1
Hrad se rozpadal, ale ve dvě ráno to v nanicovatém světle měsíce Danny neviděl. To, co měl před sebou, vypadalo pekelně solidně: dvě kulaté věže, mezi nimi oblouk, a ten uzavírala železná brána, která se možná nepohnula posledních tři sta let, nebo nikdy. Danny v životě na žádném hradě nebyl, dokonce do této části světa ani nezavítal, ale něco na tom všem se mu zdálo povědomé. Připadalo mu, že si to místo pamatuje z minulosti, ne jako že tady už někdy byl, ale jako ze snu nebo z knihy. Věže měly nahoře hranaté zářezy, jaké jim dělají malé děti, když kreslí hrad. Vzduch byl studený a lehce štípal kouřem, jako by už nastal podzim, i když byla teprve polovina srpna a lidi v New Yorku chodili úplně nalehko. Ze stromů padalo listí – Danny, cítil, jak mu klouže po vlasech, a při chůzi je slyšel šustit pod botama. Hledal zvonek, klepadlo, světlo, nějaký způsob, jak se dostat dovnitř nebo alespoň najít cestu. Začínal to vidět černě. Předtím čekal dole v ponurém městečku dvě hodiny na autobus k hradu, ta kraksna ovšem vůbec nedorazila. Posléze vzhlédl a uviděl proti obloze černou siluetu. Vydal se tedy vzhůru, vláčel kufr značky Samsonite a satelitní anténu několik kilometrů až na tenhle kopec. Titěrná kolečka poskakovala po kamení a kořenech a klouzala do králičích nor. A ještě k tomu kulhá. Celá tahle cesta stála za bačkoru už od samého začátku: jedna patálie za druhou počínaje poplachem na Kennedyho letišti, kde je odtáhli do pole, protože někdo vyhrožoval bombou, obklopili je požární vozy s blikajícími červenými majáčky a obrovskými hubicemi 9