastavila, aby si promluvila s Lenobií, a pak zamířila k učitelské ubytovně. Drak jí věnoval jen letmý pohled. Jeho pozornost plně zaměstnávala plápolající hranice a chlapcovo hořící tělo. „Shromáždění už se rozchází, mistře. Kolik z nás má zůstat s tebou na stráži u hranice?“ zeptal se Christophe, jeden z jeho vyšších důstojníků. Drak s odpovědí okamžik zaváhal. Potřeboval se plně zkoncentrovat, navíc ho mírně znepokojilo, že mlá1ata i profesoři motající se nejistě kolem ohně jsou zjevně nadmíru rozrušení. Povinnost! Když vše ostatní selže, konej svou povinnost! „Dva strážci a9 doprovodí profesory na ubytovnu. Vy ostatní půjdete s mlá1aty. Zajistěte, aby se všechna opravdu vrátila do svých pokojů. Potom zůstaňte poblíž kolejí, než tato strašná noc skončí.“ Drakův hlas zdrsněl přívalem emocí. „Studenti potřebují vnímat uklidňující přítomnost Erebových synů, aby si mohli být jisti alespoň svým bezpečím, když se te1 nemohou spolehnout na nic jiného.“ „Ale hranice toho chlapce –“ „U Jacka zůstanu já.“ Drakův tón nepřipouštěl námitky. „Neopustím ho, dokud nepohasne rudý svit jeho popela. Konej svou povinnost, Christophe, Škola noci tě potřebuje. Tento smutný úkol splním sám.“

10


DRAKOVA PRÍSAHA

Christophe se uklonil a začal vykřikovat povely. Plnil rozkazy svého mistra chladně a efektivně.

Uplynulo zdánlivě pouze několik vteřin, když si Drak uvědomil, že zůstal sám. Slyšel zvuky hořící hranice, klamně uklidňující praskot ohně, jinak tam zbyla jen noc a obrovská prázdnota v jeho srdci. Šermířský mistr upřeně hleděl do plamenů, jako by v nich mohl objevit lék, který by utišil jeho bolest. V ohni se míhaly jantarové, zlaté, rezavé a rudé odlesky. Připomněly mu jemně vypracovaný šperk – jedinečný, překrásný, navléknutý na sametové stužce barvy čerstvé krve… Ruka mu vklouzla do kapsy, jako by měla vlastní vůli. Sevřel v prstech ovál, jenž tam nahmatal. Byl tenký a hladký. Jen slabě na něm dotekem rozeznával obrys modrého ptáčka salašníka, který byl svého času zřetelně a s umem vyrytý na povrchu. Zlatý šperk mu přesně padl do dlaně. Vzal ho do hrsti, ochranitelsky kolem něj sbalil pěst a chvil-

11


P. C. C A S T O V Á – K R I S T I N C A S T O V Á

ku ho podržel, než ruku s medailonkem vytáhl z kapsy. Začal si pohrávat se sametovou stužkou, hladil ji palcem navyklým, nepřítomným pohybem, který vycházel spíš z letitého zvyku než z vědomé snahy. Zhluboka vydechl, ačkoli to znělo spíš jako vzlyk, otevřel dlaň a zadíval se na ni. Zář Jackovy hranice se odrazila od zlatého povrchu medailonku. Rytina ptáčka náhle vyvstala zřetelněji. „Symbol státu Missouri,“ pronesl nahlas. Jeho tón nevyjadřoval žádné emoce, ale ruka s medailonkem se chvěla. „Zdalipak pořád ještě žijete ve volné přírodě a posedáváte na květech slunečnic, které rostou podél řeky? Nebo vaše krása i krása těch květů už vymřela jako všechno nádherné a kouzelné na tomto světě?“ Znovu medailonek sevřel, tak pevně, až mu zbělely klouby. Stejně prudce pak pěst zase uvolnil, rozevřel a začal zlatý ovál obracet. „Hlupáku!“ Hlas se mu lámal. „Mohl jsi ho rozbít!“ Roztřesenými prsty zápasil se sponou, ale když se mu konečně podařilo zlatý přívěsek otevřít, šlo to hladce, nic nebylo poškozené. Objevila se rytá miniatura, sice vybledlá stářím, ale usměvavá tvář drobné upírky stále dokázala okamžitě přitáhnout jeho pohled, jako by se jejich oči opravdu střetly. „Jak je možné, žes mi odešla?“ zamumlal Drak. Prstem přejel po podobence v pravé polovině medailonku a potom ho posunul k levé a pohladil pramínek plavých vlasů, který spočíval v prázdném místě, kde kdysi býval jeho portrét z mládí. Zvedl zrak od medailonku k noční obloze a zopakoval otázku hlasitěji, zvolal ji z hloubi duše. „Jak je možné, žes mi odešla?“

12


DRAKOVA PRÍSAHA

Jakoby v odpově1 zaslechl v nočním tichu zřetelné krkavčí zakrákorání. Zaplavil ho hněv, tak prudký a žhavý, že se mu znovu roztřásly ruce – tentokrát však ne bolestí a zármutkem, ale stěží ovládanou touhou udeřit, ublížit, pomstít se. „Pomstím ji.“ Jeho hlas připomínal umíráček. Znovu pohlédl na medailonek a promluvil k lesklému pramínku vlasů. „Tvůj drak tě pomstí. Napravím křivdu, kterou jsem připustil. Stejnou chybu už neudělám, má lásko, má jediná. Ta stvůra neujde trestu. To ti přísahám.“ Od hranice se náhle přihnal horký závan větru. Uchvátil kadeř, a přestože po ní Drak chňapl, nepodařilo se mu ji zachytit. Vznesla se na teplém proudu vzduchu vysoko mimo jeho dosah a dál stoupala jako pírko. Nakonec chvilku utkvěla na místě, než horký vítr za zvuku připomínajícího vzdech překvapené ženy změnil směr a vtáhl ji do šlehajících plamenů, kde se vmžiku proměnila v dým a vzpomínku. „Ne!“ vykřikl Drak a se vzlykem padl na kolena. „Te1 jsem ztratil to poslední, co z tebe zbylo. Má chyba…“ hlesl zkroušeně. „Zavinil jsem to sám, stejně jako tvou smrt.“ Přes slzy, které mu vhrkly do očí, sledoval, jak dým z kadeře jeho milované choti krouží a tančí – a náhle začíná magicky světélkovat, měnit se v roj zelených, žlutých a hnědých jisker, které dál vířily, až se náhle rozestoupily a utvořily zřetelný obraz: ze zelených jisker vznikl dlouhý silný stonek, ze žlutých křehké okvětní lístky a hnědé se svinuly do kruhu uprostřed květu. Drak si otřel slzy. Sotva věřil vlastním očím. „Slunečni-

13


P. C. C A S T O V Á – K R I S T I N C A S T O V Á

ce?“ Rty měl stejně ochromené údivem jako mozek. To je její květina! křičela na něj jeho mysl. Musí to být znamení od ní! „Anastasio!“ zvolal, když otupělost ustoupila strašlivému, nádhernému přívalu naděje. „Jsi tu, má jediná?“ Chvějící se obraz slunečnice se zavlnil a začal se měnit. Žlutá splynula do zlatoplavé kaskády. Hnědá zesvětlala do odstínu opálené pleti a zelená se do ní vlila, zavířila, proměnila se v zářící kruhy a vzápětí v oči, tyrkysové, důvěrně známé, milované. „Ach, bohyně, Anastasio! Jsi to ty!“ Drakovi selhal hlas, vztáhl k ní ruce. Ale obraz se vzdálil – třpytivé pokušení těsně mimo dosah jeho prstů. Drak zklamaně vykřikl, potom však ten projev zoufalství spolkl, protože kolem něj začal proudit hlas jeho choti jako potůček bublající přes omleté oblázky. Drak zadržel dech a vyslechl si přízračné poselství. Pro tebe jsem na medailon kouzlo vložila, choti můj, můj jediný. Nastal čas, kdy smrt nás krutě rozloučila. Počkám na tebe, i kdyby to mělo být až do konce všech dní. Zatím naši lásku bezpečně jsem v srdci uchovala. Pamatuj, žes přísahal svou sílu mírnit milosrdenstvím. Možná dlouho potrvá, než tě zas uvidím, avšak ani na věčnosti přísahy té tě nezprostím… Obraz mu věnoval jediný úsměv, než se znovu rozplynul v dým a pak v nicotu.

14


„Má přísaha!“ vykřikl Drak a vyskočil na nohy. „Nejdřív mi ji připomněla Nyx a te1 i ty. Copak nechápeš, že právě kvůli té proklaté přísaze jsi mrtvá? Kdybych se tenkrát před lety rozhodl jinak, možná bych tomu všemu dokázal zabránit. Mírnit sílu milosrdenstvím byla chyba. Copak si nevzpomínáš, má jediná? Nepamatuješ se? Já ano. Nikdy nezapomenu…“ Drak Lankford, šermířský mistr Školy noci, dál bděl u těla zabitého mláděte, hleděl do žhnoucích plamenů a nechal je, aby ho odnesly zpět v čase a on si tak znovu mohl vybavit bolest i radost, tragické i vítězné okamžiky minulosti, ze které se zrodila tak krutá budoucnost.


2) 1830, Anglie „Otče, nemůžete mě vydědit a vyhnat do Ameriky. Jsem váš syn!“ Bryan Lankford, třetí syn hraběte z Lankfordu, zavrtěl hlavou a nevěřícně se na otce zadíval. „Jsi můj třetí syn. Mám čtyři další, dva starší a dva mladší. Žádný z nich mi nepůsobí tolik nepříjemností jako ty. Jejich existence a tvé chování mi mé rozhodnutí velice zjednodušují.“ Bryan potlačil úžas a paniku, které se při otcových slovech málem vydraly na povrch. Přiměl se zaujmout uvolněný postoj – sebejistě se opřel o dřevěná vrátka nejbližšího stání a vrhl na hraběte svůj patentovaný zářivý úsměv, odzbrojující úšklebek, který v ženách vyvolával neodolatelnou touhu ho svést a v mužích přání, aby se mu podobali. Temný, nehybný výraz hraběte svědčil o tom, že je s úsměvem Bryana Lankforda dobře obeznámen a ani v nejmenším na něj nezabírá. „Mé rozhodnutí je konečné, hochu. Nesnižuj se k nemístným prosbám.“ „Prosbám!“ V Bryanovi se vzedmula známá nevraživost.

17


0035344