Issuu on Google+

Ve snaze skrýt se před pronásledováním slavili prvotní křesťané své bohoslužby v podzemních místnostech a chodbách; tak tomu bylo i v těchto katakombách v Kom aš-Šukáfa v Alexandrii.

1 KAPITOLA

Druhé století

Poté co odešla první generace křesťanů, se Kristovi následovníci ve druhém století museli vyrovnat s otázkou legitimní autority. Kdo plně uchoval odkaz Ježíše a jeho apoštolů? Některé skupiny se radikálně odvrátily od původní nauky a začaly šířit myšlenky, které ovlivňují křesťanství dodnes. Jiní zkoumali hlubiny křesťanské nauky ve snaze najít způsob, jak novou teologii předat vesměs nepřátelskému světu, neboť k temným stránkám vývoje křesťanství v této době stále patřilo pronásledování a mučednictví. Zatvrzelí ateisté

V roce 100 byl Traján (vládl 98–117) již dva roky římským císařem. Roku 111 dostal první z řady listů, jež napsal Plinius Mladší (asi 62 – asi 115), guvernér Bithýnie (v dnešním Turecku). Plinius byl znepokojen novou, „zatvrzelou“ náboženskou skupinou, která působila v jeho oblasti. Uváděl že tito lidé odmítají zapojit kult místních božstev do svých bohoslužeb a neúčastní se uctívání císaře. I když jsou jinak dobrými občany, toto odmítání uctívat císaře jako boha je podle něj znepokojivé. Protože se neklanějí žádnému z veřejně uctívaných božstev, jsou tito křesťané považováni za ateisty. A ateisté jsou nestabilním,

Busta císaře Trajána 10

11


DRUHÉ STOLETÍ

M A L É K O M P E N D I U M K Ř E S ŤA N S K ÝC H D Ě J I N

podvratným elementem v každé společnosti, která proto, aby mohla hladce fungovat, vyžaduje od občanů projevy určitého náboženského postoje. Traján nabádal k obezřetnému vyšetřování a Pliniovi radil, aby nevěnoval pozornost anonymním udáním. Zároveň mu však doporučil, aby toto neústupné náboženství netoleroval.

Cesta Tato „podvratná sekta“ se totiž vzmáhala. Počátkem druhého století se populace známého světa odhadovala na 60 milionů lidí, a z toho asi 7 500 náleželo „cestě“ Kristově. Jejich společenství byla roztroušena po celé Římské říši i za jejími hranicemi. V roce 115 se setkáváme se zprávami, že křesťanství dosáhlo Edessy, ležící za východními hranicemi římského impéria. Křesťané se setkávali v domech svých zámožnějších souvěrců – obchodníků s látkami, římských vojáků a činitelů. Jejich organizaci tvořila síť jáhnů, kněží a biskupů a komunikovali mezi sebou prostřednictvím putujících vyznavačů víry a častou výměnou dopisů, psaných instrukcí a příběhů o jejich zakladateli z Judeje, Ježíši Kristu. Přes to všechno bylo jasné, že ne všichni se shodují v tom, co to znamená, „být křesťanem“.

/

Legitimní autorita

Gnosticismus

Jednou z vynikajících osobností této doby byl papež Klement I. (pontifikát 88–97). Klement byl třetím mužem, který zastával úřad římského biskupa po apoštolu Petrovi, a jeho dopisy otevírají pohled na problémy, jimž čelila křesťanská církev v oné době. Jeho První list Korinťanům (napsaný asi roku 96) se vyslovuje proti vášnivému vnitrocírkevnímu stranictví, požaduje znovupřijetí presbyterů, kteří byli sesazeni, a vybízí k opětovné poslušnosti vůči legitimní církevní autoritě. Ta byla klíčovým tématem rané křesťanské církve. Pro svatého Ignáce, biskupa z Antiochie (asi 50 – asi 107), byla jednota na základě náležité autority tím nejpodstatnějším. Patrně právě od něj jako prvního pochází myšlenka, že církev je katolická (všeobecná). Ignác trvá na tom, že bez přítomnosti biskupa jsou svátosti manželství nebo eucharistie neplatné. Tyto svátosti jsou pro něj velmi důležité, protože považuje za důležité tělo. Manželství potvrzuje pohlavní život, zrození, rodinu a pohostinnost. Svátost eucharistie je oslavou Kristova života, který byl jak božský, tak lidský. Svatý Ignác tím, že zdůrazňuje toto přirozené a hmotné, sdílí s ostatními představenými církevních obcí snahu postavit se nejsilnějšímu rivalu tehdejší křesťanské autority a autenticity – gnosticismu.

Gnostické skupiny se šířily již od prvních desetiletí druhého století v Alexandrii i v ostatním Egyptě. Jejich příslušníci tvrdili, že mají tajné poznání (neboli gnósis), jež jim bylo předáno od samotných apoštolů navíc kromě toho, které bylo volně dostupné v evangeliích a v epištolách. Rovněž oddělovali svět hmotný od duchovního. Prohlašovali, že hmotný svět stvořil zlý bůh (demiurg) a že (tajná) nauka o Kristu je jedinou cestou, jak uniknout z jeho vlivu do čisté, duchovní sféry. Gnosticismus má nepřeberné množství rozmanitých forem, ale všechny směřují ke dvěma základním rysům. Prvním je zásada, že jelikož židé uctívají Boha Stvořitele, gnostikové se snaží svou vlastní nauku očistit od všech židovských vlivů. Druhým důležitým prvkem je, že gnostikové nejsou ochotni ani schopni uznat vtělení Ježíše Krista. Místo toho zastávají dokétismus, podle nějž byl Ježíš člověkem pouze zdánlivě.

/

Pastýř Hermův

Hermas by propuštěný otrok, který se stal bohatým obchodníkem, ale pak přišel o majetek. Pravděpodobně byl současníkem papeže Klementa, ačkoli někteří badatelé datují jeho působení mezi léta 140 a 155. V každém případě Pastýř spojuje mystické vize s praktickou naukou a zdůrazňuje, že i hříchy, jichž se člověk dopustil po křtu, mohou být odpuštěny. Dílo bylo tak populární a mělo takový vliv, že církevní obce na Východě jej ve druhém a třetím století považovaly za součást Písma svatého.

Markion (asi 85 – asi 160) Římská církev gnostika Markiona ze Sinope prohlásila za heretika a v roce 144 jej exkomunikovala. Markion popíral, že se Kristus narodil z ženy a že měl hmotné tělo. Odmítal židovská Písma, tvrdil, že nemají vztah k novému zjevení Kristovu, a zavrhoval prvotní apoštoly s odůvodněním, že byli příliš poplatní judaismu na to, aby mohli Ježíšovi správně porozumět. Disputace s Markionem podnítila křesťanské myšlení k úvaze o vztahu mezi Starým a Novým zákonem a otevřela cestu ke konečné formulaci biblického kánonu.

Pohanský chrám v Esně na břehu egyptského Nilu prožíval v druhém století rozkvět.

Londýn

Svatý Klement I., jeden z prvních římských papežů po apoštolu Petrovi

Colonia Agrippina (Kolín nad Rýnem) Duna j

Bordeuax

Lugdunum (Lyon)

Tarraco (Tarragona)

Řím

Byzantium (Byzanc) Soluň

Kordoba Athény

Efes

Kartágo

Antiochie Střed

Kyréné Území vlivu Římské říše 117 po Kr. 0

ozemní

moře

Alexandrie

Damašek

Týr

Eu fra t

Jeruzalém

600 km

12

Římská říše na počátku druhého století po Kristu

13


DRUHÉ STOLETÍ

M A L É K O M P E N D I U M K Ř E S ŤA N S K ÝC H D Ě J I N

Apologetika

Na protější straně: Zbytek oblouku Marka Aurelia v libyjském Tripolisu z doby okolo roku 163 po Kr. Dole: Svatý mučedník Justin vyučuje o vztahu mezi filozofií a teologií. Byl umučen pro víru.

Myšlenky křesťanství byly výzvou pro řeckou a latinskou filozofii. Aristeides z Athén (zemřel asi 140) je pokládán za prvního autora křesťanské Apologie, údajně roku 125 věnované císaři Hadriánovi (vládl 117–138). Tím, jak se snažil dokázat Boží existenci, Aristeides přispěl k vytvoření modelu, z něhož následně vycházelo mnoho dalších křesťanských apologií. Též upozorňoval na meze jiných náhledů na svět a dokazoval, jak křesťanství odpovídá na morální a intelektuální požadavky, ke kterým se jiné myšlenkové systémy nevyjadřují.

Mučedník Justin Další raný apologeta, svatý Justin (asi 100 až asi 165), byl prvním spisovatelem, který systematicky spojoval nároky víry a rozumu. Narodil se v pohanské rodině a konvertoval ke křesťanství roku 130, poté co začal svou učitelskou dráhu v Efesu. Později si otevřel školu v Římě. Svou První apologii (asi 155) napsal pro císaře Antonina Pia (vládl 138–161). V ní tvrdí, že křesťanství je nejrozumnější filozofie. Druhou apologii věnoval římskému senátu. V ní se opět snaží vyvrátit výhrady racionalistů vůči křesťanské víře a nauce. I když se jeho dílo později stalo základem křesťanské literatury, pohanský Řím zpočátku 14

nepřesvědčilo a Justin byl pro svou víru sťat někdy okolo roku 165.

Mučednictví Polykarpovo To, jak se stát zachoval vůči svatému Justinovi, nebylo ničím neobvyklým. Biskup Ignác z Antiochie byl umučen v Římě roku 107. Kolem roku 124 zesílilo pronásledování za císaře Hadriána, při němž byl popraven papež Telesforus (pontifikát 125–136). Svatý Polykarp (asi 69 – asi 156), hlavně známý jako biskup ve Smyrně, také občas působil v Římě. Byl ustanoven za biskupa od samotných apoštolů a patřil k vůdčím osobnostem církve ve druhém století. Jeho List Filipanům (asi 116) umožňuje nahlédnout do raně křesťanské literatury apoštolských otců. Mučednictví Polykarpovo, kniha, která vypráví o soudním procesu s Polykarpem a jeho mučednické smrti pálením a probodením, mělo patrně velký vliv na křesťanství druhého a třetího století.

Úcta k mučedníkům Příběh o Polykarpových posledních dnech se stal předlohou pro další vyprávění o mučednících, nazývaná Akta. Zdůrazňovala se v nich jednak tělesná strádání při mučedníkově popravě, jednak svatý způsob, jímž se mučedník připodobnil Kristu, když šel kvůli němu na smrt. Všeobecná praxe uctívání ostatků mučedníků začala rovněž u Polykarpa, jehož zachované ostatky byly každoročně uctívány při oslavě jeho mučednictví. Tak

začal „kult mučedníků“, v jehož duchu mnozí křesťané nadšeně přijímali pronásledování a mnoho dalších uctívalo mučedníky jako ty, kdo dosáhli vrcholu duchovní dokonalosti.

/

Stoické pronásledování Po smrti svatého Polykarpa vypuklo znovu pronásledování za vlády císaře Marka Aurelia (vládl 161–180). Mnoho křesťanů doufalo, že Aurelius, stoický filozof, popřeje sluchu vyznavačům křesťanství, a apologeti jako svatý Justin mu věnovali své knihy. Avšak Aurelius setrval v přesvědčení, že křesťanství představuje vnitřní hrozbu pro římskou společnost. Řím se v té době potýkal s válečnými konflikty, invazí Parthů (163–166), opakovanými útoky germánských kmenů ze severu (166–180), epidemií (166–167) a povstáním v Sýrii a Egyptě (175). V těchto neklidných dobách podezíravé obyvatelstvo hledalo, na koho svalit za nepřízně vinu, a často to byli právě „ateističtí“ křesťané, na něž se snášel jeho hněv. Aurelius svým regionálním vládcům dovoloval stupňovat útoky na místní křesťanská společenství.

Lyonští mučedníci Jeden z takových útoků se odehrál v Lyonu roku 177, když guvernér nechal popravit všechny křesťany, kteří se nezřekli své víry. Čistka vedla k zatčení a veřejné popravě asi čtyřiceti osmi lidí, včetně devadesátiletého biskupa Pothina (asi 87–177), jehož týrali hladem a poté ukamenovali k smrti.

Blandina

Otrokyně Blandina patřila mezi lyonské mučedníky z roku 177. Ač byla útlá a zesláblá po zdlouhavém hladovění, nesla prý mučení tak statečně, že dokonce její mučitelé už byli vyčerpáni a museli si odpočinout. Když ji přivázali ke kůlu, aby se stala potravou pro divokou zvěř, dodalo to jejím křesťanským spoludruhům novou odvahu, protože v ní uviděli toho, „jenž byl za ně ukřižován“. Nakonec byla Blandina bičována, pálena a spoutaná vržena do cirku, kde ji rozdupal býk. Její příběh líčí List viennské a lyonské církevní obci, jejž uvádí Eusebius z Cesareje (asi 260–341).

První katolíci Společenství církve se nacházelo v bezvládí až do doby, kdy byl za nového biskupa Lyonu zvolen Irenej (asi 130 – asi 200). Ten je obecně považován za největšího katolického spisovatele a duchovního pastýře. Zprostředkoval výměnu názorů mezi východními a západními církevními obcemi a navázal úzké vztahy s keltsky hovořícími pohanskými kmeny. Jeho vyjádření o apoštolských počátcích potvrzuje, že právě biskupové a nikoli učenci či kazatelé měli od počátku v církvi přednostní autoritu, protože svůj úřad zdědili od původních dvanácti apoštolů. Potvrdil také, že Starý zákon je součástí Písma svatého, obhajoval kanonicitu čtyř evangelií a rozšířil seznam textů, které byly později přijaty jako Nový zákon. Svatý Irenej se především proslavil svým bojem proti gnosticismu. Jeho nejvýznamnější dílo nese název Proti herezím (asi 185). 15


0035322