❖
1
❖
„Time, ty už budeš muset dospět,“ zamračila se Lilla. „Najít si skutečnou práci.“ „Mám přece skutečnou práci,“ namítl jsem. „Chodím do práce. Něco dělám. Dostávám za to zaplaceno. To se mi zdá dost skutečné.“ „Dobře,“ vzdychla. „Možná skutečná není to správné slovo. Potřebuješ trvalejší práci. Nějakou, která pokryje aspoň tvůj nájem a jídlo. Práci, která bude znamenat, že můžeš být nezávislý.“ „Takže ty mi vlastně říkáš,“ povytáhl jsem obočí, „koukej se už odstěhovat.“ „Jo.“ Pokrčila rameny. „Když už o tom mluvíš, nemůžeš tu zůstat navždycky. Spát na mé pohovce není až tak úplně dlouhodobě fungující plán. Ne když je tady Patrick.“ Natáhla se přes kávový stolek a vzala si svůj notebook, otevřela si ho na kolenou. „A jestli odmítneš najít si pořádnou, myslím tím lukrativnější práci, prostě ti budeme muset najít nějaké laciné bydlení.“ Zavřel jsem oči a doufal, že ji to přestane bavit. Přestane se pokoušet řešit můj život. Věděl jsem, že se budu muset sebrat, a měl jsem to také v úmyslu. Jenom ne dneska. Po chvilce do mě dloubla loktem. „Poslechni si tohle. Vážně to zní docela dobře. A je to ve Fairlight.“ Četla nahlas: „Velký zařízený pokoj v prostorném do11