Z
I.
ávěsy byly tak pevně zatažené, jako by mohl nejmenší sluneční paprsek nemocnému uškodit, a plamen ole jové lampy vedle postele sotva ozářil místnost. Stejně po chmurná jako šeré světlo byla i nálada čtyř osob, které se shromáždily kolem nemocného Eckhardta Willingera. Kupec ležel nehnutě pod přikrývkou a jen lehké nad zvedání a klesání hrudního koše prozrazovalo, že ještě dýchá. Najednou se ale prudce nadzvedl, jako by ho něco vyděsilo z hlubokého spánku, a popadl lékařovu paži vyhublými prsty zkroucenými jako drápy. „Postarej se o to, abych se zase posta vil na nohy! Zaplatím ti, co chceš. Potřebuju ještě jeden rok! Nebo přinejmenším půl roku! Pak můžu odpočívat v pokoji.“ Willingerův hlas, který před několika týdny ještě zaplnil radní sál, zněl roztřeseně a slabě a bledé modré oči měl vy třeštěné. Strach ze smrti ho zřejmě sebral mnohem víc, než se dalo očekávat u muže, který s jasným pohledem a chlad ným rozumem vybudoval jeden z největších obchodních domů rodného města. Tila, dcera nemocného, pochybovačně pohlédla k Lenzi Gassnerovi, protože neměla valné mínění o účinnosti jeho léčby. Podle jejího názoru už leželo na hřbitově příliš mnoho lidí, kterým lékař předpovídal dlouhý život. Ale navzdory všem pochybnostem přece jen doufala, že by mohl otci po moci alespoň k tomuto jednomu roku. Lenz Gassner v temném taláru učence měl nadřazený výraz muže, který je přesvědčený, že má větší znalosti než ostatní. S konejšivým úsměvem teď sundal Willingerovu ruku ze své paže a vytáhl z kapsy lahvičku naplněnou tma vou tekutinou. „Tento prostředek vám jistě zase pomůže
11